Generálova žena - Stín minulosti

13. září 2017 v 18:11 | Azano |  Generálova žena

S "menším" časovým zpožděním tu mám již jedenáctou kapitolu této povídky. Pomalu ale jistě se začínáme blížit ke konci. Pokračování zatím není v plánu a asi ani nebude. Původně jsem si ji chtěla dát v sobotu jako dárek k narozeninám, ale je to až dnes, ve středu :) Tak hezké čtení :)

Objala se kolem ramen a s táhlým zamručením se podívala skrz okno ven. Venku bylo krásně, taky byl teprve červenec. Zmrzlé město, ať už bylo jakékoli, se jí nelíbilo, proto bylo dobře, že červenec nebyl zimním měsícem. "Slečno Neumannová." Oslovila jí obsluha. S povzdechem se k ní otočila. Neměla náladu na to, každého opravovat s tím, že ona už dávno není slečna ale žena, dokonce paní Neumannová. "Ano?"
"Dole u vchodu na Vás čeká auto."
"Jistě. Děkuji za informaci." Pousmála se nepříliš nadšeně a sledovala, jak mladík zase rychle mizí ve dveřích. Byl to ještě kluk, skoro dítě. No jí taky nebylo moc, ale už byla plnoletá a to se taky počítá.

Převlečená do pohodlnějšího oblečení, vzbudila Bradleyho. Adam byl vzhůru snad ještě dřív, než Anna, proto nemusela tolik vyšilovat, když se starší odmítal zvednout z postele. "Tak si tu zůstaň." Řekla s klidem a s Adamem za zády opustila pokoj. Dole u auta je starší pochopitelně doběhl a nastoupil do auta s nimi. Přece nebude zavřený v pokoji, když jedou za tím "Vůdcem" Říše.

Byli zavedeni do nádherné a viditelně udržované zahrady, která svítila snad každou barvou, která přišla člověku na mysl. Zatímco Cooper měl zájem spíše o to, sledovat Annu, Adam a zmíněná paní Neumannová věnovali pozornost jen oné zahradě. "To je nádhera." Vydechl udiveně mladší, ale stále starší, než byla Anna. Za těch pár let války moc krásných věcí neviděl, vlastně vůbec žádné krásné věci. Tohle byla ale konečně zase trochu jiný šálek kávy, tak říkajíc. "Nádhera, že?" Všichni tři se ohlédli k čtvrtému. Jejich hostitel je úmyslně nechal chvíli čekat. Vlastně je pozoroval z dálky. Snažil se přijít na důvod, kvůli kterému si ty dva Anna vzala s sebou. "Moji vědci zkoušeli smíchat buňky několika kytek a vzniklo z toho toto. Najdete zde speciálně vyšlechtěné růže, tulipány, orchideje, slunečnice, gerbery a další úžasné a nádherné květiny." Procházel pomalu kolem nich, zatímco mluvil. Zastavil se až vedle Adama, který byl nejdál a tím tedy nejblíže jednomu ze spousty keřů, kde se míchalo několik druhů květin. S rukama za zády se k němu nahnul a s úsměvem prohlásil: "Zahrada je plná takových skvostů. Potrpím si na dokonalosti a výjimečnosti." Lambert, ač byl o pár let starší, i když se to nezdálo, se při jeho slovech nedokázal odtrhnout od jeho tváře. "Klidně Vás tu provedu, pokud Anna svolí." Už k němu spíše mluvil šeptem. Adam na sucho polkl a očima utekl k tmavovlásce, která se k nim blížila. "Můj společník se bez mého dozoru nikam nehne, je to jasné?" Odtáhla od něj zpěváka dostatečně daleko. Troy se narovnal a s úsměvem na tváři si jí prohlédl od hlavy až k patě a zase zpátky. "Vidím, že jste si s sebou kromě nich víc nevzala."
"A co bych si měla brát? Určitě jste si všechno připravil sám."
"To máte pravdu." Souhlasil s ní starší, který se následně ohlédl k Bradleymu. "Pan Cooper. Hodně jsem o Vás slyšel. To Vy jste vyhodil půlku Las Vegas do vzduchu?"
"To byl Hardy, já vyhodil do povětří Wall Street." Odvětil pyšně Bradley. "Hm... zajímavé." Chvíli si ho prohlížel, než se podíval zase na tmavovlásku. "Tak začneme?"
"A kde? Není tu ani stojan."
"No... nebudete malovat tady venku." Generálova žena se zamračila. "Tak to pozor. Venku je nádherně a pokud vím, tak jste mluvil o několika obrazech. Tím pádem můžeme aspoň jeden namalovat tady venku. Dokud je hezky. Aspoň budete mít svou milovanou zahradu zvěčněnou, kdyby se něco stalo." Troy se chvíli rozmýšlel. "Dobrá tedy. Nechám všechno přinést sem." Řekl. "Skvěle." Usmála se vítězně mladší a usadila se ke stolu na terase. Bradley si pochopitelně hned posadil vedle ní, ale Adam ne, ten k ní jen přistoupil. "Vadilo by kdybych-"
"Si prohlédl tu zahradu?" Dokončila za něj větu. "To víš, že ne, ale dávej na sebe pozor, dobře?" Lambert přikývl a opustil je. Troy se za ním chvíli díval, ale pak se usadil naproti Anně. "Takže sedm teroristů se stalo otroky generálovy ženy. Jaké to je? Mít sedm mužů, kteří musí plnit každý rozkaz a manžela k tomu?" Cooper už se nadechoval, ale tmavovláska byla rychlejší. "Když jste mě navštívil naposledy, ještě jsem s jejich způsobem výchovy bojovala, ale teď poslouchají a komunikují se mnou."
"Takže z nich máte takové... řekněme psy?"
"Taky se to tak dá říct, ale já je neberu jako hračky. Jsem věrná svému muži." Odpověděla klidně. "Stále ale nemůžu přijít na ten důvod, že jste si vybrala zrovna jeho a toho drobného zpěváčka, který se mi toulá po zahradě."
"Jestli se bojíte, že by Adam utekl, tak se pletete. Za prvé pochybuji, že by měl nějakou šanci utéct a za druhé si jsem i tak jistá, že by neutekl."
"Takže on je tu s vámi, protože je z té sedmičky nejslabším." Odhadl Vůdce. "Tím tedy zůstává otázkou on." Mávne rukou ke Cooperovi. "Je to statný muž, pohledný, určitě má výdrž a prát se taky umí. Ten se o sebe přece dokáže postarat. Je v tom ale něco jiného, že? Něco víc osobního."
"Pane." Oslovil Troye jeho neustálý dozor. "Copak Dereku?" Odvětil Vůdce. Anna se zděsila. Toho muže si pamatovala z tábora. Byl to velmi dobrý voják, mladý a hezký. S Gabrielem a Walterem byl ten nejlepší v táboře. Z modrookého a blonďatého mladíka s nádherným úsměvem, se tu před ní zjevil vysoký svalnatý muž, při čemž svaly nezakryla ani bunda a volnější kalhoty. Z modrých očí bylo jedno skoro bílé a druhé zase fialové a vlasy byly tmavé. Nebýt úst a hlasu, tak ho snad ani nepozná. "Dereku." Vydechla jeho jméno. "Slečno Neumannová." Troy se zasmál. "Nemusíte se ho bát, neublíží vám, pokud mu to nenařídím. Věda dokáže divy, že?" Chichotal se pobaveně Vůdce. Derek byl jeden z mála úspěšných pokusů na lidech, na Vyvolených. Vojáci ostatně už přestávali být potřební. Nebylo proti komu bojovat. Poslední odpor zlikvidoval v průběhu roku Gabriel v čele se svou armádou. Zkrátka a dobře se vojáci stávali zbytečnou pomocnou silou. Říši tvořily tři miliardy lidí a z toho půl miliardy čítala vojenská složka od pěšáků, po vojenské lékaře až ke generálovi. Nepotřebné proto odváželi do nově vybudované Paříže, která byla jako obrovský tábor plný experimentů a vězňů, kteří na ně byli určeni. "Je tmavovlasý." Namítla Anna. "Je to proti Vašemu přesvědčení."
"Já vím, ale on je dokonalý. Dokonalá zbraň. Přece něco tak úchvatného nepošlu do koncentračního tábora, nebo do jiných likvidačních zařízení." Usmíval se Troy. Derek k němu konečně přešel a nahnul se k němu, aby mu sdělil to, co měl. Odtáhl se od něj a pár kroků ustoupil. Vůdce pohlédl na Annu. "Nevadilo by Vám, kdyby tady Bradley pomohl Derekovi s takovou drobností? Vy si mě mezitím můžete napolohovat." Uculil se. Všechno potřebné zrovna vynesli ven a vyskládali na vedlejší stůl. Tmavovláska se podívala na Coopera. "O co se jedná?"
"Je to jen taková drobnost, nic hrozného. Potřebuji, aby mu pomohl přenést jednu věc z bodu A do bodu B v domě. Opravdu nic náročného."
"No dobře." Souhlasila tedy paní Neumannová. Bradley vcelku neochotně vstal a odešel s Derekem pryč.

Usadila ho na kamennou lavici, ještě trochu upravila pózu a začala ho malovat. V průběhu malování toho moc nenamluvili, spíše mlčeli, ale oba měli myšlenky plné otazníků. Za období, co s ním Anna musela tehdy strávit, nebyla moc vděčná, ale vybudovala si s ním jistý vztah, který nebyl přátelský, nebo těžko říct, jak to nazvat. Veřejně dávala jasně najevo, jak ji Vůdce rozčiluje a vadí jí jeho namyšlenost a víra v to, že co chce, to dostane. O samotě s ním ale nemusela tolik předstírat. Troy byl přece jen stále někdo, kdo jí zničil život. Díky němu musela do toho tábora, díky němu musela dělat to, co dělala a díky němu tady právě teď mohla sedět a malovat ho. Živá a zdravá. On si naopak kladl zase otázku směřující ke Gabrielovi. Proč si Anna vybrala jeho? Proč z ní Gabriel neudělal svojí poslušnou a ustrašenou manželku, která nebyla ani čistého původu? Kdyby byl Gabriel na jeho straně, bylo by všechno přece o dost jednodušší, ale nejspíše se jeho plán opět někde pokazil a Anna Gabriela opět obrátila k sobě a ne k němu.

První obraz trval Anně týden a to jen díky tomu, že nad ním trávili celý den pokaždé, když tam přijela. Troy byl její přítomností velmi nadšený. Ostatně proč by nebyl? Jediná žena, která ho kdy odmítla a ta jediná, kterou vždycky chtěl.

Unaveně si sedla na svou postel. Bolela jí ruka od držení té palety plné barev. Druhá na tom nebyla o moc líp. I když seděla, všechno jí bolelo. Zvláštní. A to měla zítra začít s tím dalším obrazem. Ještě dva a půl týdne. To přece nějak přetrpí. Adam se zdál být spokojený a Bradley jí dal konečně na chvíli pokoj. Vlastně skoro celý týden na ní nijak netlačil a neměl narážky na ní, ani na Troye nebo Gabriela. Vlastně by mu mohla zavolat ne? Zjisti, jak se má a jestli je všechno v pořádku. Zvedla se a přešla k telefonu, protože svůj mobil nechtěla hledat. Vyťukala číslo a přiložila si sluchátko k uchu. Nechápala, jak v dnešní době půlka věci ještě nemá svého náhradníka. Jestli si někteří mysleli, že retro je dobré všude a pro všechno, tak se pletli. Pevná linka v hotelu? No to snad ne. Zajela si prsty do vlasů a čekala. Konečně to někdo zvedl, ale hlas byl nezřetelný a divný? "Haló?" Vyšlo zmateně z jejích úst. "Gabrieli?"
"..."
"Gabrieli?!" Přidala na tónu v hlase. Jenže hovor byl přerušen. Odložila sluchátko. Chvíli hleděla do prázdna. Vztek a zmatek se v jejím těle mísil, jak voda s krví. Zvedla zrak ke dveřím a rázně k nim i vykročila. Vrazila do obýváku, kde seděl Adam s Bradleym a o něčem si povídali. Samozřejmě jí to nezajímalo. Měla vztek a potřebovala se vykřičet. "Co mi tajíte?"
"Prosím?"
"Co mi tajíte?!" Zaječela na ně, až se Adam postavil a ustoupil pár kroků. "Anno uklidni se."
"Já se nechci uklidnit a neuklidním se, dokud mi neřeknete, o co tady jde!"
"A o co by mělo jít? Jsme tu s tebou, jak jsi chtěla, jak chtěl ten idiot." Starší tmavovlásek se na ní snažil klidně mluvit. Nechtěl, aby si ublížila. "A Gabriel? Domluvili jste se na mě a na něj?! Dylan a ostatní, co tam zůstali, ho teď mají jako zabít?!"
"Zabít?" Zděsil se Adam. "O čem to mluvíš? Nikdo o zabíjení nemluvil a i kdyby tak... já o tom nic nevím a Bradley taky ne."
"Tak proč se mi přerušil hovor, když jsem tam teď volala? Proč jsem neslyšela skoro ani půl slova od svého manžela?!" Rozčilovala se. Její hysterie byla oprávněná, ale zároveň neměla důkaz, že za to může Tom, Dylan nebo kdokoliv v jejím domě. "Anno." Začal opět Bradley. "Uklidni se a řekni, co se děje. Nevím totiž, jestli tvá slova vůbec dávají smysl."
"Proč by neměly dávat smysl?! Gabrielovi se něco stalo. Určitě. Jsem si tím jistá!"
"Tak proč se nepřesvědčíš? Proč nezavoláš tomu blbečkovi, že jedeš domů?!" Vyjel tmavovlásek zase po ní. "Trčíme tady čtrnáct dní, jak idioti a jediný, co tu děláme, je to, že jsme tvojí dekorací na všech těch nesmyslech, kterých se musíš zúčastnit! A Troy se očividně taky hodně baví co?!"
"Nemotej jeho a Gabriela dohromady! Mluvím o Gabrielovi, ne o Troyovi!"
"Tak dost!" Okřikl je Adam. "Držte oba hubu! Tohle se nedá poslouchat! Už od příjezdu se chováte jako zvířata. Furt na sebe jen křičíte, nebo se provokujete navzájem! Mám toho dost. Jestli máš starost o svýho manžela, tak mu zkus zavolat znova, nebo za ním jeď. Je to tak těžký?! A ty už drž taky hubu!" Podíval se na staršího. "Pořád se okolo ní motáš a děláš uraženýho. Jestli si chcete jít zapíchat, tak mi to stačí říct!" Přešel k baru a nalil si až po okraj skleničku whiskey, teda pokud se tomu v téhle době ještě whiskey dalo říkat. Vyklopil jí do sebe na ex a položil na stůl. "Jste všichni stejní." Odfrkl si na závěr a opustil místnost. Anna s Bradleym se na sebe podívali, nebo se spíše prohlédli od hlavy až k patě a zase nazpět. "Promiň. Chovám se jako idiot. Vím, že ty prostě miluješ Gabriela a nikdo jiný u tebe šanci nemá. On je prostě... dokonalej." Omluvil se s povzdechem starší. Tmavovláska chvíli mlčela, než si promnula unaveně krk. "Taky mi promiň moje chování. Nesnáším tohle město, Troye, všechno tady. Připomíná mi to staré časy a... ty nebyly dvakrát hezké." Zamumlala omluvně. "Každopádně... I přes všechen ten respekt a vděk za to, co pro mě udělal jsem... nebyla schopná si k němu vytvořit citové pouto. Zamilovat se. Nebo já nevím. Zachránil mi život. Mám proč mu být vděčná. Adam má pravdu. Chováme se k sobě... divně. Jako kdybych ty i já. Jako kdybychom přede všemi hráli divadýlko." Herec jí chvíli pozoroval, než se od ní odvrátil, aby si zase sednul na pohovku. "Kdyby mě tehdy Walter od tebe neodtrhl, tak by to třeba dopadlo jinak." Pronesla na závěr. "Gabriel mi vás neměl dávat. On i já jsme z toho všeho akorát... ve stresu." S tím opustila místnost zase ona. Tmavovlásek tam zůstal sedět sám a v tichosti přemýšlel nad svým chováním. Omluvil se. Aspoň něco byl schopný udělat. Zhluboka se nadechl. Neměl jí je dávat? Takhle to přeci nebylo.

4. březen 2025, Tábor Svobodných, Panama City, Panama
Horké slunce zářilo na obloze bez jediného mraku. Všichni v táboře tím byli částečně i znechucení. Jaro bylo teprve za dveřmi a oni se mohli upéct, jenže tohle byla oblast, kde se prostě chladného počasí těžko mohl někdo dočkat. "To vedro mě zabije."
"Buď rád, že nejsme třeba v Kanadě, nebo Rusku, Norsku, Skotsku-"
"Jo dobrý. Pochopil jsem to." Zarazil ho tmavooký tmavovlásek. Jeden z nejstarších mužů v táboře velice rád rýpal, ale dnes na to neměl náladu. Zástupce velitelů v poslední době ostatně neměl vůbec náladu. Německá armáda rozdrtila poslední spojenecký tábor a oni už byli nejspíše to poslední, co z Odporu zbylo. S Indií už nepočítali, když se neozývala několik týdnů a Singapur? Bylo to špatné. Pro poslední svobodné muže, ženy a děti už prostě nebyla naděje přežít v téhle nesmyslné válce. "Hej Downey." Oslovil ho kapitán. "Co je?"
"Hardy s Dermottem se ještě nevrátili?" Starší na něj upřel svůj pohled. "Myslíš si, že kdyby se vrátili, tak bych ti o tom neřekl?" Zabručel. "Jen jsem se zeptal, nebuď hned protivnej."
"Nejsem protivnej, ale tohle mě nějak přestává bavit. Hardy i Dermott jsou schopní. My všichni jsme schopní. Někdo proti tomu zmetkovi v Berlině stát musí a my jsme ti poslední, kteří to můžou dokázat. My! A nikdo další!" Řekl dostatečně důrazně na to, aby se k nim ohlédl velký počet kolemjdoucích. "Půjdu se radši podívat k hranicím tábora, jestli někdo něco nezahlédl." Zamumlal kapitán Cooper a vyrazil pryč. Robert s otráveným zamručením zvedl zadek od stolu plného papírů a vyrazil na ošetřovnu.

Downey byl opravdu v posledních dnech na pěst, ale tak kdo by se mu divil, když to měl teď všechno na hrbu. Hardy se neozýval několik dní a spojení s Dermottem se ztratilo několik hodin po odchodu z tábora. Něco tu totiž smrdělo. Jako kdyby už je mělo Německo dávno v kapse a jen vyčkávalo na vhodnou příležitost. Zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. "Coopere." Kývl na něj Evans. "Jak to jde?"
"Těžko říct. Hlídka nic zvláštního nezpozorovala."
"Takže jako vždycky?"
"Právě naopak. Povedlo se ulovit nějakou tu divou zvěř, ale těžko říct, jestli to bude poživatelný. Řezník nám pak dá vědět. Už mu ty zvířata odvezli." Odpověděl Bradleymu. "Aha a teda jinak nic."
"Nic." Přikývl blondýn. "Kdy jsi se vlastně vrátil?"
"Včera v noci. Někde kolem třetí ráno."
"Byl jsi pryč docela dlouho."
"Jo. Rok a půl. Sakra bylo to drsný, ale stálo to za to." Vydechl. "Určitě se budeš mít s ostatními o co podělit."
"To si piš Coopere. Tahle mrcha mi byla vždycky na blízku, a proto taky doufám, že zkušenosti s ní, pomůžou i ostatním v terénu."
"No asi nepřekonají tvůj rekord, ale určitě jim to pomůže. Musíme tomu věřit."
"Hele. Oba jsme byli herci. Oba umíme hrát chudinky, drsňáky, hajzly i kretény, ale proč se přetvařovat i tady? Ty jsi kapitán. Vedeš lidi. Downey zrovna tak. Nemluvě o Hardym a Dermottovi. Neznamená, že když jsme herci, že jsme k ničemu. Hrál jsi ve válečnejch filmech, máš zkušenosti sice z trochu jinýho soudku, ale i to se počítá. Všechno se počítá." Bradley se rozhlédl, než začal přikyvovat. "Máš pravdu. Někam jsme to dotáhli. Sice asi nevyhrajeme, ale třeba se o nás děcka jednou učit budou."
"Možná." Zamumlal Evans a poupravil si svou odstřelovací pušku přehozenou přes rameno. "Tak zpátky do práce." Dodal po chvíli a odvrátil se od Bradleyho, aby mohl začít plánovat směny hlídek na opevnění.

Usadil se ve svém malém stanu u malého stolku a dlouze vydechl. Celý den jen chodil sem a tam, aby se ujistil, že všechno jde tak, jak má a nic se nikde nekazí. Prohrábl si vlasy a ohlédl se k fotografii na stole. Posmutněle se usmál a vzal fotku do ruky. Nikomu nic neudělali, jen prostě nechtěli umřít bez pádného důvodu, jen tak, jen protože to někdo prostě chtěl. "Víš, že už je nevrátíš, že ano?" Bradley odložil fotku a podíval se na Roberta. "Vím. Já... promiň mi to ráno. Vím, že toho máš hodně a nechtěl jsem tě s tím otravovat, ale je to prostě zvyk a asi i povinnost. Nechci ztratit další lidi."
"V pohodě." Mávnul rukou starší a usadil se naproti němu. "Oba jsme to trochu přehnali." Dodal a sklopil zrak. "Stalo se něco?" Zeptal se mladší při pohledu na zvláštně se tvářícího Downeyho. "Zemřelo dalších jedenáct lidí, z toho čtyři byly ještě děti." Odpověděl s povzdechem. "To je mi líto."
"Jo mě taky. Jde to tu pomalu ale jistě do kopru. Dávám tomu pár týdnů, možná i dní a Německo nás bude mít v hrsti. Poslední odpor bude zlikvidován a oni si budou vesele diktovat podmínky celýmu světu."
"Třeba to takhle neskončí."
"Myslíš? Taky bych chtěl mít tvůj optimismus. Rozhlídni se přece kolem sebe. Nemáme léky, skoro ani není co jíst. Děti umírají, ženy mají vztek a muži zase šílí. Jsou nekontrolovatelní, impulzivní a nadržení. Obzvláště hlídka C je divná. Jako kdyby do nich nepřítel něco vpravil. Chovají se divně. Možná to je nějaký nový způsob likvidace, kdo ví. Každopádně půlku z nich dneska prohlásili za mrtvé. Ta látka je zabíjí a hodně rychlým tempem."
"Co navrhuješ?"
"Já? Ty bys měl vědět, co je nejlepší."
"Poslat všechny pryč. Úniková cesta by měla být čistá. S Evansem v čele by se jim to podařit mohlo." Zamumlal Cooper. "To mohlo. Někdo tu ale bude muset zůstat a zdržet nepřítele."
"Rozumím."

Pozoroval děti, jak si "hrají". Opravdu by je všechny měl poslat pryč? Možná by to bylo nejlepší. Spousta lidí v táboře ani neuměla držet správně zbraň v ruce. Nejspíš mu ani nezbývala jediná možnost. Downey se očividně nechtěl rozhodovat sám. Jenže někdo tu bude muset zůstat, aby jim dal náskok. Ohlédl se k většímu stanu, kde jako vždy seděl Robert u stolu a něco tam sepisoval. Něco mu říkalo, že ten asi už nikam nebude chtít jít. Už měl docela vysoký věk na to, aby furt utíkal. Promnul si bradu. Ale určitě tu Downey sám nezůstane. Proběhlo mu myslí. O to se musel postarat.

Další den ráno byl celý tábor na nohou. Všichni si balili to nejdůležitější, tedy zbraně a jídlo. Někteří s rozhodnutím kapitána nesouhlasili, ale co mohli dělat. "Drazí přátelé. Dnes je ten den, kdy se vydáte hledat nové, bezpečnější místo. Den, kdy možná někteří zemřou, ale jenom proto, aby zachránili ty ostatní. Vím, že se toto rozhodnutí někteřím nelíbí, ale je to pro všechny takhle nejlepší. Evans byl v terénu nejdéle z nás. Vyzná se. Má vás čemu učit. Následujte ho. Určitě nebudete litovat." Pousmál se. "Byla to čest, bojovat po vašem boku a poznat vás. Nyní vás už ponechám Evansovi. Sbohem." Evans vydal povel a všichni se dali do kroku. Chris se k Downeymu krátce ohlédl, ale hleděl spíše na kapitána. Jakmile necelá stovka lidí zmizela v dálce. Downey se podíval na Coopera. "No asi bychom si mohli začít konečně tykat." Zamumlal k němu. "Jsem Robert." Natáhl k němu ruku. "Bradley." Stiskl ji mladší a nejistě se usmál. "Já jsem Jon." Ušklíbl se třetí muž. "Co tady děláš? Měl jsi být s ostatními už dávno pryč."
"Nechci hledat lepší místo. Chci si svůj poslední den pořádně užít se svým kapitánem a jeho nadřízeným." Robert a Bradley se na sebe krátce podívali, než pokrčili rameny. "Ve třech to jde vždycky líp." Potřásl si s ním Downey rukou. "To bych řekl."

Čtvrtý den od odchodu celého tábora byla nálada poměrně klidná. Downey, Cooper i Bernthal dělali své zadané práce a nijak se nevzrušovali nad tím, když se kolem mihlo nějaké divé zvíře. Samozřejmě byli ve střehu, ale ne tolik. Downey to víceméně vzdával, zatímco Cooper doufal, že to třeba skončí dobře.

Opíral se o zábradlí na hradbách a hleděl někam do dálky. Co měl taky lepšího dělat? Vojáci nikde. Čím déle čekali, tím víc se mu chtělo je jít hledat. Určitě tu někde byli. Prohrábl si vlasy a tiše povzdechl. "Bradley!" Tmavovlásek se ohlédl k Jonovi. "Co?"
"Na druhé straně tábora! Dělej pohni!" Sledoval, jak Bernthal sprintem utíká přes celý tábor. Sám se tedy odrazil od zábradlí a sešel dolů, poté se tedy svižnějším krokem vydal stejným směrem, jako před ním Jon. "Co se děje?" Zeptal se Roberta, který v ruce svíral kus papíru. "To je od Evanse."
"Evanse? Vždyť ty jsou už několik týdnů na cestě odsud." Namítl mladší. "Jo, ale tohle je od něj, je to přesně jeho rukopis." Namítl Jon. "A co se tam píše?"
"Že nejspíš našli to správné a klidné místo, a že se jim daří. Už dokonce pracují na hradbách a jídla prý mají taky dost."
"A to je všechno?" Optal se Bradley. "Prý bychom měli vyrazit co nejdřív za nimi."
"Jasně a dovést armádu až k nim." Odfrkl si tmavovlásek. "Je tu i datum, kdy to sem dal."
"A to je?"
"Včerejší datum."
"Takže tu byl včera a neobtěžoval se nic říct? To mi nějak nesedí." Ukončil tohle směšné debatování nad kusem papíru kapitán a odešel od nich pryč. Prý bezpečný tábor. Odfrkl si. Byla to určitě jen nějaká bouda. Buď už byli všichni mrtví, nebo zajatí. Tohle prostě nějak moc smrdělo.

Rozhodl se vyrazit na menší lov. Těch pár zásob, co u sebe měli, se mohlo dojíst každým dnem. Přikrčil se ve vysoké trávě a trpělivě čekal, až kolem něco proběhne. V dnešní době jim všem bylo jedno, jestli to je pes, kočka, medvěd, jelen nebo jiná havěť. Hlavně, když se všichni dostatečně nají. Ani nemusel čekat moc dlouho. Přímo před ním se s klidem a drzostí promenádovala fena se zástupem několika malých štěňat. Za normálních okolností by mu to bylo jedno, ale najednou nebyl schopen vystřelit, natož spustit past. Proč najednou tolik uvažoval nad tím, že zabije nevinnou rodinu, i když se jednalo o hloupá zvířata? Zhluboka se nadechl a otřel si čelo. Bylo mu hrozné horko. Musím je zabít. Musím. Opakoval neustále dokola ve své rozrušené mysli. Ozval se výstřel, ale z jeho zbraně nevyšlo nic. Trhl celým svým tělem, jako had, když útočí na nepřítele. Fenu i její mladé to samozřejmě vyplašilo, takže o jídle si mohl nechat jenom zdát. Pomalu se rozešel k místu, odkud výstřel pravděpodobně vyšel. Stále se držel u země, nechtěl přijít o život kvůli své neopatrnosti. Zastavil se v nějakých křovinách a tiše sledoval muže v uniformě, jak nejspíše zbraní bez munice do něčeho bezhlavě mlátí. Za pár vteřin poznal, že tam bije už do dávno zabitého hada. Nejspíš stačil výstřel, ale tak pokud ho to bavilo, proč by mu bránil? Pomalu zvedl zbraň, na které měl přidělaný tlumič a zamířil. Vojáka sestřelil jako nic. Chvíli vyčkával, aby se ujistil, že tam byl voják sám, a poté vylezl z úkrytu. Přešel k mrtvole, aby jí prohledal. Nějaká munice a zbraně, to se vždycky hodí. Sesbíral to a chtěl vyrazit zpátky do tábora, když po něm někdo varovně vystřelil. Kulka minula jeho botu jen o kousíček a zabořila se do hlíny. Tmavovlásek se samozřejmě ihned dal na zběsilý úprk. Když nevěděl, odkud na něj střílí, nemohl tam na otevřeném prostranství jen tak stát. Hned po něm začali křičet nějaké německé bláboly a pochopitelně i střílet, ale on běžel úspěšně dál, dokud nevletěl do tábora, kde se zarazil. Právě teď je sem zavedl, aniž by si to uvědomil. "Bradley?"
"Už jsou tady!" Oznámil a zase se dal do pohybu. Downey i Bernthal se přesunuli na svá stanoviště, kde se k nim připojil i kapitán a všichni tři trochu nervózně čekali na to, až armáda vpadne dovnitř. Netrvalo dlouho a tři poslední obyvatelé tábora spustili palbu. Nejdříve se jim poměrně dařilo. Likvidovali vojáka za vojákem a munice měli stále dost, jenže pak se kromě vojáků ukázala i vojenská auta a následně tank. "Musíme odsud vypadnout!" Oznámil už po několikáté Bernthal. "Tady nemáme šanci, proti tanku vůbec!" Snažil se je přesvědčit.

Utíkal, co mu nohy stačily. Měli utéct už dřív, už dřív, ještě než se objevil ten pitomý tank! Zprudka se zastavil, když se proti němu vyřítila skupina vojáků. Ohlédl se. Downey ani Bernthal už za ním dávno neběželi. Shlukli se víc kolem něj a všichni zamířili na jeho hlavu. "Schieße noch nicht!" Rozkázal muž v německém jazyce s poněkud odlišnou uniformou, než měli ostatní vojáci. "Wir dürfen ihn nicht töten. Es wird immer noch nützlich sein." Usmál se blondýn s delšími vlasy. K tmavovláskovi přešel jeden z vojáků a udeřil ho hlavní pistole do hlavy. Tmavovlásek byl tím tlakem sražen k zemi. Poslední, co viděl, než ztratil vědomí, byly boty toho blondýna, který stál u jeho hlavy...

Konec dubna 2025, vojenská základna, Los Angeles, Kalifornie
Sykl a zároveň se lehce pohnul. Měl pocit, jako kdyby ho do hlavy někdo udeřil kamenem a pěkně velkým. Zvedl ruce k hlavě a zajel si prsty do vlasů. "Sakra." Zaskučel a víc se stočil do klubíčka. "Tak počkat." Zvedl hlavu a rozhlédl se. "Do hajzlu." Čtyři stěny, všude špína a jedno malé, začmárané okno. Samozřejmě naproti němu byly pancéřované dveře. Neuvěřitelné, jak se za těch pět let války dokázaly obrnět takovým množstvím oceli. Jako na zavolanou se ty dveře otevřely. Dovnitř napochodovali dva vojáci a následně blondýn. "Copak? Bolí tě hlava?" Uculil se o poznání mladší muž. Konec konců jemu už bylo skoro padesát. "Ty mluvíš anglicky?" Vyhrabal se do sedu, když zjistil, že jeho noha je v okovech na řetězu, který byl zapuštěn do zdi. "Jistě."
"Fajn, tak bys to asi mohl ukončit."
"O tom pochybuji. Mám s tebou jiné plány." Zvedl ruku a naznačil nějakým divným gestem, aby odešli, což se taky stalo. Ocitl se tam s tím blondýnem sám. "Jako voják jsi schopný." Bradley se nedůvěřivě podíval pořádně do jeho tváře. "Ani bych neřekl. Chytili jste mě." Pokrčil rameny. "To ano, ale možná kdybys... vzal roha dřív? Třeba bychom spolu teď nemluvili." Usmál se mladší. "Teď ale vážně. Potřebuji, aby jsi pro mne něco udělal."
"A co když odmítnu?"
"Ty i tví přátelé skončíte na popravišti nebo vás pošlou do Paříže."
"A co z toho budu mít? Jsem terorista. Všemi nenáviděn." Modrooký blondýn přešel k němu a přidřepl si přímo před něj. Natáhl k němu ruku, kterou tmavovlásek zachytil a to docela pevně. "Výborný postřeh ovšem..." Sevře jeho kotník v ocelovém poutu. "Já nemám klíče, ani nic dalšího, čím by jsi to mohl otevřít a pochybuji, že se ven tak snadno dostaneš." Starší pomalu pustil jeho ruku. "Správně. Nejsi tak impulzivní, jako tví kolegové. Na tebe se budu moct spolehnout."
"Spolehnout s čím?"
"Takže souhlasíš? Skvěle." Uculil se mladší a vzal ho za bradu. "Všechno, co ti ti řeknu tady a teď, zůstane mezi námi. Nikdo jiný se to nesmí dozvědět, ani tví přátelé, zkrátka nikdo. Jasné?"
"Ale co má mezi námi zůstat?" Blondýn se k němu ještě víc natáhl a z velmi těsné blízkosti mu hleděl do očí. "Úplně všechno." Zašeptal k němu a na krátko s ním spojil své rty.

Přeběhl mu mráz po zádech. Z prudka se postavil a odešel z místnosti. Na tohle nesměl myslet, nesměl myslet na to, co bylo. Byl tady s Annou a Adamem. To teď byly jeho povinnosti.
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 13. září 2017 v 18:36 | Reagovat

Fufu, začíná se nám to tu přiostřovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama