Generálova žena - Věrnost

18. července 2017 v 10:00 | Azano |  Generálova žena


6. květen 2019, převýchovný tábor, Moskva

"Nabít! Zamířit! Pal!" Opakovalo se neustále dokola. Jediné přestávky činil rámus letících kulek, které se zarývaly do středů terčů, ale i mimo ně. Vojáci sčítali body střelcům a vedoucímu hlásili výsledky po deseti výstřelech. Pochopitelně se nedařilo všem, což také bylo vidět a slyšet, když se neustále ozýval káravý jekot těch, co měli výcvik na starost. Tvrdé učení bylo zrovna v plném proudu, když Anna uklízela kasárny. Vedení usoudilo, že to je nejlepší, protože aspoň nerozptyluje vojáky od výcviku. Posadila se unaveně na něčí lůžko a prohlédla své dlaně plné mozolů a popálenin. Když neuklízela, tak pomáhala v kuchyni, když zase nedělala to, tak dělala otroka nadřízeným. S Gabrielem tak trávila velmi málo času. Povzdechla si. Lékaři jí vyléčili už před měsícem, ale stále měla pocit, jako kdyby ta žebra měla zlomená. Možná to bylo jen v jejím mozku, ta všechna bolest. Chtělo se jí utéct, ale věděla, že kdyby to zkusila, odskákal by to i Gabriel a nebo by musel dělat, že mu je lhostejná, jako ostatním. Zavrtěla rychle hlavou. Díky němu byla tady, naživu. Neměla by na nic takového myslet, jenže vědomí ji to stále vnucovalo. Vstala a sesbírala své náčiní k úklidu. Opustila další prostor plný paland pro cvičené děti. Gabriel měl taky takovou, ale v jiné části budovy. Zrovna za sebou zavřela dveře, když málem vylila vodu v kbelíku na nějakého chlapce. Skoro omdlela, když ho viděla. Byl to špinavý blonďák s modrýma očima. Árijská rasa však dominovala pouze ve vedoucích pozicích, jinak příslušníci NSS byli i tmavovlasí. To by přece ani nešlo nemít mezi sebou tmavovlasé osobnosti. Bylo jich víc než dost důležitých pro Říši. Časem se přeci mohly obarvit na blond. "Už... už jsem tam uklidila." Zakoktala tmavovláska. "Však buď v klidu, nepřišel jsem tě buzerovat, jen jsem si chtěl skočit pro helmu." Odpověděl s klidem. "Aha." Vydechla křečovitě Anna a pomalu se podél dveří odsunula stranou. Mladík zalezl dovnitř a ona rychlým krokem odcupitala pryč. Pro dnešek měla hotovo, a tak uklidila své věci tam, kam patřily. Vyrazila do kuchyně. "Dneska tě nepotřebujeme, běž si odpočinout, Gabriel už by měl mít po tréninku." Posílal jí zase pryč kuchař, sotva přišla. "Tak fajn." Otočila se čelem vzad a zase se vracela. Na chodbě ji však zatarasilo cestu několik mladíků. Byli různého vzrůstu, z různých zemí, a přesto se dokázali dorozumívat. To ta němčina, kterou museli všichni umět. Nesnášela ten jazyk už kdysi a teď ho nenáviděla ještě víc. "Koho pak to tu máme? Není to ta místní kasárenská děvka?" Šklebil se na ní kluk v čele party. "Já bych řekl, že je, Tobiasi." Přitakal mu jiný. "Hm... a co se s takovou děvkou asi dělá?" Olízl si rty, načež Anna panicky obrátila svůj směr chůze o sto osmdesát stupňů a dala se na útěk. Ta banda jí stejně rychle dostihla. Zatáhli jí do nějaké komory, kde z ní začali strhávat oblečení. Nahou ji pak položili na velkou bednu. Čtyři jí pevně drželi a pátý svazoval její ruce k sobě. Křičela a prosila o pomoc, když měla možnost.

Když bylo po všem, tak teprve v tu chvíli se rozrazily dveře, ve kterých stál kapitán nějakého ze zdejších oddílů. Jakmile zjistil, co se stalo, poslal je pryč a Annu nepozorovaně odvlekl do svého pokoje. Hodlal jí dát do pořádku, protože měl své rozkazy a ty se musely plnit. Pár dní po zotavení byla dívka poslána do hlavního města Říše, kde byla představena Vůdci, stejně jako Gabriel a spousta nadějných vojáků. Jakmile byl Gabriel poslán na frontu do Afriky, Anny se zmocnil samotný pán rozšiřující se země.

Strnule sledovala Lea. "Waltře." Oslovila ho konečně. "Co?" Ohlédl se k ní od nějakých papírů. "Něco je špatně." Kapitán se rozhlédl. "Proč myslíš?" Anna ukázala na zem. "Krev a střepy z vázy, která vždycky stála tamhle." Zvedla ruku směrem k malému stolku, na kterém měla váza s kyticí stát. "Ale čí je ta krev?"
"Moje určitě ne." Zašeptala nejistě. "Radši se podíváme na ty zmetky." Tmavovláska ho mohla jen následovat, protože se bála tu být sama pokud opravdu jeden z nich utekl.

Jelikož už pár dní nespala ve vlastní ložnici, tak nemohla vědět, že klec je otevřená a v ní jen jedna osoba. Téměř ve středu místnosti se pak válela ještě jedna od krve. "To se jako porvali nebo co? A kde je zbytek?"
"Jak se dostali ven?" Zajímala se Anna, když se shýbla k raněnému Robertovi. "To je teď už jedno." Zamumlal Walter. "Pokud nejsou v domě, nemusíš se tím trápit." Dodal a narovnal se. "Kdo je tam?"
"Bradley. Možná to není takovej zmetek, jako ti ostatní."
"A co je s ním?" Kapitán se podíval na tmavovláska. "Je omráčený."
"Co to znamená?"
"Že se museli nějak pohádat, ale Downey se asi vrátil za Cooperem. Krev byla i u dveří. Asi se nepohodli nebo tak něco." Anna prohrábla vlasy nejstaršímu z věznů. "Musíme ho ošetřit."
"Uhm... na to asi nebude čas."
"Proč?" Ohlédla se k Walterovi, který hleděl ven z okna. "Máš tu návštěvu." Tmavovláska k němu skoro vyběhla. "Proč sem musí všichni jezdit, když tu Gabriel není." Zamračila se. "Postaráš se o ně prosím? Musím tam jít."
"Jistě." Souhlasil. "Kdyby něco tak... sem někoho pošlu." Ujistila ho a odešla pryč. Walter se sehnul k Robertovi a zkontroloval zraněnou ruku. Už předtím s ní něco měl, ale ty střepy tomu daly teprve korunu.

"Tak co pro vás můžu udělat, přestože Gabriel tady není?"
"Poctít nás svou přítomnosti?" Usmál se na ní zralý čtyřicátník. "V Berlíně jste už velice dlouho nebyla." Usmíval se na ní, přestože jí to spíš děsilo, i když to na sobě nedala znát. "A ani se tam doufám dlouho nepodívám." Odpověděla drze. "Ani se vám nedivím, je tu velice hezké počasí, i když trochu sychravé na můj vkus." Upravil si kravatu. "Oh... ta je pro vás." Předal jí kytici orchidejí. "To je od vás milé, děkuji." Pousmála se. "Ten váš úsměv mi velice chyběl." Dovolil si přistoupit ještě blíž a políbit jí na tvář. "Tohle není správné." Zamumlala k němu. "Omlouvám se. Nemohl jsem si pomoct." Tmavovláska od něj ustoupila. "Klid. Moje stráž čeká venku."
"Zvláštní."
"Pročpak?"
"Jsou určeni k tomu, aby vás hlídali, ne k tomu, aby stáli venku." Rýpla si. "To je pravda, ale nemusí vidět a vědět všechno." Ušklíbl se. "Hm... co by vaši muži viděli nebo slyšeli? Nic se tu přece neděje a ani dít nebude. Mám jiné starosti." Reagovala podrážděně. "Takže bych měl odejít? Nebo se vás ptát, co dělala parta odbojářů poblíž vašeho domu?" Tmavovlásku polilo horko. "Vy jste je chytili?"
"To byla maličkost." Uculil se na ní. "Uhm... jak vlastně utekli?"
"To kdybych věděla." Začala. Vykročila do obývacího pokoje, kde si chtěla dát kytku do vázy. "Ráno jsem s kapitánem Leem byla tady v obýváku. Našli jsme tu střepy a krev. Tak jsme se šli podívat do mé ložnice, kde Gabriel nechal dát klec s těmito odbojáři. Jednoho jsme našli omráčeného v kleci a druhý byl před ní, celý od krve. Leo se ho teď snaží se služebnou ošetřit." Shrnula to ve zkratce. "Museli se nejspíš nějak pohádat, nebo tak nějak." Pokrčíla lehce rameny. "Kolik jich bylo celkem?"
"Sedm." Odpověděla mu bez rozmyslu. "Takže těch pět je tedy vašich." Prohrábl si vlasy. "Tak aspoň něco jsme pořešili." Usmál se. "Hm... asi." Vydechla zamyšleně. "Nevíte něco o Gabrielovi?" Otázala se ho, když už jí začal být nepříjemný jeho pohled. Jako kdyby jí svlékal očima. "Daří se mu. Jistě párkrát to bylo těžké, ale nyní zase postupují vpřed. Musíte na něj být pyšná."
"Taky jsem. Dostal se dál, než kdokoliv jiný. Až na vás, samozřejmě." Usmála se ne zrovna mile. "Hm... obdivuji vás, Anno."
"Obdivujete?"
"Že jste ještě nedostala chuť na něco jiného." Naklonil se k ní. "Proč bych měla? Mužů tu je víc než dost a ani k jednomu nechovám nic víc, než jen čistě pracovní a profesionální vztah. Gabriel je můj manžel a já mu chci být věrná. Nemám potřebu mu zahnout s někým jiným." Hleděla mu přesvědčeně do očí. Nikdy by Gabriela dobrovolně nepodvedla, nikdy. Byla si tím víc, než jistá. "Ani kdyby šlo o... řekněme... třeba mě?" Položil jí dlaň na stehno a postupoval výš, čímž jí zajížděl pod sukni k tříslům, až do klína. Najednou byl těsně u ní a šeptal jí nějaké nesmysly do ucha. Tmavovláska jako kdyby nevnímala slova, ani jeho nezbednou ruku.

21. prosinec 2020, Tibet

Sevřela v prstech černou kravatu, kterou uvazovala muži před ní. "Kde jses to naučila?" Otázal se jí blondýn. "Osobní asistentka Vůdce musí leccos umět." Odpověděla mu s úsměvem. "Aha." Zklamaně a možná trochu naštvaně se podíval jinam. Tmavovláska si toho všimla. "Gabrieli?" Oslovila ho. "To nic."
"Jak nic? Dneska si mě máš vzít. Řekni mi, co se děje." Hleděla na něj a naléhavě tiskla jeho paže. "Říkám, že to nic není." Snažil se jí odbýt, protože o tom nechtěl mluvit. Dusil to v sobě už od návratu, od té slavnosti. "Fajn, tak si to nech pro sebe." Zamračila se, načež se na ní Gabriel zase podíval. "Víš, co? Řeknu ti to.." Štěkl na ní. Nevěsta leknutím usedla na postel. "Žere mě to, že celou tu dobu, co já nasazoval krk kvůli Říši, co jsem viděl umírat své muže, co jsem zabíjel jenom nevinné oběti války... jsi ty s naším diktátorským Vůdcem byli neustále spolu. Nevím, co jste dělali, o čem jste se bavili, ani jestli jsi se s ním vyspala." Krátce se odmlčel. "A já chci prostě vědět, jestli jo, jestli jsi s ním spala." Přešel k ní a pevně stiskl její ramena. "Tak spala?" Budoucí paní Neumannová na něj němě hleděla a nevěděla, co říct. Gabriel si vztekle odfrkl a odtáhl se od ní. Přešel k oknu, o které se zapřel hřbetem své pravé paže. "Zatraceně." Vydechl zrazeně. "Já musela." Vypadlo z ní zničehonic. "Co?" Podíval se na ní. "Musela jsem... se s ním vyspat... a ne jenom jednou." Pomalu si začala otírat slzy, které jí postupně stékaly po tváři. "Tvrdil že... že když nejsem tvoje žena, že na mě má nárok a... že ho bude mít i potom, co si mě vezmeš... Prý náležím jemu a ne tobě." Budoucí manžel se k ní vrátil a usadil na postel vedle ní. "Je to hajzl. Musíme to oba přijmout. Musíme udělat všechno proto, abychom byli silní a přežili tohle peklo. Jednou bude líp. Jednou se z téhle noční můry dostaneme." Objal jí kolem ramen a přitiskl k sobě. Nemohl se na ní zlobit. Vůdce byl hold velice vypočítavý a rád manipuloval s lidmi. "Ale jak dlouho to budu muset snášet?"
"Nevím. Nevím." Pomalu se od ní odtáhl a vstal. "Tak pojď... máme na programu jednu svatbu." Pousmál se. Úsměv mu byl oplacen. Společně se vydali do obřadní síně.

Probrala se z temných vzpomínek právě včas. Ohnala se po něm a vrazila mu jednu facku. Starší se od ní poodtáhl. "Nesahejte na mě. Tohle není váš dům a já nejsem vaše žena. Pokud si mě chcete přivlastnit, tak pláčete na špatném hrobě." Vrčela mu do tváře. "Teď odsud odejděte. Hned." Chytla ho za ruku a vytáhla ji z pod své sukně. "Jak si přejete." Reagoval poměrně klidně. Neměl svědky, a proto tedy nemohl dokázat, že ho Anna opravdu udeřila, a že by proto měla dostat trest. Vstal a upravil se. "Až Gabriel přijede z fronty zpátky domů, budu tady taky."
"O tom nepochybuji." Sledovala ho z pohodlí pohovky. "Zatím nashledanou." Opustil místnost i budovu. Tmavovláska se několikrát zhluboka nadechla, než vstala a vrátila se do haly, kde sedělo pět spoutaných vězňů. Na jednu stranu by si přála, aby je už nemusela nikdy vidět. "Bradley s Robertem vám nešli po ruce?" Přeměřila si je. Měla stále trochu vztek z rozhovoru s Vůdcem. Proto se taky podle toho tvářila. "Najíst dostáváte, učím vás jazyk, vyléčila jsem Bradleyho, teď zase budu léčit Roberta kvůli té jeho ruce a vy prostě... nemůžete projevit trochu vděku? Proč že? Vy si o mě myslíte bův ví co, ale já si prožila horší věci, než vy. Já jsem byla přímo uvnitř tohohle všeho. Vy jste jenom organizovali odboj." Všech pět na ní beze slova hledělo. Cítili vůči ní odpor, ale na druhou stranu by už možná byli dávno mrtví, nebýt toho, že je přivezli zpátky sem. Ten Říšský zmetek by je možná už dávno zabil. "Takže to doufám bylo naposledy, protože další pokus o útěk, nebo to mě zabít, vám uloží trest smrti." Walter zrovna vešel, když domluvila. "Jdeš akorát včas. Musíš mi pomoct je tam vrátit."
"Do klece? Vždyť z ní zdrhli, už po druhý."
"Já vím, tentokrát ale neutečou." Ujišťovala ho. "Když myslíš." Zavrtěl hlavou a sehnul se pro dva z nich. Všechny strčili do klece svázané tak, jak je nechali stráže Vůdce Říše. Klec uzamkli a Roberta s Bradleym dali do pořádku. Dva měsíce na to se konečně vrátil Anny manžel domů, jenže s ním něco nebylo v pořádku...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama