Generálova žena - Lovec

12. listopadu 2017 v 16:13 | Azano |  Generálova žena
Dala jsem si trochu na čas, ale tak to je takový detail. Inspirace byla i nebyla, ale spíš nebyl čas si k tomu sednout a promyslet si to.

"Zavři dveře!" Dylan je tedy rychle zabouchl. "Je to slepá ulička." Vydechl Chris udýchaně, zatímco se rozhlížel kolem, než upřel zrak na Dylana, který před dveře postavil aspoň skříň. "To ho zdrží. Snad." Sotva to dořekl, dveře se celé otřásly. "Musíme rychle vypadnout!" Oba přeběhli k oknům a pokoušeli se je otevřít. "Jsou tam snad přílepený?!"
"Nemá to cenu." Odtrhl se od oken Chris a hledal nějakou jinou alternativu.

"To pitomý psisko mě kouslo do nohy. Já myslel, že je má Anna vycvičený, tak co dělal ten pes tady dole?" Mluvil na něj stále překvapený Jon. "Byl jak smyslů zbavenej. Čokl pitomej." Tom se k němu ohlédl. O trochu starší muž s nohou musel opravdu něco mít, protože za ním docela zaostával a viditelně kulhal. "Musíme pohnout Jone. Takhle se nikam nedostaneme. Ten magor nás zabije dřív, než najdeme nějakou zbraň."
"Všechno tady je zbraň. A rychleji to nejde." Protestoval starší. "Tenhle magor se vyloženě vyžívá v utrpení druhých. Jinak by nás už dávno postřílel a měl by klid."
"Možná. Ale mě tu pořád něco nesedí."
"A co?"
"Ten pes, Walter i to, že je ten cvok najednou přímo v domě. Je to nějaký divný."
"Ale my v domě nejsme."
"To je pravda. Proto se do domu musíme dostat. Někde tam v pracovně toho generála jsem viděl pušku a další zbraně na lov. Třeba se tam dostaneme dřív, než ten cvok a zbavíme se ho. Napořád." Tom podepřel Jona, jakmile k němu starší dokulhal a táhl ho tmavou chodbou, kde bylo sotva něco vidět. Co bylo jisté, že ten šílený vrah za nimi neběhá, protože se zrovna věnuje jiné lovné zvěři.

Protlačil ho škvírou, která zůstala jako jediný průchod do docela dobře osvětlené místnosti. Jakmile tam vlezl za ním, rozhlédl se. "To... to jsme my! Tohle je Robert a tady Dylan a tamhle jsem já!" Nevěřili vlastním očím. "Každá ta fotka je počmáraná jinde." Poznamenal Tom a přistoupil k té tabuli blíž. "Dylan pusu, já ruce a nohy, Chris hrudník, Bradley krk, Adam celou hlavu-"
"Robert oči a já mám nějaký... fleky na těle!"
"Počkej a kdo je tohle? Je začmáraná celá, ta fotka."
"Co na tom sejde?! Tohle je šílený, musíme se odsud zdekovat a buď najít ostatní, nebo prostě zdrhnout!"
"Nemáme kam zdrhnout. Buď chcípneme tady, nebo na střelnici." Namítl Tom a rozhlédl se u tabule, jestli něco dalšího nenajde. "Tohle vypadá jako mapa. Pěkný bludiště to je."
"Fajn. Tak najdi nejkratší cestu ven a-" Oba je vyrušil pád nějakého předmětu vzadu za závěsem. "Co to bylo?"
"Tiše."
"Ten čokl?"
"Ten ne. Umlátil jsem ho tyčí, ledaže by jich tu bylo víc."
"Tak co?"
"Já nevím sakra. Půjdu se podívat."
"Přeskočilo ti?! Vždyť tam může číhat ten cvok!" Šeptali si mezi sebou. "A co chceš dělat jinýho?!" Skoro mu jednu vrazil, ale uklidnil se. "Počkej tady. Nebo se schovej tamhle." Ukázal na mezeru za nějakou starou skříní. "Fajn." Tom chvíli hleděl Jonovi do očí, než jen kývl a vyrazil k místu, odkud se zvuk ozval. Po cestě si vzal nějakou dřevěnou tyč, co se válela na zemi a u závěsu se zastavil. Chvíli váhal. On sám si nemohl být jistý tím, co tam bude, ale když už tu stál. Napřáhl pravou ruku, ve které svíral onen vražedný nástroj a druhou se chopil závěsu. V duchu napočítal do tří a prudkým pohybem odhrnul závěs. Nic. Trochu se mu ulevilo, ale pořád neměl vyhráno. Za závěsem byla schovaná další místnost. Všude ale samozřejmě byla tma. Všiml si vypínače, a tak ho na zkoušku stiskl. Místnost se zalila světlem, které ani moc nebylo do očí a vlastně osvětlovalo hlavně střed. Podél zdi byla skoro až tma. Ihned se zhnusením na krátko odvrátil od pohledu na ten hnus, co viděl. Všude spousta krve jak na jatkách, taky tu nechyběla přehlídka všemožných orgánů, ale zdály se být moc velké na lidské. Když překonal odpor, podíval se zpátky čelem do středu místnosti a rozhlédl se. Uprostřed lehátko jak z hororu, nad ním lampa jak v operačním sále. Všude náčiní všeho druhu a do toho ty vnitřnosti a krev. Samo lůžko bylo docela dost od krve, i když ne celé. Kolem něj se něco mihlo. Nejdřív měl pocit, že se mu to jen zdá, ale pak už raději šel na jistotu. Opět se napřáhl a odhrnul závěs, který bůh ví proč zakrýval jeden z rohů místnosti. V něm se cosi krčilo. "Co jsi zač?" Zeptal se Tom rázně, stále ve střehu a s napřaženou paží. "N-neubližuj mi prosím!"
"Huh?" Ten hlas přece znal, jen ne tak rozrušený, plný hrůzy. "Robe to jsem já. Tom. Všude jsme tě hledali."
"Prosím odvěď mě odsud. Já se tak hrozně moc bojím, že... že mi zase ublíží."
"Kdo ti ublížil? Ten psychopat co tu běhá? Na Jona poslal Annina psa a teď nejspíš nahání ostatní v domě." Tom se sehnul a odložil svou prozatimní zbraň, aby stiskl Robertova ramena. "Neboj se. Toho bastarda zabijeme. Tak pojď." Robert se pomalu sám postavil a Tom ho následoval. Pustil jeho ramena a jen je k němu měl natažené. Neviděl ho v té tmě skoro vůbec, jen nějakou siluetu. Nevěděl, jak na tom je. Vycouvali ze stínu. "Ježiš musí ti být zima." Usoudil správně, když konečně viděl, proč se Robert asi tolik klepe. Konec konců běhat tu nahý, po tmě a ve vlhkých a zatuchlých chodbách. Nic moc. "Tak jdeme Roberte, na co čekáš? Nesmíme ztrácet čas." Chvíli na to se Hardy zděsil a skoro přepadl přes zakrvácené lůžko. "Proboha." Vypadlo z něj jediné slovo. Když se na něj Rob otočil, spatřil mladší to, kvůli čemu se odsud starší nemohl nikdy vymotat sám. Hlavně pochopil význam těch fotek, co byly vyvěšené na tabuli vedle v místnosti. Na svůj věk dobře stavěný tmavovlasý muž s hnědýma očima, vždy víceméně pečlivě upravený, byl úplně pryč. To, co před ním stálo už nemohl být Robert, kterého znal. Špinavý a rozklepaný, celý od krve hleděl tmavovlásek slepě před sebe. Tmavě hnědé oči byly pryč. Tom mohl hledět maximálně do rozřezaných černorudých kuliček, ze kterých se táhl rudý vodopád přes tváře až na okraj dolní čelisti, který byl nyní zaschlý, přilepený na kůži. Jen ta nejsvrchnější vrstva byla stále vlhká, to jak starší neustále brečel. "Musíme odsud zmizet a rychle." Svlék ze sebe bundu a oblékl do ní Roberta, aby měl na sobě aspoň něco. "S Jonem tě odsud dostaneme. Slibuju." Vedl ho zpátky za Jonem, který s úlevným oddechnutím vylezl ze své skrýše. Když ale spatřil Robertovu tvář, skoro to s ním seklo. "Takže když má ty oči-"
"Nejspíš ty začmáraný části těl znamenají to, na co se ten magor soustředí. Tím líp. Vím, že si mám chránit končetiny a ty celý tělo. Tak jdeme Robe." Podepřeného ho vyvedl z tohohle vězení a spletitým systémem chodeb se vydali hledat cestu ven. Tom si ji sice částečně pamatoval, ale výhru to stále neznamenalo.

Proběhl chodbou a zprudka za sebou zabouchl dveře. Otočil klíčem hned několikrát a uskočil ode dveří. Nejdříve se jen otřásly, ale pak se do nich začalo něco zarážet, než dveře skrz na skrz proťala sekera. Rychle začal hledat něco, čím by se mohl bránit. Všiml si dveří na druhé straně místnosti. Přeběhl k nim a rychle je otevřel. Jakmile opustil prostor, do kterého se ten psychopat dobýval, zamknul dveře a vyrazil vpřed. Dostal se do své pracovny, kde zrovna zvonil telefon. Vzal sluchátko, ve kterém se ozvala Anna. Nestihl ale nic říct. Útočník mu přiložil hadr k ústům a nosu a držel ho od sluchátka dostatečně daleko. "Gabrieli?" Ozvalo se na druhé straně. Pomalu ho opouštěly síly. Ruce ho přestaly poslouchat a na nohou se skoro ani neudržel. Upadl do bezvědomí. Agresor ho s klidem pustil na zem, takže se do ticha ozvala jen tvrdá rána. "Gabrieli?!" Zdvihl sluchátko a jen chvíli mlčky poslouchal a funěl do sluchátka. Nakonec přetrhl šňůru a sluchátko položil na stůl. Ohlédl se k omámenému muži. Maska, kterou měl na obličeji zakrývala jeho škodolibý a zvrácený úsměv. Sehnul se pro tělo a zdvihl ho. Vyrazil chodbami ven z domu. Broukal si při tom melodii, kterou maska neumožňovala rozpoznat tón hlasu. Nejspíš měla maska mikrofon s upraveným hlasem, aby nebylo poznat vůbec, o koho jde. Dylan s Chrisem vykoukli opatrně za ním. Když zalezli zpátky do úkrytu, Chris si nervózně prohrábl vlasy. "Takže Gabriel to opravdu není." Zamumlal k Dylanovi, který oproti Chrisovi, který ještě jakž takž uvažoval normálně, ztrácel nervy. Měl výraz, který mladšího znepokojoval. "Dermotte. Musíme najít Toma s Jonem." Dotkl se jeho ramene. Tmavovlásek k němu zvedl zrak. "Nebo mám jít sám?" Nadhodil hnědovlásek. "Ne. Půjdu s tebou. Potřebuji to jen trochu rozdýchat."
"Chápu. Je to jiný, než střílet nacisty."
"To jo." Vydechl nejistě. "Ty jsi měl ale větší štěstí, než já." Rozhlédl se kolem sebe. "Jak to myslíš?" Zeptal se mladší. "Kdyby jsi měl ještě trochu víc štěstí, nechytili by tě."
"Ale oni mě nechytili. Vzdal jsem se jim." Dylan na něj překvapeně upřel pohled. "Co že jsi?"
"Slyšel jsi dobře." Tmavovlásek to očividně nechápal, nebylo divu. Evans z nich byl nejlepší, paradoxně. Šlo velice těžko pochopit, proč se zrovna on vzdal. Přivezli ho sem dýl. To všechno mělo svůj důvod. "Hele. Já ti slibuju, že se z toho dostaneme. Teď ale musíme pro Jona a Toma. Ten šílenec šel zpátky do toho podzemí, tam je určitě i Jon s Tomem. Ten blbej pes je tam musel nahnat."
"Já..."
"Tak jsi se mnou?" Tmavovlásek na něj chvíli mlčky hleděl. "Jsem s tebou." Chris vstal a podal mu ruku. Pomohl staršímu na nohy. "Tak pojď."

"Co noha Jone?" Zeptal se Tom. Nebylo zrovna snadné je oba podpírat, a proto nechal Jona jít samotného. On to přece zvládne no ne? Opakoval si v mysli. "Ještě žiju." Odpověděl mu. "Fajn. Robe?"
"D-dobrý." Tom se na staršího krátce podíval. Byla to hodně hloupá otázka. Samozřejmě, že Robertovi nebylo nejlépe. Vždyť mu nějaký cvok řezal do očí! Vlastně se s Jonem divil, že to přežil. Navíc ještě nahý musel mrznout. Doufal, že ta bunda, co mu oblékl, aspoň k něčemu je. "Promiň." Povzdechl si Hardy. "Vím, že to je těžký." Zastavil se, aby počkal na Bernthala. "Někdo jsem jde."
"Co?"
"Rychle!" Štěkl šeptem Tom. Schoval Roberta do nějaké tmavé místnosti za stůl a zatáhl tam i Jona, který měl trochu problém zrychlit. Přikrčil se s ním za stůl k slepému. Starší se rozklepal a skoro panicky vykřikl. Naštěstí ho mladší stihl chytit a umlčet ve chvíli, kdy se chodbou prohnal psychopat s Gabrielem. Pomalu vstal a došel ke dveřím, aby vykoukl na chodbu. "Gabriel?" Zašeptal si pro sebe a ohlédl se k pokousanému a slepému. "To byl on... ten šílenec co mě oslepil."
"Bohužel... a má Gabriela." Vrátil se k těm dvěma. "Tak jdeme. Musíme najít cestu ven." Pomohl jim vstát. "Dobrý?" Zeptal se jich a prohlédl si je. Na jednoho nebyl zrovna hezký pohled. Bernthal lehce přikývl. "Beru to jako souhlas." Vyvedl je zase na chodbu a šel směrem odkud přišel vraždící maniak. Co tady vlastně dělal? A jak to, že tu dokázal tak dlouho přežít? Ono to ale možná nějakou tu logiku mělo. Jestli všechny tyhle chodby a místnosti vedly až pod dům, možná byl schopen se nějak stravovat přímo z zásob v domě. Ale před tím se tady živil jak? Nebo se tu objevil až s Neumannovými? Konečně se dostali ven. Vysadil nejdříve Jona, který po žebříku neměl problém vylézt. Horší to bylo se slepým Robertem. Počkal, až Jon bude nahoře, a poté ho společnými silami vytáhli nahoru. Zrovna když vylezl i Tom, tak se objevil Dylan s Chrisem. "To je úleva." Vydechl Jon. "Gabriela jste neviděli?" Zeptal se Chris. "Jo. Ten magor ho někam nesl."
"Neměli bychom ho- do prdele!" Vyjekl Dylan, když konečně pohlédl Robovi do očí. "To je... to je hnus! To byl..."
"Jo byl. Tak buď zticha. Moc to neulehčuješ. Jsem rád, že s náma aspoň komunikuje." Podepřel Tom Downeyho. "Gabriela musíme najít, ale nejdřív je potřeba se postarat o Roberta. Sotva stojí. Byl tam dole dlouho, pravděpodobně nejedl a nepil, nespal. Viď?"
"Jen jsem se krčil v rozích, jestli to rohy byly. On mě... jakmile mě stáhl z toho stolu tak... mě nechal na pokoji. Jako kdybych byl neviditelný." Prohrábl mu vlasy. "Neboj se. Jsi v bezpečí."
"Jenže na jak dlouho? Nemáme zbraně, nic... on se tu očividně vyzná. Dole je to hotový bludiště."
"Já vím Chrisi. Není to zrovna snadný. Teď jdeme. Bude nejlepší, když se budeme držet pohromadě." Odvedli Roberta zpátky do domu a zabarikádovali se v jedné ložnici. Nanosili tam pro slepého nějaké jídlo. "Dobrý?" Otázal se ho Chris. "Rozhodně je to lepší." Odpověděl mu Downey. "Fajn. Jon tu s tebou zůstane. Pohlídá tě."
"Bolí mě hlava."
"Já vím. Nejsem ale doktor. Víc, než ti to ovázat a trochu vyčistit, jsem nemohl." Ohlédl se k Dylanovi s Tomem. "Už bych měl jít. Jako jediný mám střelnou zbraň. Gabrielovu odstřelovačku."
"On tu má zbraně?"
"Měl je zamčený v trezoru v pracovně."
"A jaký je plán?"
"No... pokud možno zabít toho magora, ale hlavním cílem je se pokusit najít a zachránit Gabriela." Odpověděl mu. "Co když... se vám to nepovede? Co když zemřete?"
"Nic se nestane a pokud jo... Anna brzy přijede. Už to nebude trvat příliš dlouho." Pohladí ho po tváři. "Jsem nejlepší střelec. Neminu."
"A co když jo?"
"Roberte... tady jsi v bezpečí. Nedostane se k tobě. Už ti neublíží."
"Chrisi!" Krátce se ohlédl k Tomovi. "Musím jít. Vrátíme se. Neboj." S tím odešel s Dylanem a Tomem pryč. Jon zajistil dveře a vrátil se k Robertovi. "Nepřežijeme to tady." Prohlásil s povzdechem Robert. "Nejspíš. Ale tak zatím ještě mrtví nejsme. Ještě je čas. Tak... na to zkus nemyslet." Podíval se na něj. Měl ho hlídat, ale jak má hlídat někoho, kdo je slepý, sotva stojí a je vyděšený? On sám kulhal. Utíkat by pro něj bylo těžké. O to víc s Robertem. Oba to vlastně měli víceméně spočítané. Pokud se o toho šílence nepostarají ti tři. Oni dva se Annina příjezdu nedožijí.

Pootevřel oči a mdle se jimi rozhlédl kam až to šlo. Z větší části byla stejně jen černočerná tma. Chvíli mu trvalo si uvědomit, že se mu to nezdá. Škubl s sebou a ihned se chytil za hlavu. Praštil se o něco? Ale kdy? Teď na tom moc nesešlo. Stáhl ruce z hlavy a zkoušel jimi mávat kolem sebe ve snaze zjistit, jestli není třeba někde zavřený, nebo jestli tu někde není něco, do čeho by v té tmě narazil. Popolezl o kousek vpřed. Neustále se při tom rozhlížel a naslouchal bedlivě každému zvuku, který se ozval. Ten někdo, kdo ho sem přinesl, mohl být blízko. Doplazil se až k nějakému otvoru, kterým do tmavé místnosti trochu prosvítalo. Nakoukl opatrně skrz něj. Nějaký operační sál, tedy aspoň mu to sál připomínalo. Díra ve stěně na něj byla hodně malá. Ohlédl se za sebe. Jiná cesta tu asi nebyla. Zhluboka se nadechl a zase padl na čtyři. Pomalu se podél zdi dostal až na druhou stranu místnosti, kde se dalo normálně projít do další. Nepostupoval sice moc rychle, ale aspoň měl jakž takž přehled o tom, co se kolem něj děje. Na nohy se postavil až na chodbě, kde nějaké světlo bylo. Působilo to na něj jako vybavení pro dělníky nebo vojáky? Jenže kudy měl teď jít? Brzy nad tím ani nemusel uvažovat, protože se začaly ozývat kroky z jedné strany chodby. Polilo ho horko. Kam se schová? Rychlým a v rámci možností tichým krokem prošel část chodby, než se skryl do tmavé místnosti a s nervy na pochodu čekal, až bude zase čistý vzduch. Vzteklý řev se rozezněl chodbou a odrážel se od všech zdí. Těžký krok a zuřivé funění slyšel v dálce, pak začaly nabírat na hlasitosti, dokud je neuslyšel v těsné blízkosti. Skoro omdlel, když zadržel dech, aby ho ten muž neslyšel a tím pádem nemohl chytit. Netušil, co by v té chvíli udělal, kdyby ho našel. Jak by se vůbec ubránil? Mohl mít zbraň nebo něco ostrého, klidně i tupého. Na frontách viděl leccos, jenže tam bylo ve většině případů světlo a byl obklopen svými muži, měl své zbraně, své jistoty. Tady byl jako každý jiný obyčejný člověk, v nevýhodě. Člověk, který teoreticky stál vedle něj, jen na druhé straně stěny, se dal zase do pohybu. Jakmile byly kroky slyšet dostatečně daleko, s velkou úlevou se svezl podél zdi a zase se pořádně nadechl. Přitáhl si kolena skoro až ke krku a hleděl do tmavých koutů místnosti. Mohl by tu klidně bloudit a nikdy nenajít cestu, nebo by ho chytil ten cvok, nebo by se mohlo stát cokoliv dalšího. A kde byl vůbec Walter?

"Mohl jsi vzít nějakou baterku." Zabručel Dylan. "Jo? A kde bych ji asi vzal? V celým domě jsme našli jednu zbraň." Odsekl Tom. "Buďte zticha. Neprošli jsme celý dům, ale ani jsme neprohledali každej pitomej šuplík, takže buďte už konečně zticha. Nepomáháte ani mě, ani sobě, nikomu." Sjel je pohledem Chris. "Tak pardon, že jsem se ozval." Nejmladší z nich protočil očima, než zbystřil. V dáli se ozval šramot. Sevřel pušku pevně v rukou a natiskl se na zeď. Ti dva udělali po jeho vzoru. Chris zvedl pušku a začal před sebe mířit. Pomalu se při tom sunul podél zdi kupředu. Zvuk byl stále zřetelnější dokud neodhalili jeho původ. Chris sklopil pušku a zavrtěl hlavou. "Je to jenom plechová mísa." Zabručel a sehnul se pro ni, aby ji položil někam, kde už se nebude pohupovat a dělat rámus. Ohlédl se k Dylanovi s Tomem a zase vykročil chodbou dál. Potřebovali se někam dostat, najít Gabriela a možná i zabít toho cvoka. "Co když už je Gabriel mrtvej?"
"Proč se ptáš?"
"No... jak bychom to vysvětlili? Myslím... myslím.... co když ten magor zdrhne a tím pádem bude jeho vražda na nás?" Tom se s otráveným výrazem zastavil vprostřed chodby a obrátil se čelem k Dylanovi. "Jo no... víš tys u toho nebyl, když jsem našel tabuli s fotkama, na který měl každej z nás začmáranej jinej kus těla a tím pádem je víc než nad slunce jasný, že ten hajzl jen tak nezdrhne. A proč? Chce nás všechny zmrzačit, jako Roberta. Rob říkal, že jakmile mu pořazal ty oči, nechal ho na pokoji. Chce nás jako mrzáky. Teda nevím, jestli bez hlavy budeš ještě žít, ale to je detail."
"Já budu bez hlavy?!" Vyjekl hystericky Dylan. "To je to jediný, co jsi slyšel?" Zamračil se mladší. Odvrátil se od nich a chtěl vykročit, jenže to se proti nim řítil maniak se sekyrou v ruce. Chris zvedl pušku a vystřelil proti němu. Útočník však stihl doběhnout až k němu a chytit hlaveň, kterou škubl vzhůru a střela tak skončila v hnijícím stropě. Evans statečně vysmekl pušku z ruky cvoka a aspoň mu s ním dal po hlavě. Proběhl kolem něj. Běžel dokud chodba někam vedla. Rozhldél se. Pušku měl stále v ruce. Namířil na něj a znovu vystřelil proti němu. Trefa! Chris nevěřícně hleděl na tělo, které se tak rychle sesunulo k zemi. Opravdu ho zastřelil. Usoudil, že bude lepší se ujistit. Nahlédl do zásobníku. Poslední náboj. Snad už ho nebude potřebovat. Sklopil pušku a nejistým krokem kráčel k tělu. Nejdřív hlavní pušky strčil do jeho nohy, pak do boku, než se k němu sehnul, aby ho prohledal. Jediné, co našel, byla nějaká prázdná lahvička. Rozhodl se tedy sundat útočníkovi masku. Sotva se jí dotkl, když proti němu vystřelila ruka maniaka a píchla mu do krku injekci, jejíž obsah do něj pomalu vpustila. Chris upustil nejdřív pušku, pak se odplazil ke zdi, zatímco se držel za krk, kam mu byla vpravena jehla. S překvapeným výrazem se pomalu svezl k zemi. Maskovaná osoba naopak s klidem vstala a pozorovala, jak se jeho oběť snaží bojovat s nemilosrdnou silou omamné látky. Došel si k němu a vyzvedl ho do náruče, než si ho přehodil přes rameno. To byl Chris ještě při vědomí. Sehnul se ještě pro pušku s jedním nábojem a odešel svou cestou zpátky tam, kde hodlal naložit s Chrisovým tělem po svém.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama