Generálova žena - Polibek

14. července 2017 v 10:00 | Azano |  Generálova žena


12. říjen 2019, Berlín

Stála za blondýnem a ani nedutala. Skoro se bála i dýchat, aby jí jednu nevrazil nějaký voják. Honosná obývací místnost, ve které bylo víc medailí a ocenění, než na stromě jablek, s modrým kobercem, tmavými stěnami a ručně vyráběným lustrem, byla plná mladých adeptů, kteří měli na svého Vůdce udělat dojem. Bůh ví proč se v tom dotyčný velmi vyžíval. Asi ho bavilo dávat výhody těm, kdo se mu líbili a ostatním házet klacky pod nohy. Prohlížel si blonďaté a modrooké mladíky v na míru šitých uniformách bez jediného ocenění. Tak ani ho neměli kde vzít. Našlukoval dým ze své drahé cigarety a zatlačil horký konec do dna popelníku s vyřazenou orlicí na straně. "Za půl rok, plus nějaké drobné, jste prokázali, že my, Árijci, jsme jediní, kdo si zaslouží žít na tomto světě. Jsme rychlejší, chytřejší, silnější a dravější." Uculil se a postavil. Tenhle Vůdce byl vysoký blondýn s lehce zarostlou tváři a modrýma očima. Původně to byl obyčejný člověk, ale jako spousta takovýchto lidí i on uměl mluvit a hodně mluvil na veřejnosti, díky čemuž se dostal tam, kde je. Při tom mu bylo kolem třiceti. Prohrábl si pečlivě sestřižené vlasy a znovu si je prohlédl. Pohled mu utkvěl na jediném mladíkovi, který měl za sebou někoho skrytého. "Opusťte místnost. Až na tebe." Zastavil Gabriela i jeho tmavovlasou společnici. "Ty budeš Gabriel."
"Ano." Odpověděl nejistě mladší. "Za ten půl rok jsem o tobě slyšel hodně i o tvé kamarádce. Proč má ale obojek a je na řetězu, jako nějaký pes?"
"Protože není hodna chodit po naší zemi."
"To ti řekl nějaký z kapitánů?" Blondýn váhavě přešlápl a sklopil zrak. "Ach, je mi to jasné, ale neboj se. Nechám si to pro sebe. Tak jako tak jí to sundej. Nesluší jí to." Gabriel v tomto směru neváhala a rychle jí to sundal. Dívka se konečně narovnala a protáhla, i když raději stála za svým kamarádem. "Jsi statečný mladý muž, určitě to daleko dotáhneš." Pročechral mladšímu vlasy a zase se usadil do svého křesla. "Jak se jmenuješ, děvče?"
"Anna." Vůdce se usmál. "Židovské jméno, ale ty nejsi židovka, nemáš ten jejich debilní výraz a ani nevypadáš bohatě." Prohlížel si jí stále dokola od hlavy k patě. "Ale hezká jseš." Sjel pohledem na Gabriela. "Prosím, posaďte se." Vybídl je. Oba se usadili a s nejistými výrazy hleděli na staršího. Co by od něj mohli čekat? Teoreticky byl schopen všeho. Byl to přece Vůdce neonacistů a televize taky občas říkala pravdu, o něm určitě. Bylo nepříjemné ticho, které pak prolomilo škrtnutí zapalovače, který zapálil další cigaretu svému majiteli. "Moc často to nedělám, ale... mohl bych tady Anně vrátit práva a svobody. Nebylo by to ale zadarmo, navíc jsi tmavovlasá, takže to bude obzvláště drahé. Nebo si je může zasloužit. Prokázat oddanost Říši." Gabriel s Annou se na sebe podívali. Moc jim to nedávalo smysl. Přece by si proti sobě nepoštval své stoupence tím, že by někomu takovému, jako je Anna, vrátil práva. Blondýn se upřímně zasmál a popotáhl z cigarety. "Jen vás škádlím. Kolik vám je? Šestnáct? Jestli nechceš být doživotně otrok, musíš proto něco udělat děvče a ty... bráníš jí statečně a zatím úspěšně, ale jednou na to taky dojedeš." Zaklonil hlavu a dlouze vydechl. Dým nad jeho ústy se tančivými pohyby zavlnil, než se vytratil v prostoru. Pohlédl zase na ně. "Podmaním si celý svět a potlačím všechen odpor do posledního metru čtverečního na planetě a ty, Gabrieli, my s tím pomůžeš..."

Neporazitelný voják? Plukovník Gabriel Neumann po třech letech v Africe vybojoval Říši další obrovský kus země. Bude povýšen na generála Říšské armády a ještě od Vůdce získá řád Rudého orla.

Prudce se posadila a rozhlédla. Nic se nestalo, byl to jen sen, až moc skutečný sen. Zavrtěla hlavou a vylezla z postele. Na to tak teď měla čas a náladu, aby jí strašily vzpomínky z minulosti a noční můry v podobě samotného Vůdce Říše. Zkontrolovala Bradleyho, který už jen bral nějaká antibiotika, ale jinak byl v pořádku. Jediný netrávil čas v kleci. No proč asi. Chvíli ho sledovala, pak se odebrala do koupelny. Zapřela se dlaněmi o okraj umyvadla a hleděla upřeně do zrcadla na svůj odraz. Gabriel byl už čtyři měsíce pryč. Jediné, co od něj dostala za tu dobu, byl jeden dopis a ten sedmý otrok, který byl nějaký divný. Věděla, o koho jde, ale i tak. Třeba ho ta válka jen víc poznamenala, než ostatní, kdo ví. Otočila kohoutkem a namočila si ruce ve vodě. Opláchla si obličej, který otřela do ručníku, pak se vrátila zpátky z koupelny. "Proč... ty nespát?" Zeptal se jí Bradley. Něco málo už ho naučila, ostatní se učit nechtěli, nebo spíš dělali, že se neučí. "Zlý sen. Um... the nightmare." Vysvětlila. "Are you OK?"
"Jo. Jsem OK." Usmála se na něj. Pokývl hlavou. On jediný si užíval pohodlí na měkké pohovce, měl dostatek jídla a neustálou péči od Anny. Jeho přátelé v kleci mu to nezáviděli, ale určité výhody to mělo, to musel uznat i Hardy, který k tomuto místu měl asi největší odpor a pevně si stál za svým i po tak dlouhé době. Pohlédla ke kleci. Všichni spali. "Nemají mě v lásce, protože jsem nacistka a žena generála." Zamumlala zamyšleně. "Ano." Přikývl tmavovlásek. "Jenže nejsem. Tedy jsem ve straně, ale ne proto, že bych to uznávala víš? Já... tam musím být. Gabriel to má i tak dost těžké. Mít respekt od lidí, kteří opovrhují kýmkoliv s tmavými vlasy, je těžké obzvláště v případě, že takového člověka máš za ženu." Povzdechla si. "So... you are like us? A slave?" Tmavovláska pokrčila rameny. "Nevím. Někdo mě uznává jako jeho ženu, další jako vědkyni a umělkyni, další mnou opovrhují jenom proto, že jsem tmavooká a tmavovlasá a mé zásluhy připisují Říši, nebo Gabrielovi." Usadila se na kraj pohovky a zadívala se do jeho modrých očí. Těmhle složitým souvětím možná ani nerozumněl, ale jí se aspoň trochu ulevilo, když to mohla někomu takhle říkat. "Gabriel... save... tvůj... ž...ž... life?" Anna se pousmála a přikývla. "Jo. Ale to už je dávno."
"Hm..." Prohrábl si opatrně vlasy. "A co ty? Nebolí tě nic?" Bradley záporně zavrtěl hlavou. "Jsem OK." Usmála se. Česky už docela zvládal mluvit, i když některá slova byla moc složitá vyslovit, hlavně ta s písmeny: ž, š, č a ř na začátku. Zvedla se, aby poodešla k oknu, nebylo z něj zas tolik vidět, ale potřebovala přemýšlet.

Zavřela knížku a pohlédla na svých osm společníků. Šest jich bylo s pouty, sedmý si držel hojící se ruku a osmý, který neustále chodil kolem nich, je hlídal. "Tak... asi je čas se jít najíst." Pohlédla na Waltera, který se zastavil za Hardym. "Běž, zavřu je."
"Ne. Chci, aby poobědvali se mnou."
"Proč bychom s tebou měli jíst?" Zamumlal Dermott. "Protože Vás neberu jako otroky. Jste lidé, stejně jako já, jako všichni." Anna si touto větou získala pozornost Toma. "Nejsme. Ty jsi s nimi."
"Ne. Není." Zastal se jí Bradley. "Není? Co ty o tom můžeš vědět?" Tmavovlásek se zamračil. "Proč by mě léčila, kdyby byla jako ostatní? Jako on?" Hodil hlavou k Leovi. "Zastala se nás. Mohli jsme skončit na popravišti. Jejímu manželovi stačilo stisknout spoušť a bylo by po mě. Chápeš?!" Hardy si odfrkl a zavrtěl hlavou. "Jsi idiot."
"Tak to by stačilo." Zamumlal Leo a pokynul jim, ať vstanou. Všichni se kromě Anny zvedli a odkráčeli do jídelny, kde se usadili a čekali na jídlo.

Zavřela za sebou dveře a usadila se ke stolu. "Nevěří mi, i přes všechnu tu snahu." Zamumlala a otevřela nějaký spis, aby mohla pokračovat v práci. "Jeden ti věří." Obešel stůl kapitán. "To možná, ale pořád to bude jeden ze sedmi. Myslela jsem si, že to půjde se všemi, ale kdykoliv se k nim přiblížím, tak Hardy je zase nějakým způsobem stáhne k sobě." Vrtěla hlavou. "Takže bys možná měla zatalčit na Hardyho a ne na ostatní." Navrhl jí. "Jenže on se nenechá."
"Třeba jo. Musíš na to jen přijít." Anna k němu zvedla zrak. "No uvidíme. Tak jako tak bych... radši dál dělala pokroky s Cooprem. Je jediný takový... ochotný spolupracovat."
"Když to říkáš." Pokrčil rameny a usadil se na kraj stolu. "Neměl bys je hlídat?" Promlouvala k němu, zatímco něco zapisovala do papírů k jednomu jejímu projektu."
"Bradley spí a ten zbytek je zase v kleci." Odvětil s klidem. "Aha a to jako něco potřebuješ nebo?"
"Musím něco potřebovat? To tady s tebou nemůžu chvíli být?" Povytáhl obočí. Anna si povzdychla a zase k němu zvedla zrak. "Promiň. Gabriel je pryč a já neustále jen vyplňuji papíry, protože mě jimi zásobují z Berlína. A když... nedělám to, tak se marně snažím dokázat těm vedle, že jim chci pomoct."
"Skoro to zní, jako kdybys chtěla zběhnout."
"Já? Vždycky jsem byla a budu proti režimu, jenže nemůžu stát proti Gabrielovi. Musím být s ním, jinak zničí jeho a až potom mě." Walter pokývl hlavou. "Ale nevzdáváš to, pořád se snažíš."
"A taky pořád budu dokud... budu mít důvod..."

Mezi spoustou chirurgického náčiní, injekcí, obvazů a lahviček s různými látkami na obyčejném nerezovém plechovém tácu, byla postavená lahvička s nějakými prášky. Byla zdvižena do vzduchu a jen krátkou chvíli zkoumána. "Na. Tohle je poslední dávka, což znamená, že už jsi zdravý." Z lahvičky byly vyklepnuty do dlaně ošetřovaného dva prášky, které byly úplně poslední. Lahvička zapadla do koše, který se za ní zavřel. Pacient poslušně spolkl oba prášky a zapil je vodou, která mu byla poskytnuta v průhledné sklenici. "Jsem rád, že už to mám z krku." Zamumlal tmavovlásek a ještě prášky trochu zapil, než odložil sklenici na stolek. Pohlédl na ošetřujícího lékaře. "I tak bych tě měla ještě vyšetřit." Zamumlala Anna. "Ty jsi nějak moc dobrá nacistka."
"Nejsem nacistka a nejsem nijak dobrá. Musela jsem se přizpůsobit době a učit se všechno, co by mi mohlo být užitečné. Takže i medicínu. Ale jen takové ty základní věci. To, co umím je samostudium v knihách nebo praxe." Odpověděla odměřeně. "To je divný... proč by ses to učila když... žiješ v elitě. Máš dům, sluhy, otroky, toho kapitána, co za tebou furt leze, manžela." Namítal s tolika argumenty, že snad ani nebylo možné se odpovědi vyhnout. "Nežiju v té tvé elitě odjakživa. Měla jsem štěstí, nebo taky smůlu, když jsem tam, kde jsem."
"To nechápu." Křivil tvář do zamyšlené a zmatené grimasy. Mezitím se škrábal na své zarostlé tváři. "To nic. Je to moc podobných slov na někoho, kdo se naučil česky plynule hovořit před nedávnem." Zarazila se a sama zavrtěla hlavou nad větou, kterou vypustila ze svých úst. Ústa. Přesně ta v tu chvíli, kdy tu nesmyslnou hříčku slov pronášela, sledoval Bradley se zvláštním výrazem. Drobné růžové rty, které se stále leskly a působily tak nadýchaně, jako čerstvé maliny, jen se do nich zakousnout. Pohyb rtů mu nedával v tu chvíli smysl, protože slova nevnímal, vnímal jen ty dva plátky okvětní růže světlých odstínů. Anna nepostřehla, že zatímco mluvila, Bradley byl schopen jen sledovat její pusu a nic víc nevnímat. Pohlédla mu do očí. "Nedívej se, jako kdybys to slyšel poprvé. Vy všichni mi prostě... nevěříte."
"To není pravda." Probral se a rychle něco plácl. "Není? Tak proč mi furt říkáš nacistko, proč se na mě Hardy skoro ani nepodívá? Proč si Robert nenechá ošetřit to oko, jak spadl nedávno z těch schodů a ještě z vlastní blbosti?"
"Oni... já... my..."
"Já to snad už ani nechci slyšet. Snažím se tu jak pitomá, abys měl ty i ostatní pocit bezpečí a volnosti, že tady vám oprátka nebo kulka mezi oči nehrozí a místo trošky vděku se dočkám jen pokusů o útěk nebo nadávek." Obrátila se k němu zády a zhasla lampu, která už teď byla zbytečná. "Ale já... ti věřím." Namítl opět tmavovlásek. "Jasně..."
"Kdyby ne, nechal bych se jen tak ošetřit?" Zeptá se jí a vstane. "Máš pravdu... asi ti nevěří Hardy a ostatní, ale já ti věřím a chci si myslet, že tu jsem v bezpečí, chci mít jistotu, že neskončím někde u zdi s kulkou v hlavě. Ale je to těžký. Tvůj chlap na mě mířil zbraní a mohl kdykoliv stisknout, ale neudělal to a... proto jsem taky tady ne? Možná... chtěl... abych tu s tebou byl... kdyby něco." Poslední dvě slova pronesl šeptem, když se jeho ruce dotkly jejích ramen. Anna zatajila dech a skoro se bála nadechnout. Cítila, jak se jeho dlaně pomalu posouvají níž a níž po jejích pažích, dokud slabě nestiskly její zápěstí. Vcelku prudce obě její ruce stáhl k sobě a sepnul je v jedné. Obrátil si jí čelem k sobě. Srdce jí bušilo jako splašenému koni a jediné, na co se zmohla, bylo mu hledět do očí, jeho ryze a čistě modrých očí. Volnou rukou ji shrnul pramínek ofiny z očí a zajel prsty do jejích kratších vlasů, které pokračovaly na její bradu, kterou slabě stiskly. Tmavovlásek se pomalu sehnul k jejím rtům a opatrně je ochutnal. Lahoda, slast i jemnost mu v té chvíli zatemnila smysly. Anna napnula prsty, ale z jejího hrdla nevyšel jediný zvuk. Oči se jí zavíraly, síly jí opouštěly a srdce stále divoce tlouklo. "Ty zmetku!" Zasyčel Walter a prudce ho od Anny odtáhl. Mrštil s ním o podlahu a kopl do něj. "D-dost!" Vypadlo ze zmatené tmavovlásky. "Waltře dost!" Strčila do něj a padla na kolena k tmavovláskovi, který se svíjel v bolestné křeči. "Ty ho ještě bráníš?! Chtěl tě znásilnit!"
"N-nechtěl, on mě... chtěl mě..." Dívala se zamračeně na Lea a vlastně nevěděla, co říct. Zlost vystřídal zase strach. Celá se rozklepala a jen sledovala, jak se Walter shýbá ke Cooperovi a táhne ho pryč.

Walter nechtěně práskl dveřmi trochu víc, než bylo zamýšleno. Anna sebou trhla a shodila tak nějakou vázu. "To nic. Já to pak uklidím." Zamumlal a usadil se k ní. "Zase je to všechno zpátky... úplně všechno to vidím, tak živě, jako kdybych to prožila včera." Kapitán jí objímal kolem ramen a tiskl k sobě. "To bude dobrý, jsem tady a... pohlídám tě. Nikdo ti neublíží, dokud jsem tady. Ani oni, ani nikdo jiný." Mluvil k ní a tak napůl kolébal. "Jestli chceš tak... tě tu přes noc budu hlídat."
"To by bylo... fajn." Kývala divoce hlavou. "Fajn."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama