Generálova žena - Ošetřit, zachránit, odjet

11. července 2017 v 10:00 | Azano |  Generálova žena


Pomalým tempem rozevřela oči a vzhlédla k hodinám, na kterých bylo skoro půl deváté. Přetočila se na záda a protáhla. Líně se posadila do sedu, než snesla nohy na chladnou podlahu a postavila se. Vykročila k velkému oknu, kam než došla, se stihla ještě pořádně protáhnout. Chvíli hleděla ven, pak s povzdechem sestoupila ten jeden kamenný schod a posadila se ke stolu, kde chvíli něco zapisovala. Při tom si uvědomila, že v ložnici není sama. Zvedla hlavu od své činnosti a ohlédla se na druhou stranu místnosti. Rychle dopsala, co měla na mysli a s odložením pera vstala od stolu. Váhavým krokem kráčela k velké kleci, kde se zdálo, že všichni ještě spí. Zvědavost jí přemáhala, což jako vždy neslo jak špatné, tak dobré zkušenosti. Skoro u klece se všech šest mužů zvedlo do sedu. Někteří se natiskli na mříže a hleděli na ní, zbytek, tedy Dermott s Hardym, se opřel o zadní mříže a tiše přihlížel. Nebyla dvakrát vhodně oblečená, ale na to nějak nemyslela. Noční košilka na ní pasovala téměř na fest, i přesto lehce vlála při každém pohybu. Klekla si asi půl metru od klece na zem a chvíli jen pozorovala neupravené, potlučené a ušmudlané tváře. "Anna." Zašeptala. "Anna." Řekla a ukázala na sebe. "Bradley." Odpověděl jako jediný Cooper. Tmavovlásek s modrýma očima byl sice vyspalý, ale stále cítil únavu z hladu a žízně. Své jméno jí ale neřekl kvůli hladu. "Není někdo zraněný?" Zeptala se, přestože jí těžko mohli rozumět. Zkusila to naznačit gesty rukou a velmi pomalu říkat ona slova znovu. V půlce věty jí zarazil hlas manžela. "Proč ses nepřevlékla?" Vyštěkl hystericky. "Nic mi neudělají."
"Dokud jsou v kleci." Zabručel blondýn přehodil přes ní aspoň slabou deku. "Vykoumala jsi něco?" Posadil se vedle ní. Vězni odstoupili od mříží. "Zkusila jsem se jim představit, ale odpověděl jen Bradley."
"Bradley?" Zopakoval Gabriel. "Jo. Byl to kdysi herec, vlastně až na Adama to jsou všechno bývalí herci." Vysvětlila. "A ten šestý?"
"Zpěvák."
"Třeba ti zazpívá, ale pochybuji." Rýpnul si. "Už je hotová snídaně, pojď se najíst." Změnil téma a usmál se na ní. "A co oni?" Krátce pohlédla ke skupince a zase zpátky na manžela. "Co s nimi? Ti to ještě chvíli bez jídla vydrží ne?"
"Nevydrží." Zamračila se Anna. Rychle vstala a vrátila se k posteli, kde ze sebe strhla deku a hodila jí na postel. Rozevřela skříň a vzala první triko, které jí padlo do oka. Za křídlem skříně si svlékla košilku a navlékla bílé triko s žíhanou sovou. Na spodní část těla si navlékla samozřejmě nějaké spodní prádlo a šedé kalhoty. Gabriel mezitím vstal ze země a pročítal noviny, které na nočním stolku ležely už od včera. Anna regionální noviny raději nečetla, neměla na to nervy, vlastně nechápala, proč jí je Gabriel nosil do ložnice, když určitě věděl, že si je nepřečte. Ohlédla se k němu. "Jsou od té klece nějaké klíče?" Blondýn k ní zvedl zrak. Zajel si volnou rukou do kapsy od kalhot a zacinkal před ní klíčem od klece. "Tak mi ho dej." Postavila se k němu. "Když mi slíbíš, že budeš opatrná."

"Tohle už máme za sebou." Nastavila ruku a s klidem si ho prohlížela. Gabriel jí ho vložil do dlaně, ale nebyl z toho dvakrát nadšený. Dermott, stejně jako ostatní v kleci, zbystřil. Tmavovláska klíč sevřela v dlani a pousmála se. "Teď jim obstaráme něco k jídli, dobře?"
"No dobře." Souhlasil manžel.

Když dali najíst a napít vězňům, Gabriel konečně dostal na snídani i Annu. Usadil se s ní ke stolu u jednoho z těch velkých oken v jídelně. Trávil s ní aspoň snídaně a večeře, kdykoliv to bylo možné. Jinak musel furt řešit jen záležitosti Říše a správu vojska. "Vypadáš takhle dobře."
"Jak takhle?" Otázala se ho, protože té větě nerozumněla. "Šťastně." Anna shlédla do svého talíře a odložila příbor. "O tom to není. Jsem šťastná, když tu nejsem sama a... po tom včerejšku je zase fajn tu mít malou společnost, která o mě snad i stojí."
"Snad? Já o tebe stojím od rána do noci. V noci dvojnásob." Usmál se šibalsky. "Promiň. Neměla bych to tu brát pořád jen jako vězení. Je to těžký."
"Rozumím ti." Sevřel její ručku položenou na stole. "Je těžké se s tím vyrovnat a chápu to, možná proto jsem... se rozhodl těch šest dát tobě. Neprožili asi to, co my dva, ale v kleci už jsou přes měsíc. Za další měsíc by měli přivézt ještě jednoho, co k nim patří. Kdybych pak odjel, tak tu nebudeš sama a... určitě nějak vymyslíme i ten problém s dorozumíváním." Tmavovláska si ho chvíli prohlížela. "Děkuju." Zvedla se od stolu, který obešla a usadila se mu do klína. "Nevím, co bych bez tebe dělala."

Zavřela za sebou dveře a chvíli jen stála na místě. Služebná zrovna odcházela od klece, kde sesbírala prázdné tácy s nádobím. "Paní?" Oslovila tmavovlásku. "Oh... promiňte, zamyslela jsem se."
"Ach tak." Nechala si otevřít dveře a odešla pryč. Anna se odvrátila ode dveří a pomalým krokem odešla do té části ložnice, která jí sloužila jako pracovna. Zvedla ovladač, položený na stole a stiskla nějaký čudlík. Nad stolem se jí zobrazila průhledná obrazovka, na které se zjevily nějaké obrazce. Z dálky to nikdo v kleci stejně nemohl rozluštit.

Jak jí tak sledovali při práci, začalo jim tak nějak pomalu docházet, co je asi tahle mladá paní Neumannová zač. Profesorka? Doktorka? Vědkyně? "Hey!" Zavolal na ní po svém Hardy. Tmavovláska se prudce otočila a celá bledá jen stála na místě a hleděla na něj. S nepochopením se podíval na své spoluvězně. Udělal něco špatně? Jen na ní houkl, aby jim věnovala pozornost. Anna se zase rychle vzpamatovala. Sebrala klíče na stole a vyrazila k té kleci. "Takhle už ne. Hej nebo tak něco už ne." Snažila se jim to nějak vysvětlit. "Hey... nope. OK?" Už roky angličtinu nepoužila, musela používat jen němčinu a svůj rodný jazyk, takže měla trochu problém si vzpomenout na nějaká slova. "Never?"
"Never." Utvrdila v tom Hardyho a sedla si do tureckého sedu. "Bradley?"
"Yes?"
"Are you... OK? I mean... eh... health?" Tmavovlásek jí ukázal ruku. Byla nějak divně obvázaná, asi na rychlo, nebo se s tím nikdo moc nepáral. Přelezla k dvířkům a vložila do zámku klíč. Odemkla klec a pomalu jí otevřela. Měla strach, že se na ní všichni třeba vrhnou. "Bradley..." Vyslovila zase jeho jméno. Možná nejmohutnější z mužů se doplazil k ní. Anna mu pomohla ven. "And the others?" Zeptala se ho. "Guys?"
"We are OK." Zamumlal Hardy. Tmavovláska přikývla a zavřela klec. Nezamykala jí, ale klíč si vzala. Zkusila se s tmavovláskem postavit, jenže ten šel rychle k zemi. Nechala ho tedy ležet na zemi a odběhla pro polštář, který mu položila pod hlavu. Přinesla si ještě lékárničku a něco proti bolesti. Sundala mu špinavý a špatně uvázaný obvaz. Prohlédla si ošklivou ránu. "Musím to vyčistit." Pohlédla na potícího se tmavovláska. Namočila hadřík ve vlažné vodě a opatrně otírala ránu, aby v ní nebyla špína, pak na ní nalila dezinfekci. Bradley zasyčel bolestí a na chvíli se napnul. "Dobrý... tedy... It's good now... it's good..." Obvázala mu ruku čistým obvazem a tak, jak to má být. Opláchla si ruce v čisté vodě a přesunula se víc k němu. Prohrábla mu vlasy. "Thank you." Tmavovláska se usmála. Vzala do ruky lahvičku a do dlaně si nasypala jeden oranžový prášek. Na chvíli mu pomohla se usadit a prášek mu vložila do úst. Hned na to mu podala sklenici vody. Bradley polkl prášek a zase si nechal pomoct lehnout. "Nemůžeš ležet na zemi." Postavila se a rozhlédla. Sesbírala věci, kterých už nebylo třeba a odnesla je tam, kam patřily. Ohlédla se k tmavovláskovi, který se nehýbal. Nechtěl se namáhat. Ostatní přemýšleli nad tím, jestli se jim vyplatí nějaké triky, ba dokonce útěk. Anna se vrátila s teplejší dekou a přikryla jí Bradleyho. Zatím to muselo stačit. Neměla sílu na to, aby ho dokázala zvednout. "Takhle to zatím postačí." Zamumlala spíše pro sebe, když jí tamti nemohli rozumět, nebo mohli?

Několik hodin po ošetření mu ránu zkontrolovala. Zatím nebyla poznat žádná velká změna, ale tak to jí bylo protentokrát ukradené. Cooper už aspoň neměl takovou horečku. Odešla mu udělat čaj. Když se vrátila, polilo jí horko. Klec byla prázdná, jen Bradley ležel tam, kde měl. Opatrně se rozhlédla a nejistým krokem vykročila k muži na podlaze. Celou tu cestu si dávala velký pozor, aby nedělala hluk. Usadila se na zem a dala tmavovlasému herci napít. Sotva odložila hrnek na podlahu, jí někdo chytil za ramena a táhl od nemocného. "Pusť mě!" Okřikla dotyčného a na zkoušku zakopala nohama. Rukama se ho neměla jak chytit. Přes všechnu snahu se mu nějak vysmekla a po čtyřech utíkala co nejdál od něj. Chytil jí za nohu. Trhla sebou a zase vykopla. Tak snadno se vzdát nechtěla. Trhl s ní k sobě a obkročmo se na ní posadil. Vyhekla, protože to byla taky nějaká váha na její jinak vcelku drobné tělo. Skláněl se k ní. Už myslela na nejhorší, když ho z ní někdo shodil. Z prudkým oddechováním se rychle posadila a odlezla od něj. "Paní Neumannová." Oslovil jí nečekaný zachránce. "Leo." Vydechla udiveně jeho jméno. Co tu sakra mohl chtít?! Usmál se na ní, než jeho tvář pohltil výraz plný vzteku a radosti z něčí bolesti. Udeřil Hardyho hlavní pistole do hlavy a tím ho omráčil. Ještě si do něj párkrát kopnul, než zae obrátil pozornost k ženě. "Ještě, že jsme přijeli."
"Jak ještě? Jak my?" Kapitán Leo jí nabídl ruku a pomohl vstát. "Původně jsme přijeli za generálem, ale po cestě jsme chytili jednoho odbojáře a další postupně pochytali v domě, až na tyhle dva."
"Za manželem? Už zase někam jedete?"
"Bude lepší, když to prodiskutujete s ním." Ukončil konverzaci a s klidem si zkontroloval náboje v pistoli. "Snad se ho nechystáte zastřelit? A ještě v mojí ložnici." Leo se na ní se zájmem podíval. "Ve Vaší ložnici? Copak nespíte s manželem?" Pousmál se, ale ten úsměv se jí nelíbil. Byl plný špatností. "To je moje věc. Hardyho nepopravíte, patří mě. Tihle odbojáři jsou můj majetek."
"V tom případě bych je měl asi hodit zpátky do klece, co říkáte?"
"To by bylo fajn." Přikývla a zhluboka se nadechla. Kapitán sebral Hardyho ze země a hodil ho skoro doslova do klece. Chtěl zvednout i Coopera, jenže v tom ho Anna zastavila. Řekla mu o jeho zranění, a že on není nebezpečný. Naopak ho ještě požádala, aby jí pomohl přenést jednu pohovku z jejího malého obýváčku sem, blíž k pracovně. Tam pak na ní položil tmavovláska. Do místnosti vkročilo několik dalších vojáků se zbytkem utečenců. Už se chtěli vrhnout i na nemocného, ale kapitán je kupodivu zarazil dřív, než stačila Anna. Kromě něj, pak byli vhozeni do klece i ostatní. Klec uzamkli a klíč vrátili majitelce s tím, že si vyslechla desetiminutovou přednášku o tom, jak si má dávat pozor, a že by ty barbary a špínu neměla pouštět ven. Hlavně zdůrazňovali, že ani jeden z nich není schopen nápravy. Z těch chytrých prupovídek ji vysvobodil až Gabriel, který se vrátil z města, takže ani nevěděl, co se stalo, proto byl spíše víc rozčílený, než rád za to, že mu zachránili ženu. Anna se mu to pokusila vysvětlit, ovšem Leo byl zase rychlejší a vlastně generálovi ani neřekl pravdu. Tmavovláska samým překvapením poslouchala kapitána. Kdyby řekl pravdu, tak už jsou všichni v té kleci mrtví. Obhájila by totiž možná jen Cooperův život a to s opravdu velkým možná. Generál i přes spoustu pochybností vzal lež za pravdivou skutečnost a šel od toho. S kapitánem se pak začal bavit o práci, jak jinak. Anna se okamžitě zachmuřila a možná i naštvala. Posadila se k nemocnému muži na kraj pohovky a radši ještě jednou zkontrolovala jeho ruku. Blondýn si povšiml její náhlé změny chování. "Běžte do jídelny, tam to pořešíme." Jakmile pak zmizeli z její ložnice. Objal jí kolem ramen. "Anno..."
"Kdy jsi mi to chtěl říct? Až budeš odjíždět? Nebo mi to jako posledně pošleš v dopise?" Oči jí zvlhly slzami. Měla takový vztek. Nejradši by mu jednu vrazila, a taky to udělala. Její manžel na ní udiveně hleděl. V jejích očích byla jasně napsaná ta obava, ten strach, že se možná její muž už nevrátí. Vždycky když takhle někam odjel, nemohla celé noci spát, a když už usnula, měla noční můry a vracely se jí staré vzpomínky. "Zase mě tu necháš, v dalším baráku, kde je jen jedna služka a jeden komorník a... šest, za měsíc sedm, vězňů, kteří by mě mohli klidně zabít, nebo mnou vyjednávat!"
"Ale Anno-" Opět ho přerušila a ráznějším tónem spustila: "Co kdyby ta kapitánova historka byla lež? Co kdyby mě Hardy třeba opravdu napadl a chtěl třeba znásilnit, uškrtit, nebo tak? Co bys dělal, kdyby se tu kapitán neukázal?!" Tentokrát z blondýna údiv opadl. Zamračil se a pevně stiskl její paže. "Tak hele... těch šest bych zabil tak jako tak a nemuseli by se tě ani dotknout. Konkrétně tohohle už jsem měl na mušce, stačilo stisknout spoušť, ale vzpomněl jsem si na tebe, a proto taky nevystřelil. Tu ruku má totiž zraněnou ode mě. Tak... jsi spokojená? Všechno dělám pro tvoje bezpečí, pro to, abys byla šťastná a ty mi to ještě vyčítáš? Zatraceně kolikrát jsem ti zachránil život já a kolikrát Walter? Myslím si, že mám krapet navrch a to dost. Takže mi laskavě vyčítej dál můj odjezd, ale to, že bych tě nebyl schopen zachránit sem nemotej. Já tě miluju a vždycky budu. Proto mě docela zraňuje, když takhle hysterčíš." Pustí jí a poodejde k oknu. Tmavovláska na něj strnule pohlédla a objala se kolem ramen. "Omlouvám se. Já jsem jen... Walter ti lhal. Nespadla jsem. Hardy mě opravdu napadl a asi mě chtěl zabít, nebo nevím. Jsem jen vyděšená, že ty odjedeš a já tu budu bez ochrany." Gabriel se na ní s neutrálním výrazem podíval. "Walter tu s tebou může zůstat." Anna k němu pomalu přešla a objala ho. "Byla bych radši, kdybys tu zůstal ty." Zašeptala. Blondýn si jí k sobě přitiskl a s povzdechem hleděl do jejích tmavých vlasů, které párkrát pročísl prsty. "To i já."

Tři dny na to Gabriel s Leovou jednotkou odjel z panství i ze země. Walter mu slíbil, že se o jeho ženu postará, a že jí pomůže s těmi barbary.

Poslední skupina nečistých místo popravy zotročena a odvezena na panství generála Gabriela Neumanna. Generál odjel na Texaskou frontu a kapitan Říšské policie Walter Leo zůstal jako osobní strážce jeho ženy na panství. Je panství sídlem toho největšího hříchu, kterého se Říše musí jednou pro vždy zbavit?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama