Generálova žena - Vítej doma

7. července 2017 v 10:00 | Azano |  Generálova žena



Východní fronta ustupuje. Rusové jsou poraženi. Amerika byla podrobena. Poslední svobodná země je nyní na řadě.

15. únor 2019, Liberecké nádraží

Jako každý den i tento se skrytá v kabátě hnala z tramvaje k hlavnímu vchodu na nádraží. Oči měla zabořené do sněhu, který ji křupal pod nohama. Zvedla zrak, aby se ujistila, že jde správně. Oproti předešlým letem byla opravdová zima, která současné situaci ve světě dodávala ještě ponurejší nádech. Zamrkala a zpomalila krok. Její černé krátké vlasy, skryté pod kápí tmavomodrého kabátu se matně zaleskly v odrazu slunce. Slyšela své jméno. "Anno?" Oslovila sama sebe v zamyšlení. "Anno." Lehce sebou trhla a ohlédla se k mladíkovi vedle ní. Její hnědé oči ho káravě hodnotily a bledá pleť odháněla pryč. "Jak se máš a co děláš v tomhle šíleným období?" Úsměv a modré oči plné života se snažily najít něco pozitivního i v těch jejích, jenže marně. "Spěchám na vlak, promiň." Obešla ho a pokračovala dál. "Tank!" Zaječel nějaký muž v davu. Prudce se otočila. Polilo jí horko. Co bude dělat? Odvedou jí a zabijí... Ano. Panikařící dav lidí ji srazil k zemi. Stulila se do klubíčka a rukama si zakryla hlavu. V dáli slyšela své jméno. Naléhavé volání se zdálo být stále silnější a zoufalejší. "Anno!" Prudce zvedla hlavu k mladíkovi, který ji chytil za paži. Nebyla schopná říct jediné slovo. "Rychle! Musíme pryč!" Vytáhl jí na nohy a utíkal s ní k nádraží. Kolem hlavního vchodu jenom proběhl a pokračoval k tomu, jenž byl dál. Za zády slyšel střelbu z pušek a dělo tanku, které zavalilo hlavní vchod nádražní haly. Otřes skupinu prchajících srazil k zemi. V tom hluku a zmatku se cítili, jak ve zpomaleném filmu. Posadili je do řady a nechali nacouvat k nim několik nákladních aut. Tmavovlasé s tmavýma očima do jednoho, blonďaté s modrýma očima do druhého a zbytek do dvou neoznačených aut. Voják v modré uniformě s velkým množstvím zavěšených medailí na kabátě neustále pochodoval z jednoho konce řady na druhý a všechny si prohlížel. V řadě byly snad všechny věkové kategorie s různým zraněním. Anna s jejím modrookým společníkem byla téměř ve středu oné řady. Měla strach, ale zdaleka ne tak velký, jako když jí v panice málem ušlapali prchající lidé. Z jednoho konce řady najednou začali odcházet lidé. Do různých aut, podle barvy vlasů, kůže a očí. "Vstaň!" Rozkázal voják mladíkovi vedle ní. Vstal, jak mu bylo rozkázáno. "Blond vlasy, modré oči, sportovní postava... Jméno!"
"Gabriel Neumann." Muž si ho znovu prohlédl. "Vypadá to, že máš štěstí." Trhnutím ruky ukázal na auto, do kterého se měl Gabriel odebrat. Přikývl a vyrazil k autu. Anna za ním hleděla, než jí voják vytáhl na nohy. "Kam to civíš?! Tvoje auto je tamhle!" Strčil jí směrem k náklaďáku, kde už byl značný počet jí podobných. Dopadla tvrdě na kolena a stěží se pomalu zvedala ze země. "Počkejte!" Chytil vojáka za paži Gabriel. Zabránil tak dalšímu úderu. "Co si to dovoluješ!" Okřikl ho velitel a nechal ho chytit dalšími vojáky. "Je zraněná!"
"A co je mě nebo tobě po tom?!"
"Všechno! Já... ji chci jako... trofej, jako otroka. Uznejte, že na jednu stranu by jí byla škoda!"
"S tímto přístupem bych musel vyhovět všem Vyvoleným!"
"Vždyť Vás nikdo nenutí! Nebudete litovat. Je to umělkyně. Prosím Vás."
"Umělkyně." Ušklíbl se velitel. Něco německy vykřikl. Vojáci se začali smát. Velitel přešel k dívce a vytáhl jí násilím na nohy. "Odtáhni si jí, ať už jí nevidím." Gabriel ji podepřel a vlekl k autu. Ti, co to sledovali věděli, že měla štěstí, když se jí ten chlapec zastal. Naložili jí do auta i s Gabrielem. Jakmile bylo auto plné, odjelo pryč odsud.

3. květen 2025, sever Kanady

Vystoupili z auta a rozhlédli se. "Tak to je ono. Tohle je pane generáli nyní Vaše. Za to, co jste pro Říši udělal." Generál se usmál a jemně sevřel ruku své ženy. "Co myslíš?"
"Že tu bude po večerech chladno." Odpověděla mu a mile se usmála, přestože cítila nechuť k muži, od kterého tohle obydlí dostali. "Neboj se, budeme tu topit." Objal jí kolem ramen a přitiskl k sobě. "Tak pojď." Odvedl jí k hlavním dveřím a vzal dovnitř. "Je to tu obrovské."
"Celé to tu necháme zrenovovat."
"Dobře."Přikyvovala, zatímco se nechávala vést sídlem. Větší a krásnější dům neviděla. Zastavila se na terase mramorem vykládané a hleděla před sebe do lesa. "Tady tě nikdo nebude rušit, budeš mít klid." Objal jí kolem pasu a hlavu jí položil na rameno. "Na jak dlouho? Jsem žena generála."
"Nikdo by na tebe nesáhl." Ta slova v ní vyvolala divný pocit. "Co takhle projednat nějaké plány a údržbu?" Změnila téma. "Jistě, všechno už jsem si dovolil naplánovat." Předal ji do ruky plány. Žena přešla ke stolu a rozprostřela na něm plány. "Dobře, to jde." Zamumlala k němu. "Moje ložnice je tady. Hezké návrhy. To akvárium bych posunula více sem a stůl tady."
"Jak si přeješ princezno." Usmál se její manžel. "Pro mojí nádhernou manželku cokoliv." Políbil ji na rty. "Jistě, tak se do toho dáme." V následujících dvou týdnech proběhla renovace sídla, která z opuštěného domu udělala honosný dům, který nebyl ponechán bez řádné oslavy.

1. červen 2025, sídlo generála Gabriela Neumanna

Honosný bál, spousta světel všude kolem, ale ještě více alkoholu a jídla na jídelním stole. Sál a další vyhrazené prostory k bálu, byly plné hostů, o které paní domu nestála ani v nejmenší míře. Proto když scházela ze schodů ke svým hostům, ve svých rudých šatech s červenýma lodičkama a stejně rudým psaníčkem v ruce, s rty červeně namalovanými a očima černou tužkou zvýrazněnýma, nuceně se usmívala a rozhlížela na všechny strany, aby ten falešný úsměv viděl každý. Nikdo to však nepoznal. Věděla, že jí uznávají jen proto, že je ženou generála, jinak by o ní nikdo nezavadil ani pohledem. Byla přece něco podřadného. Tmavovlasá s hnědýma očima. Jenže ani její drahý manžel ji nedonutil si vzít čočky, nebo obarvit vlasy. To tak! Ona je taková, jaká je a přetvářet se nehodlá, jen na veřejných akcích před váženými osobami, aby svému manželovi nedělala potíže. "Paní Neumannová, jak nádherná dnes večer jste!" Apeloval jí člen Říšské rady, stejně jao ostatní hosté. Všem vždy jen věnovala úsměv a slušně poděkovala. Večer utíkal pomalu a k její smůle to byla nuda jako každý jiný večer. Zapřela se rukama o kamenné zábradlí. "Tady je má nádherná žena." Usmál se na ní její blonďatý manžel. "Přestaň. Nemám náladu se přetvařovat i před tebou." Zamumlala k němu, ani se na něj nepodívala. "Já vím, že to nemáš ráda, ale musíš mi dělat společnost. Pojď, něco pro tebe mám." Sevře jemně její dlaň ve své a pohlédne jí do očí. "Můžeme?"
"Dobrá tedy." Přikývla. Nechala se odvést do středu sálu, odkud pokračovali na menší vyvýšené pódium. Na něm už z dálky viděla stát něco velkého, přikrytého bílým hadrem. "Dámy a pánové!" Začal svědomitě generál. Jeho manželku mezitím vojáci usadili na židli, aby nemusela stát. "Naše Říše vzkvétá a dle mého, ještě dlouho vzkvétat bude. Zlikvidovaly jsme poslední odpor v jediném státě, který zvládl odolávat až do loňského roku. Kalifornii jsme si nakonec podrobili a s radostí mohu říct, že členy odboje jsme zlikvidovali, ovšem ne všechny. Tady v ruce svírám seznam těch, co odporovali našemu režimu, naší věci. Ženy byly vsazeny do pracovních táborů a muži... řekněme, že ti nejhorší to mají za sebou. Ale!" Zdůraznil poslední slovo a usmál se. "My přece dáváme druhou šanci, že?" Celý ten zlatý les s modrými květy se zasmál. Kromě velmi malého procenta vojáků a ženy generála, se v sídle nacházeli pouze lidé s blond vlasy a modrýma očima. Tmavovláska pohlédla na svého muže. Srdce se jí rozbušilo nervozitou a strachem. Co se stalo? Co je pod tím bílým plátnem skryto? "Má žena!" Vytrhl jí z černých myšlenek manžel. Přešel k ní a napřáhl ruku. Přijala jí. V hlavě jí hučel hromový potlesk. Jakmile se zastavili ve středu pódia, pustil její ruku. "Má překrásná žena." Usmál se na ní. "Získala si respekt našeho velkého Vůdce, naší Říše. Jediná si zasloužila místo v naší společnosti. Proto jsem, s pomocí rady, přiravil toto překvapení." Všichni napjatě sledovali generála, kráčícího k té obří zakryté věci. Jeho manželka sice nevypadala rozhozeně, ale uvnitř se jí svíral žaludek strachem. Blondýn strhl látku dolů. Ozval se další burácivý potlesk. Když se dav uklidnil, generál začal mluvit. "Tihle. Tahle špína z Kalifornie je to poslední, co z toho prohnilého odboje zbylo. Ostatní jsou mrtví, nebo v pracovních táborech. Co taky jiného s nimi? Nikdo se nesmí postavit proti Říši a jejímu Vůdci. Nikdo." Usmál se pohrdavě při pohledu na těch pár mužů v přiměřeně velké kleci. Ruce měli v poutech, stejně jako nohy a na ústech měli moderní formu roubíku, který byl z kovu. Byli špinaví, potlučení a klepali se strachem, někteří. "Anno." Oslovil svou ženu, než jí do ruku vložil seznam se zakroužkovanými jmény. "Přečti nám jména našich nechutných společníků." Tmavovláska ztěžka vydechla. "Tom Hardy, Robert Downey junior, Bradley Cooper, Dylan McDermott, Adam Lambert a Jon Bernthal." Přečetla jména a vzhlédla k obecenstvu, které jí tak bedlivě poslouchalo a hodnotilo. "Tak jste to slyšeli." Usmál se generál. "Určitě jste slyšeli o McDermottovi a Hardym... vůdcích odboje, taky nám trvalo je odchytit, ale jak vidíte, všechno se podaří, když se chce." Uculil se. "Má drahá." Anna na něj nervózně pohlédla. "Oni, ta špína. Jsou darem Říše, pro tebe." Usmál se na ní. "Nevím, co říct." Vydechla. "Nemusíš říkat nic." Rozhlédl se po lidech. "Každý dům potřebuje otroky." Spolu s ním se zasmáli všichni hosté. "Kterého chceš?" Tmavovlásku polilo horko. Má si mezi nimi vybírat? "Já... já nevím."
"Dejte jí je všechny!" Ozval se starý Telemach, okolo kterého se motal vždy jen tucet kurev přeplácaných šperky, které jim kupoval ze svého jmění. On samotný byl šedivý a vysoký starý muž, který měl v Říši významné postavení a mohl si teoreticky dělat to, co se mu zlíbilo. Byl jeden z mála, který v mladé Anně neviděl něco podřadného. Za její sílu ji obdivoval. Byla jako bezbranná a překrásná gazela mezi smečkou hladových a vypočítavých lvů. Generál pohlédl na svou ženu. "Co ty na to?"
"Ano." Usmála se na něj a nechala se jím obejmout. Další potlesk, a pak už se jen slavilo. Klec nechali celý večer stát tam, kde byla. Šestice násilým zotročených mužů bezbranně hleděla na všechnu tu smetánku, která svou oddanost Říši předstírala, nebo jí byla tak posedlá, že by šla klidně přes mrtvoly, aby ji udržela...

Jakmile se všichni hosté odporoučeli z Neumannova sídla, Anna se uklidnila. Přestala být tak napjatá a nervní. Usadila se unaveně k jednomu ze spousty stolů v sále a podepřela si čelo. Nohu měla přehozenou přes nohu. "Tak to by bylo." Políbil jí na rameno manžel, který se vzápětí usadil vedle ní na sousedící židli. "Jo." Vydechla zamyšleně. "Co to mělo znamenat? Ten proslov..." Pohlédla na něj vyčítavě. "Víš přece, že musím mluvit tyhle nesmysly, aby byli spokojení. Navíc... udělal jsem dobré gesto."
"Jaké dobré gesto? Vychvaluješ mě před nimi a oni si pak myslí bůh ví co."
"Nerozčiluj se. Tím dobrým gestem jsem myslel tamto a tebe vychvalovat musím. Jsi moje žena, ne můj majetek." Pohladil ji po bledé tváři a propletl si s ní prsty. "Záleží mi na tobě, proto tě nerad vidím smutnou a nechci ani v nejmenším slyšet něco o tom, že sem nepatříš, že si nezasloužíš být mojí ženou. Podívej se na sebe a třeba na Krausovou. Všichni jen závidí, že ty nejsi árijské rasy a přesto máš vysoké postavení."
"A co se tamtoho týče? Co to bylo za dobré gesto? Ponížit je před celým Německem."
"Měli je popravit. Věděl jsem, že tady jim bude líp, než na popravišti v Polsku. Tady to bude lepší a ty tu nebudeš sama."
"Sama? Co tím myslíš?"
"To jsem jen tak plácl." Uklidnil jí. "A ti ostatní?"
"O jejich přepravě jsem se dozvěděl příliš pozdě. Můžeme být rádi, že jsme zachránili aspoň je." Postavil se pomalu a nabídl jí ruku, kterou přijala. Jakmile se postavila, odvedl jí k té kleci. "Myslíš, že umí česky? Nebo aspoň německy?"
"Nevím, mohla bys je to naučit."
"Já? Jsem technička a vědkyně, ne učitelka."
"Jsi taky umělkyně, nezapomínej na to."
"Začnu s nimi zítra." Zamumlala na závěr. "Dobrá. Odvezte tu klec do ložnice." Rozkázal vojákům. "Do ložnice?" Přeměřila si ho. "No a kam jinam? Je dost velká a z části je to i tvá pracovna."
"Jistě. Tak ale dál od postele, chci se v klidu vyspat."
"Samozřejmě."

Když vylezla z koupelny, zabalená do ručníku, klec už stála v ložnici. Od postele byla dostatečně daleko. Postavili jí na kamennou podlahu obloukové části ložnice, kde byla střecha prosklená, stejně jako část stěny. Podél stěny pak stálo několik stolů, obsahujících hlavně knihy. Její ložnice se dala dělit na pět částí. Na studovnu, to byl ten obloukový výklenek z jinak obdélníkové místnosti, pak ložnici jako takovou, obývák, koupelnu a pracovnu. Koupelna byla jediná oddělena dveřmi. Pracovnu tvořila velká část prostoru a dala se poznat tak, že ji odděloval jeden sestupný schod vedoucí do druhého velkého obloukového výklenku. Většina interiéru byla v červených barvách. Nábytek byl mahagonový, zkrátka luxusní. Okna zdobily rudé závěsy a koberce byly taky v červených odstínech. Někoho by to děsilo, ale jí červená nevadila, milovala červenou už odjakživa. Jejích šest spolubydlících k ní ani nevzhlédlo. Neslyšeli jí vcházet a ani nevěděli, co je čeká. Pokusy na lidech tu byly už před osmdesáti lety, tak proč by nemohly být znovu? Usadila se na postel a promnula si unaveně krk. "Hele koho jsem konečně našel." Vešel do ložnice její manžel, před kterým se hnali dva psi. "Kde jsi je našel?" Usmála se nadšeně a objala psí mazlíčky, kteří ji radostně vítali. "Kňučeli na terase, asi jim někdo zabouchl dveře." Pokrčil rameny blondýn a usadil se k ní na postel. "Je ti líp?"
"Ale jo. Je to zvláštní, mít tu šest mužů a manžela."
"Sedmička je šťastné číslo." Zavrněl k ní a položil jí hlavu na rameno. "Jak pro koho." Pousmála se. "Gabrieli?"
"Hm?"
"Dáváš na sebe pozor, že ano? Myslím... nemluvíš o všem s radou a tak..."
"Neboj se. Dávám na sebe pozor, nenechal bych tě tu, v tom chaosu."
"Zbavili by se mě hned, jak by mohli." Zašeptala a pohlédla na něj. "Víš, cos mi slíbil před lety." Gabriel se jí zahleděl do hnědých očí a pohladil jí po tváři. Ten slib si pamatoval moc dobře i jeho příčinu. Sevřel její ručku ve své a přitiskl si jí k sobě. "Vím." Z dálky je pozoroval pouze Hardy. Ostatní raději využili chvíle klidu a prospali se. On ale nechtěl spát, nemohl. Upustil mříže a skryl se do stínu klece. Opřel se o stěnu z mříží na druhé straně klece a hleděl k těm dvěma. Nerozuměl jim ani slovo, ale to bylo jedno.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama