Generálova žena - Čtyři mise pro teroristy

21. července 2017 v 10:00 | Azano |  Generálova žena



Pohled do těch krásných oříškových očí by ho jindy uhranul a očaroval, ale dnes tomu tak nebylo. Už od jeho návratu s ním bylo něco v nepořádku. Možná to bylo tím, že byl skoro rok pryč? Třeba to je jen dočasné. To přejde. Utěšoval se snad tisíckrát každý den ve svém domě, když na něj jeho žena mluvila nebo se jen dívala. Přestože se snažil chovat tak, jako před odjezdem, Anna časem poznala, že s ním něco je. Teď to ale neviděla. Toužila po něm. Chtěla ho objímat a tisknout se k němu jako malá holčička ke svému tatínkovi. Potřebovala ho. Touhy jí ale nebyly opětovány a to už po několikáté. Chápala to, nebo se o to spíše snažila. Už si nevěděla rady, ale řekla si, že ho nechá být, že ho nebude nutit. Zamrkal a dlouze zamručel, jako kdyby se chystal něco říct a jen nevěděl, jak začít. Nic z něj nakonec nevyšlo. Jen ten zvuk. "Půjdu si pro vodu." Odtáhla se pomalu od něj a cítila, jak jí pozoruje. Pořád se mu jevila jako přitažlivá žena, jenže něco postrádal, nevěděl bohužel co. Jakmile opustila pokoj, protáhl se a posadil. Vstal z postele a jen ve spodním prádle přešel k oknu. V noci lesní krajina působila temně. Připomínalo mu to hvozdy Afriky. Staré časy. Rozjímání narušilo cinknutí kovu o kov. Ohlédl se. Zrak mu spočinul na kleci plné otroků. Na co je Anna vlastně používala? Už z dálky poznal, že všichni spí. Rozhodl se to obhlédnout z bližší vzdálenosti. Chvíli stál metr a půl před klecí, než se pomalu posadil na chladnou zem. Dva tam chyběli, kde asi mohli být? Začínala ho přemáhat zvědavost. S jeho manželkou tu trávili už skoro rok. Nikdo ale nevěděl nic o tom, co tu spolu dělali, jak pokročil nějaký ten projekt, či na čem to Anna pracovala. Ptal se Waltera, ale ten mu nic neřekl. Nejspíš Anně slíbil, že neprozradí ani prd. Zavrtěl nad tím hlavou a pokáral sám sebe. Postavil se na všechny čtyři a velice pomalu a v plné soustředěnosti se plížil blíž k mřížím. Najednou se cítil být tak nervózní tím, co dělal. Choval se jak malé dítě, které hrozně moc toužilo po něčem.... Co vlastně chtěl on? Proč se k té kleci tak plížil? Proč se najednou tak staral o to, co s nimi Anna dělá, jestli s nimi vůbec něco dělá? Sevřel v prstech kovové tyče a velmi z blízka sledoval Bernthalovu tvář. Každý detail si vštěpoval do své paměti. "Co tu děláš?" Sledoval ho jeho dobrý kamarád Walter. Gabriel si klekl a podíval se na svého vrstevníka. "Přemýšlím, co s nimi Anna asi dělá."
"Nespí s nimi, jestli ti jde o tohle. Je ti věrná a vždycky bude." Pokrčíl rameny kapitán, protože to bylo nad slunce jasné. "Já vím." Pomalu vstal a zavrávoral. Walter ho obratně zachytil. "Blbče. Tohle už nedělej. Není to sranda." Leo ho zase pustil a zamračeně se od něj vzdálil. "Mohl jsem si rozbít hlavu."
"Ale nerozbil, protože jsi ani nepadal." Odsekl mu. "Pánové." Oslovila je káravě právě vcházející tmavovláska. "Těch pět konečně chvíli spí a vy si musíte povídat zrovna u jejich postelí?" Mračila se. Neslyšela jediné slovo a možná to bylo i lepší. Odložila si sklenici vody na noční stolek. "Waltře připrav mi prosím na ráno ty rozpisy." Oslovila ho. "Jistě." Přikývl s úsměvem. Při pohledu na Gabriela mu ale úsměv z tváře zmizel. "Tak dobrou noc a promiňte, že jsem rušil."
"V pořádku." Sledovala ho s poloúsměvem tmavovláska dokud nezmizel ve dveřích. Stočila pohled ke svému muži, který na ony dveře stále civěl jak zaseknutý kůl v plotě. "Gabrieli?" Blondýn se na ní podíval. "Budeš tam stát ještě dlouho?" Gabriel shlédl na své nohy a zavrtěl hlavou. "Ne. Jen jsem se zamyslel. Nic víc." Zvedl k ní hlavu a vracel se do postele. "Měl bys odpočívat." Uzavřela to mladší a ulehla. S hlasitým povzdechem se k němu otočila zády a pomalu usnula. Generál byl ještě dlouho vzhůru. Nešlo usnout.

Soustavně sledoval tělo, které se neustále pohybovalo a bylo prostě... dokonalé? Jaké slovo proto měl vlastně zvolit? "Snad nežárlíš." Zamumlal k němu s úšklebkem Walter. "Co?" Podíval se na něj zamyšleně Gabriel. "Ale nic." Mávl rukou a sedl si k němu. "Je krásná za každý situace."
"To je." Přitakal. "Překrásná." Tmavovláska se natahovala na špičkách k vyššímu Dylanovi. "To nic není, opravdu." Odtahoval se od ní. "Ale je... vždyť... jsi se kvůli mě praštil." Přitahovala si ho zase zpátky k sobě a otírala kapesníkem jeho pravý spánek. "Budeš tam mít menší bouli." Mumlala spíše pro sebe. "Jsem terorista, něco vydržím." S mírným úsměvem jí položil ruce na ramena a zatlačil, aby se normálně postavila. "Asi jsem přehnaně starostlivá. Jste jak děti, které nemám."
"Ty bys chtěla děti? Do tohohle světa?"
"Jo... no... aspoň bych tu nebyla sama." Sklopila pohled. V prstech mezitím žmoulala látkový kapesník. "My ti tu snad nestačíme? Byli jsme přece dárek."
"Spíš jste byli takový úplatek." Povzdychla si. Dermott jí zdvihl bradu a s nepochopením ji sledoval. "Gabriel ví, že já nikdy nebudu na straně neonacistů, ani před samotným Vůdcem se nechovám tak, jak by chtěl." Vysvětlí jednoduše. "Je to za trest. Vy jste tady jenom proto, aby Gabriel mohl lítat někde po Německu a já tu byla s váma a neměla potřebu si na nic stěžovat."
"Stejně jako Cooper začínám chápat, proč si s tebou tak rozumí." Anně se na tváři ukázal malý úsměv, než se od něj trochu vzdálila. Neustále totiž cítila ten Gabrielův pohled na svých zádech. Od návratu byl hold opravdu nějaký divný a už i Walter jí na to párkrát upozornil. "Kde jsou vlastně ostatní?" Rozhlédla se. "Záleží na tom?"
"Mě ano. Nechci, aby kohokoliv zastřelili." Odpověděla a vykročila k terase, kde seděl Gabriel s kapitánem Leem. "Pánové dnes lenoší na slunci?" Zastavila se před stolem, za kterým seděli. "Proč ne? Je hezky a povinnosti chvíli počkají." Uculil se Walter. "Tak fajn, kdyby jste něco chtěli, budu u sebe." Pousmála se. "Dylane." Oslovila tmavovláska. "Necháme je odpočívat." Dermott jim nevěnoval jediný pohled. Gabriel se zamračil a propaloval bývalého herce vzteklým pohledem. Jak si to mohl dovolit ho ani nepropálit pohledem?! Zachránil mu zadek a on se na něj ani nepodívá? Měl by se mu plazit u nohou! "Hej, co ti je?" Strčil do něj Walter. "On ti jí nepřebere." Smál se jeho dlouholetý kamarád. "Měl by mi děkovat, že jsem ho dostal z popraviště." Procedil skrz zuby blondýn. "Tímhle bych si mysl nezatěžoval. Má důvod tě ignorovat. Annin zadek je k nezaplacení."

Dylan se usadil a protáhl na pohovce. "Přiznám se, že na útěku jsem se cítil víc... zapojeně... sedět a nic nedělat mě nebaví." Prohodil k tmavovlásce. "Tomu rozumím." Reagovala na jeho stížnost. "Ale k čemu vás tu mám pustit? Pochybuju, že bys ty nebo ostatní třeba vytíral podlahu, utíral prach, nebo tak." Pokrčila rameny. "Pořád lepší, než jen mlčky sedět v kroužku a z dálky sledovat, jak pracuješ." Zívnul znuděně. Anna se na něj zahleděla, než se rozhlédla po místnosti. "Možná bych věděla, jak vás všechny zabavit." Pousmála se, načež Dermott jen nezúčastněně zvedl obočí. "Dojdi pro ostatní..."

Všech sedm na ní netrpělivě hledělo. Nevěděli, co po nich bude chtít, ale i tak to bylo svým způsobem vzrušující. Ano vzrušující. Postupem měsíců jejich pocit se neustále někde skrývat, nahradl spíše pocit užitečnosti, tedy přesněji nutkání být užitečným, a i přesto, že někteří nedávali nikdy moc najevo své sympatie k tmavovlásce, byli rádi, že jim někdo chce rozumět a poznat je i jinak, než jako vyvrhele a zločince. "Tak... jelikož Dylan vznesl požadavek, že chce něco dělat, napadlo mě, že bych toho využila a konečně aspoň udělala věci, do kterých se mi buď nechtělo nebo na ně prostě nebyl čas nebo jsem nebyla schopná to udělat sama fyzicky." Usmála se na ně. "Mám tady čtyři úkoly a vy máte tři možnosti..." odmlčela se krátce. "Buď budete dělat postupně úkol po úkolu jako skupina, nebo vás ke každému úkolu přidělím, nebo tu je taky možnost, že se sami dohodnete, kdo co bude dělat, je to na vás." Muži se na sebe podívali. "Nejdřív nám spíš řekni, co to je za úkoly." Navrhl za všechny Dylan. "No... Prvním úkolem je knihovna, kde bych potřebovala vzít krabice, které tam jsou nachystané už bůh ví jak dlouho a vytahat z nich knihy, které by se musely ještě následně seřadit do polic. Pokud jste tam už byli, tak jste si jistě všimli, že tam je prázdno." Přešla k tabuli, na kterou černým fixem stručně napsala první úkol. "Druhým úkolem je archiv, kde je sice všechno srovnané, ale některé věci už nejsou aktuální, nebo naopak potřebují zaktualizovat. Takže by jste vyřazovali staré a nepotřebné dokumenty a zároveň některé upravovaly. Plus tu mám ještě několik krabic u stolu." Mávla rukou ke svému pracovnímu stolu. Obrátila se opět k tabuli, aby zapsala druhý úkol. "Třetí úkol je spíše takový... no takhle... potřebovala bych najít své psy. V posteli se mi válí jen jeden a ti zbylí dva jsou bůh ví kde. Connor je přerostlý husky, ten slyší na své jméno, ale pak je tu Doyle, malý mops, který naštěstí nesnáší být venku, ale rád se schovává. Někde tu bude, stejně tak Connor." Rovnou napsala i třetí úkol. Obrátila se zpátky k nim, ale nevypadlo z ní ani slovo. "A čtvrtý úkol? Mluvila jsi o čtyřech, ne o třech..." Namítl Evans. "Jistě. Chtěla bych, aby mi každý z vás řekl něco málo o sobě, stačí mi málo, ale já o vás vlastně nic nevím, jen to, co bylo v televizi, ale to je dávno." Pokrčila rameny. "Takže... jak se rozhodnete to udělat?" Odvrátila se od nich, aby zapsala poslední věc na tabuli. "No... asi nás rozděl na skupiny."
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 21. července 2017 v 11:58 | Reagovat

Gabriel se pretocil na druhou stranu a jde po chlapech? ;P

2 Azano Azano | 22. července 2017 v 6:37 | Reagovat

Kdo ví :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama