Generálova žena - Co oko nevidí

8. srpna 2017 v 10:00 | Azano |  Generálova žena



Anna odjela. Byla pryč. Všichni, co jí sledovali odjíždět, byli vzteky bez sebe. Jak to, že si vybrala zrovna Adama a Coopera?! Proč Gabriel nemohl jet s ní? A co kamarád Walter? Každý se rozešel svou cestou. Neměli náladu na nic. Když tu byla Anna,... jako kdyby s ní dávalo všechno smysl, ale když byla pryč, tak co měli dělat? Koukat se na televizi plnou nacistických žvástů? To asi ne.

Ani k večeru se nikdo neměl k tomu, aby se bavil s někým dalším. Každý byl radši sám. Nálada na mluvení byla u všech na bodu mrazu. Večeře tak proběhla v tichosti. Robert se odebral do nějaké z mnoha ložnic. Užíval si klidu a ticha. Popíjel alkohol a četl si. Co lepšího taky mohl dělat?

Hezky se naložil do vany se skleničkou vína v ruce a oddával se rozkoši horké vody. Bylo to tak zatraceně příjemné! Voda sahala tak tak k okraji. Stačil by prudší pohyb a voda by vyšplíchla na podlahu. Jemu to však stejně nedělalo vrásky. Tak či onak by to nechal být. Dopil a sklenici položil stranou. Posadil se, než se postavil a vylezl ven z vany. Otřel se do ručníku, který si následně omotal kolem pasu. U umyvadla se zadíval do zrcadla. Následně si upravil strniště na tváři, aby vypadal trochu jako člověk. Vlasy si ostříhal už ráno. Zhluboka se nadechl a vzal do ruky prázdnou sklenici. Odešel do ložnice, kde si s úsměvem dolil. Usrkl ze své číše a bez nějakých hlubokých myšlenek hleděl na okno. Všude kolem byly jen ty otravné lesy. To ho zrovna nebralo. Postrádal svůj honosný dům někde v bohatých čtvrtích Los Angeles. Dneska už se to možná jmenovalo jinak. Hlasitě si odfrkl a napil vína. Tyhle vzpomínky nejlépe vymazat z mysli, jenže bohužel, není stroj. Ohlédl se k hodinám. Na to, že celý den nic nedělal, byl docela unavený. Odložil víno stranou a lehl si do postele jen tak v ručníku. Jediná žena v domě byla služebná a ta stejně chodila až bůh ví v kolik hodin, aby všude ustlala.

Dveře se tiše otevřely. Vplížil se dovnitř a potichu za sebou zavřel. Rozhlédl se. Byl vůbec správně? Všechny pokoje mu přišly stejné, nemluvě o dveřích a chodbách. Vlastně všechno tu bylo stejné až na Aninu ložnici. Došel až k posteli, ve které ležel jiný muž. Chvíli se na něj díval, než si v rukou, na kterých měl nasazené rukavice, začal pohrávat s kusem látky a cosi na ní nakapávat. Odložil lahvičku a opatrně vylezl na postel s látkou v ruce. Obkročmo se na muže posadil a jeho ruce pomalu položil tak, aby je mohla nohama taky přisednout. Volnou rukou mu zakryl oči a tou druhou s látkou mu zakryl nos a ústa. Muž pod ním se s leknutím začal zmítat, jenže nemohl pohnout rukama a nohama sotva zvládal kopat. Hučel do jeho dlaně hezky dlouhou chvíli, než ztichl a přestal se hýbat. Muž nad ním stáhl obě ruce z jeho tváře. Zdvihl jednu z rukou omámeného. Ta padla samovolně na prostěradlo. Muž z něj slezl a odložil látku k lahvičce na stolek. Odkryl ho. Naklonil hlavu na stranu. Rozmotal ručník, aby se pod něj podíval, než mu ho zase obratně kolem pasu uvázal. Vytáhl ho do sedu a přehodil si ho přes rameno. Lahvičku s látkou skryl do kapsy a klidnou chůzí, už bez nějakých opatrností, opustil pokoj.

Proud ledové vody ho probral víc než dost. Z výkřikem se prudce zvedl do sedu a přitáhl nohy co nejvíc k sobě. Zakrýval si hlavu a bolestně hekal. Jakmile to ustalo. Rozklepaný a celý mokrý zvedl hlavu. "Máme tě!" Vykřikl Bernthal. "C-co?!" Sledoval, jak se ti čtyři idioti před ním div neválejí smíchy. "Tohle vám jako přijde vtipný?!" Rozkřikl se na ně. "Víte jaký to je? Jak to kurva bolí?! Málem jsem dostal infarkt!" Oni se přesto smáli dál. Robert se tedy roztřeseně postavil na nohy a opírajíc se o zeď je obešel. Kde to vůbec sakra byl? Tady to neznal. Možná ve sklepě? No vypadalo to tu jak ve společných sprchách. "Ale no ták!" Volal za ním Evans. "Byl to jen vtip. Jsi živej, nebo ne?"
"Jděte do prdele." Odsekl rozčíleně. Dylan za ním s úsměvem na tváři došel. Stiskl jeho rameno a otočil ho čelem k sobě. "Přece se na nás nebudeš zlobit? Byl to jenom vtip."
"Jsem tady nejstarší. Mohli jste mě tím zabít!" Chtěl ho od sebe odstrčit, ale neměl vůbec sílu, jak se klepal zimou. "To bych byl nerad." Olízl si rty mladší a víc se přiblížil k jeho obličeji. "Ani to nezkoušej." Varoval ho Robert. "Nebo?" Uculil se tmavovlásek. Věděl, že je zrovna teď ještě ve větší výhodě, než starší. Nechal ho ale být. Jen ho poplácal po tváři a s ostatními odešel pryč. Robert za nimi hleděl. Jakmile si byl jistý tím, že už jsou v tahu, pořádně se rozhlédl. Opravdu. Sprchy. Nechtělo se mu jít moc směrem, kterým odešli ti čtyři. Co když na něj někde číhali? A proč to vlastně sakra dělali?! Vydal se stejnými dveřmi jako oni. Pomalu kráčel chodbou. Nohy se mu klepaly zimou. Byl přece jenom ve věku, kdy stačilo málo. Pravda nebyl to úplný stařík, ale stejně. Lekl se a natiskl ke zdi, když uslyšel nějaký šramot ve předu. "Tohle už fakt není sranda kreténi!" Zaječel hystericky. Pokračoval pomalu a váhavě dál. Po stranách byla spousta dveří, některé otevřené, další zavřené. "D-Dylane... tohle není sranda!" Rozčiloval se. Nebyl totiž zrovna ve výhodě. "Sakra tak už mě nechte na pokoji." Šeptal si pro sebe. Došel na konec chodby, která mu dávala na vybranou. Buď se mohl vydat doleva nebo doprava, taky mohl jít zpátky a zkusit nějaké ty dveře. Jenže všude byla taková tma. Některá světla slabě poblikávala, díky tomu se taky byl schopný někam dostat. Ve sprchách světlo svítilo výborně, ale tam už se vracet nechtěl. Chvíli se rozhlížel ze strany na stranu, než se rozhodl pro levou chodbu.

Kráčel tmou. Jediné, co slyšel byla jeho mokrá chodidla, jak se odlepují od dlažebních kostek. Byl celý zmrzlý a nervy měl v kýblu. Stačilo tak málo. Mohli ho zabít, mohli, ale bylo jim to jedno. Tomu se říká přátelství? Stáhl tvář do bolestného výrazu. Nohy už skoro necítil. Ztuhl, když se kousek před ním, v otevřených dveřích na pravé straně, ozval opět nějaký šramot. "To zvládneš, jsou to jen ti idioti." Šeptal si dokola, aby se uklidnil. Dal se zase do pohybu. Ze dveří se na něj vyřítil jeden z nich v masce nějaké odpornosti. Lekl se, ale ne tolik, protože věděl, že to je jeden z nich. "Dej mi už sakra pokoj! Ty i ostatní!" Rozkřikl se po něm Robert. Bohužel nevěděl, že o nikoho z těch čtyř nejde. Osoba v masce se si v klidu vyslechla jeho nadávky, a pak se po něm ohnala nožem. Robert vykřikl a chytil se za pořezanou pravou ruku. Útočník naklonil hlavu na stranu a se zájmem pozoroval, jak před ním starší couvá. "Co po mě kurva chceš?!" Jakmile ten cvok udělal krok vpřed, starší se rozběhl chodbou. Nevnímal bolest nohou. Držel si jen pořezanou paži a běžel, co to šlo. Neustále se ohlížel, jestli za ním ten magor neběží. Díky světlu poznal, že tady cesta končí. "Sakra!" Kníkl šeptem a zaběhl do nějakých dveří, které byly zrovna otevřené. S opatrností našlapoval kolem, než se skryl za nějakou převrácenou almaru, na které se válela další. Ideální skrýš, aspoň v to doufal. Útočník vběhl do místnosti až o nějakou minutu dýl. Rozhlížel se kolem sebe a zkoumal každý centimetr. Místnost nakonec opustil. Robert naslouchal vzdalujícím se krokům a trochu si i oddychl. Jenže jak se dostane pryč? Ani nevěděl, kde to sakra je! Po nějaké době vylezl ze svého úkrytu. Sebral ze země kus nějakého střepu a odřízl kus z ručníku, kterým si ovázal zraněnou paži, aby zastavil krvácení. Zkoušel v prostoru najít nějakou další cestu, ale bohužel. Vylezl proto ven na chodbu a velmi opatrně a snad i tiše se vracel zpátky. Nahlížel i do okolních prostor, jestli třeba v těch pokojích, nebo co to bylo, něco není. Třeba jiná cesta ven. Zatím bez úspěchu. Cítil se jak v nějakém blbém hororu. Cosi opuštěného a tmavého, on bez možnosti se bránit jen v ručníku a už jednou zraněný s magorem v patách. Jeho obavy naštěstí částečně zmizely, když v jedné z místností našel žebřík, který ho zavedl k poklopu. Otevřel ho a vylezl ven. Rozhlédl se. Už svítalo. Kousek dál viděl svítit lampy rozestavěné podél plotů, které dávaly hranice pozemku generála Neumanna. S oddychem se usmál a prohrábl si vlasy. Vyrazil podél cesty k domu. Už se těšil na to, až bude v bezpečí, zrovna teď by za ty čtyři blbce byl i rád. Chyběl mu už jen kousek. Pár metrů. Někdo ho chytil za paže, než mu přitiskl nějakou masku na tvář a táhl ho zpátky. Robert se útočníkovi bránil, ale ta maska ho dělala stále slabším, nejspíš do ní musel něco pouštět, nějaký omamný plyn. Brzy už o sobě nevěděl.

Pomalu rozevřel oči a rozhlédl se. Zase nějaká stará a dlážděná místnost! Chtěl se pohnout když zjistil, že má nohy a ruce připoutané na nějakém lůžku. Začal panikařit, trhat celým svým tělem, ale bez úspěchu. "Ne, ne, ne, ne..." Zoufale, skoro s brekem zavřel oči. Pokusil se povolit pouta, jenže marně. Ze stínů se před ním vynořil ten cvok v masce, co ho pořezal. "Co ode mě sakra chceš!" Vykřikl hystericky starší. Únosce si dal ukazováček před ústa. Došel k Robertovi a pohladil ho ve vlasech. "Co chceš?" Vrtěl junior hlavou se slzami v očích. Už toho měl dost a nervy byly na cucky. Nedokázal skoro normálně myslet. Bylo toho na něj moc. Maskovaná osoba mu přejela palcem přes rty a naznačila mu dost jasně, aby mlčel. Starší zoufale sevřel rty a sledoval šílence s tou odpornou maskou na obličeji. Útočník vzal pás, kterým znehybnil Robertovu hlavu tak, že ho přetáhl přes čelo a zapnul na druhé straně. Starší stále mlčel. Nevěděl, co se bude dít, ale děsilo ho to. Na chvíli se od něj vzdálil. Byl slyšet jen nějaký neurčitý šramot. Vrátil se k němu a něco mu převázal přes ústa. Zacvakaly kleště, které svírala osoba v ruce. Zvedla je nad Robertovu hlavu a dívala se mu soustředěně do očí. Zavrtěla hlavou a zase odešla i s nástrojem v ruce. Vrátila se s lepší věcí. Tu ale Robert viděl až když se mu zabodla do oka. Tlumeně křičel. Po tvářích mu stékaly slzy a krev z právě navždy a nenávratně poškozeného oka. Starší dělal všechno možné proto, aby se z pout dostal. Ten cvok vyjmul skalpel z jeho oka, což byla další bolestivá rána pro jeho organismus. Jeho křik plný bolesti a breku začal slábnout s tím, jak vyčerpávající byla každá vteřina. Všechna ta hrůza z něj ždímala energii. Jeho dech se pomalu srovnal a jediné, co se pomalu pohybovalo, byla jeho hlava. Kolébala se ze strany na stranu. Únosce mu zkontroloval tep. Naštěstí už dávno věděl, jak postupovat, aniž by mu cíl na stole vykrvácel. Přejel mu dlaní přes hrudník až na břicho a krátce si přeměřil pohledem nohy. Zvedl zrak k jeho tváři. Byl stále při vědomí. Šílenec se narovnal a zase poodešel. Přitáhl kapačku a napíchl Robertovi žílu. Injekcí do kapačky vpustil nějaké ty živiny a něco na uklidnění. Vzal nemocniční plachtu a přikryl ho s ní až ke krku. Odložil zakrvácený skalpel do vroucí vody. Hodlal si s ním ještě pořádně užít, ale teď ho musel nechat trochu odpočívat, jinak by mu zemřel příliš brzy a to se nesmělo stát...

"Dobře jsme si z toho blbce vystřelili." Culil se Bernthal. "Jo. Byla to sranda. Aspoň ví, že nás nemá provokovat a hlavně podceňovat." Ozval se Dylan. "Hele a co to vlastně bylo za místo?" Otázal se Evans. "Co já vím. Nějaký opuštěný cosi. Stejně už je Robert dávno někde tady schovanej v pokoji a kuje pikle."
"Jsem zvědavej, co vymyslí."
"Tak to jsme čtyři." Hodiny však ubíhaly a ráno u snídaně Roberta nikdo neviděl. Nejdřív si všichni mysleli, že jen někde trucuje, jenže když se neukázal ani druhý den, začalo jim to být podezřelé. "Co když se tam ztratil, třeba zakopl nebo tak něco a zabil se?" Panikařil už docela oprávněně Chris. "To je kravina. Měl jen jednu možnost, kudy se vydat, ještě jsem tam nechával rozsvícenou olejovou lampu nebo jak se tomu říká." Namítal ihned Dylan. "Jo? Jenže to už by byl tady. Proboha. Jestli se mu něco stalo a my ho nenajdeme, než se Anna vrátí... tak jsme v háji."
"Chrisi uklidni se. Robert se maximálně někam zatoulal, nebo vzal roha, taky tu může někde trucovat. Je to tu ostatně velký. Skrýší tu je určitě víc než dost." Snažil se nejmladšího v místnosti uklidnit Hardy. "Já nevím. Možná na tom fakt něco divně smrdí."
"A co?"
"Já nevím. Nevím." Jon se podíval krátce z okna, než upřel pohled na Dylana. "Hele neviděli jste kapitána?"
"Jako Waltra? Ne. Naposled u večeře po Annině odjezdu." Odpověděl Tom a ostatní se k němu přidali. "Co když Robert viděl něco, co neměl?"
"To bych to viděl ale i já a ty a Dylan s Chrisem taky, ne?"
"Třeba ta lampa zhasla a on šel hlouběji do těch chodeb."
"Zní to až moc debilně." Uzavřel to Dermott a usadil se na židli. "Hele ještě počkáme do zítřejšího rána a pokud se Robert neukáže, půjdu se tam po něm klidně podívat."

Mezitím v Berlíně se jak Anna, tak Bradley s Adamem museli podřídit pravidlům Říše a chodit na nudné plesy a různé důležité "pracovní" obědy a snídat s elitou Německa. Ani jeden z nich nebyl zrovna dvakrát nadšený z jejich programu na celý měsíc, ale co se dalo dělat. "Slečno Neumannová." Oslovil jí známý a pro ni nelibný hlas. "Veličenstvo." Pronesla jedovatě a taky se podle toho i usmála."
"Pro vás jsem jen Troy, žádný Vůdce, Veličenstvo a tak dál... prostě jen Troy."
"Dobrá Troyi. Určitě vás potěší, že se vůbec nebavím a stejně tak můj doprovod."
"Právě naopak drahá." Naklonil se k ní blíž, čehož si všiml skoro celý sál. "Drásá mi to nervy. Tak nádherná květinka a znuděná... Nejspíš se budu muset do příštího plesu nebo jakékoli jiné akce, zlepšit."
"To nepochybně." Odstoupila od něj. "Už Vám Telemach sdělil, co od se od Vás žádá?"
"No mluvil o nějakých obrazech."
"Správně. Rád bych, kdyby... mě někdo jako vy potěšil svou návštěvou a udělal mi portrét. Vlastně hned několik." Tmavovláska se zamračila. "Vy mi tu veřejně děláte návrhy?"
"Ne já. Špatně jste to pochopila."
"To doufám." Zabručela. "Myslel jsem Vás a ty dva, co jsou Vaše garde." Anna se ohlédla k Bradleymu a Adamovi. "To vy jste chtěl, abych si dva vzala s sebou?"
"Samozřejmě."
"Proč?"
"Protože mě zajímá důvod Vaší volby."
"Mojí volby? Všechny jsem vzít nemohla a už vůbec jsem nepochopila ten kousek s Gabrielem." Troy se zmateně zatvářil. "Kousek?"
"Ano. Proč nemohl jet se mnou? Je snad nějaká překážka?" Muž se sladce usmál a zavrtěl hlavou. "Jste až příliš nedůvěřivá, slečno."
"Nejsem slečna, jsem vdaná, jestli jste si nevšiml." Odsekla. "Anno." Vyslovil vášnivě její jméno. "Uvolněte se. Jste na plese, se svým doprovodem. Nemusíte být neustále tak ostražitá. Tady se Vám přece nemůže nic stát." Tmavovláska ho probodávala viditelně nenávistným pohledem, než se zatvářila dosti neutrálně. Ohlédne se k Adamovi a Cooperovi. "Kdy chcete začít malovat ten obraz, nebo spíš obrazy?"
"Co třeba hned zítra?"
"No dobře."
"Skvěle! Řekněme... v šest večer?"
"Proč ne." Zajela si prsty do vlasů. Troy zachytil onu ruku a políbil jí na hřbet. "Pošlu pro vás vůz. Budu se těšit. A vezměte je s sebou." S tím od nich odešel, aby se věnoval ostatním hostům. Tmavovláska se zamračila a podívala na ty dva. "Co ti provedl?"
"Nechtěj vědět." Odsekla a nalila do sebe celou skleničku červeného vína. "Odcházíme." Oznámila jim rozhodnutě. Adam a Bradley jen přikývli a následovali jí do taxíku, který je odvezl do hotelu.

"Idiot. Egoistickej blb. Narcis!" Rozčilovala se a házela všechno oblečení kolem sebe, jak se svlékala za pochodu. Neuvědomovala si, že Bradley gay opravdu není. Zasekla se, když už stála v půli ložnice a chtěla si sundat podprsenku. Ohlédla se a zanechala svůj pohled na Cooperovi, který byl celý ztuhlý tím, co viděl. "Tos nemohl něco říct?!" Okřikla ho. "Promiň já... nedošlo mi to. Jak jsem mohl počítat s tím, že se tady začneš svlíkat jak na molu pro striptérky." Namítl rozrušeně. "Jasně." Zabručela naštvaně. Adam se s klidem posadil na okraj postele a díval se na svoje nohy. Oblek už na sobě dlouho neměl a už se v něm ani tolik dobře necítil, jako kdysi. Bradley se vysvlékl ze saka, které přehodil přes opěrku jedné z mnoha dřevěných židlí a přešel k Anně, která se najednou nedokázala dostat z té pitomé podprsenky. "Sakra!" Sykla si pro sebe. Vzápětí ale už cítila prsty staršího, jak jí podél ramínek sklouzávají k zapínání. Zlomek vteřinky a podprsenka byla rozepnutá. Anna se vysvlékla z ramínek a jen přitiskla dlaně ke svým ňadrům, aby byla alespoň trochu krytá. Na sucho polkla. Nevěděla, jestli se k němu otočit čelem, nebo jen stát a čekat co se bude dít. Taky by mohla něco říct a odpálkovat ho, ale jako kdyby jí došla slova. Cítila ho, tu jeho vůni. Jenže ona musela odolat, nemohla zradit Gabriela. Potřeboval jí a ještě potřebovat bude. Pro ni nesmí být jiný muž než Gabriel. Už se chystala konečně něco říct a prolomit to nesnesitelné ticho, když se ozval Adam, který se na ně za celou dobu ani nepodíval a tím pádem ani nevěděl, co se děje. "Je mi divně, když poblíž není Tom." Oba se k němu ohlédli. "Proč by ti mělo být divně?" Zamumlal Bradley. "Já nevím." Odvětil Adam. Anna se mezitím skryla za křídlo skříně a navlékla se do volného a delšího trika. Noční košilky v Bradleyho blízkosti nepřipadaly v úvahu a navíc tu byli jen oni tři, nikdo další. Nechtěla riskovat skandál. Bradley prostě nesmí být neodolatelný, nejhezčí. Ne! Gabriel je dokonalý muž! Usadila se na postel, než přelezla k Adamovi a objala ho. "Sundej si ten oblek a pojď si lehnout." Šeptala k němu. "Budeme doma, ani se nenaděješ. Tom se na tebe určitě těší." Snažila se ho ukonejšit. Bradley se urazil a zavřel se v koupelně. Už byl tak blízko a zase nic! Tmavovlásce se podařilo umluvit Lamberta. Ten si vlezl i s ní do postele hned poté, co se konečně vysvlékl z toho obleku. Přitiskla si ho k sobě a konejšivě hladila ve vlasech. Mladík, přesto starší než byla ona sama, konečně usínal. Jen pohledem zavadila o staršího, který vycházel z koupelny. Drze si sedl na půlku postele, kde ležela Anna a hypnotizoval jí svýma modrýma očima. Ta ale dělala, že o něm vůbec neví. Soustředila se na Adama a na nic jiného. Tmavovlásek se k ní sehnul. "Už spí?"
"Ne." Odpověděla šeptem. "A i kdyby, nic si od toho neslibuj."
"A ten na tom plese může?"
"To je něco jiného."
"Jasně. On je v čele Říše. Já jsem jen terorista a otrok." Odfrkl si, přičemž hned na to přiletěla jedna pěkná tvrdá facka. Sykla, jak jí to zabolelo. "Ještě jednou něco takovýho řekneš a u facky to neskončí."
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 9. srpna 2017 v 1:25 | Reagovat

Poor Robert :'( Proc si jen myslim, ze to dela Gabriel

2 Azano Azano | 9. srpna 2017 v 22:16 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama