Generálova žena - Nanna

1. ledna 2018 v 10:19 | Azano |  Generálova žena



2020, Likvidační tábor, Paříž
Vlhko, tma a do toho neustálý tlumený křik, který byl slyšet za silnou betonovou stěnou. Měla strach, byla jí zima a ještě byla zraněná. Aspoň si to myslela. Necítila ruku a noha jí nepříjemně pálila. Rozrazily se před ní dveře. Ve dveřích stála nějaká postava. Skoro se do těch dveří ani nevešla. "Umyjte ji a ošetřete. Velitel ji chce mít připravenou až přijede Hudson. Chvíli si děvče prohlížel, než ustoupil dvěma vojákům a sám odešel pryč. Ti dva vytáhli dívku na nohy a odtáhli do sprch.

2020, Hudsonův dům, Berlín
Připravená stála a čekala vedle velitele, kterého viděla poprvé v životě. Všechny tady viděla poprvé v životě. Byl to pro ní šok, být takhle venku na slunci. Hlavně bylo velké horko. I přesto se třásla jako osika. Byla vyděšená a potlučená ještě ze dne, kdy dům, kde bydlela, napadli a vzali ji do tábora i se zbytkem rodiny. Kde té asi byl konec. Zvedla své nezvykle barevné oči k přijíždějícímu autu, které se zastavilo téměř těsně před nimi. Vystoupil z něj voják a ještě jeden muž. Řidič zůstal v autě. Neodvážila se k nim zvednout zrak, proto ani nemohla poznat vojáka, který byl doprovodem pro pana Hudsona. "To je ona?"
"Ano pane." Odpověděl velitel tábora. "Vypadá příšerně. Kdo jí takhle zřídil? Ani mi neodpovídejte, stejně by se to nedohledalo." Mávl nad tím rukou a přistoupil k dívce blíž. Vzal jí za bradu a zdvihl její hlavu, aby se mohl podívat do jejích neobvyklých očí. "Má každé oko jiné. To je zajímavé."
"Ano pane. Je v táboře jediná s takovýma očima, určitě pro ni najdete vhodné využití. Tím jsem si jist." Podlézal mu velitel. "Možná." Pustil její bradu a podíval se na svůj doprovod, než stočil pohled k veliteli. "Její jméno?"
"Umh... omlouvám se ale... ale to nikdo neví. Ona totiž..."
"Co?"
"Nemluví, pane." Hudson povytáhl světlé obočí. Přeměřil si nejdřív jeho, poté dívku. "Neumí to, nebo má nějakou poruchu?"
"My nevíme pane. Okamžitě byla přesunuta do kobky a nikdo se jí dvakrát nezaobíral, až do dneška."
"To je mi ale nemilá zpráva." Sundal si z hlavy svou vojenskou čepici a několikrát z ní smetl neviditelná smítka. Zvedl zrak k veliteli, který na sucho polkl. "Svůj zájem jsem projevil již před měsícem a vy jste nebyl schopný ji zajistit ani řádnou lékařskou péči?"
"Pane já-"
"Ticho. Nemusíte se omlouvat. Chápu tohle Vaše... rozhodnutí. Každopádně, když se o něco zajímám, tak chci, aby o to bylo řádně postaráno a udržovalo se to. To se v tomto případě nestalo. Podívejte se na ní. Sotva stojí, je hubená tak, že by se za ní neschoval mravenec a to... to je nadmíru špatná situace." Podíval se krátce na svůj doprovod. "Pojď. Tady už jsme skončili." Vzal děvče kolem ramen a vyrazil s ním k autu, zatímco jeho společník vytáhl zbraň a na místě zastřelil velitele. Ukázal na jednoho z přítomných. "Teď jsi velitel ty. Doufám, že Vůdce nezklameš." Skryl pistoli do pouzdra a nastoupil do auta, které odjelo pryč z tábora.

"Trpí nějakou mentální poruchou pane. Měl bych pár odhadů, ovšem jak sám moc dobře víte, některé nemoci mají různý průběh a tady slečna by musela být dlouhá léta pozorována, aby vůbec mohl být sestaven nějaký nepřímý odhad." Vysvětloval mu doktor, zatímco do místnosti vstoupil kapitán jedné z mnoha vojenských jednotek. "Posaďte se kapitáne, potřebuji s vámi projednat jednu důležitou věc." Přerušil krátce doktora, který pak zase mluvil nějaké lékařské nesmysly, kterým stejně nikdo nerozumí. Hudson ho poslal pryč. "Tak. Někoho bych vám rád představil." Do místnosti vkročil další voják s onou dívkou v závěsu. "Můžeš jít." Voják byl poslán pryč, zatímco dívka pouze stála na místě a někam se slepě dívala. "Nanna?"
"Takže konečně znám i její jméno." Usmál se spokojeně Hudson, zatímco kapitán vstal a přešel k dívce. "Nanno? To jsem já. Gabriel." Oslovil jí a objal kolem ramen. "Anna bude mít radost."
"To jistě mít bude." Vstal Hudson. "Ovšem bych si tu Nannu velice rád nechal. Je výjimečná. Velice rozkošná."
"Je němá, ale není hloupá, pane. To doufám víte." Zamračil se Gabriel. "Ano já vím. Doktoři jsou idioti. Anna o svém jednovaječném dvojčeti ví určitě víc, než kdejaký doktor s těmi svými hloupými papíry." Pohladil Nannu po tváři. "Kapitán Winterová je už na cestě. Promluvím s ní a nastíním jí situaci. Nemusíte se o svou svěřenkyni bát. Ostatně ta se o sebe umí postarat sama." Předal Gabrielovi fotku, kterou fotil jejich velící důstojník ještě v táboře před rokem. Je na ní i věnování od onoho důstojníka. "Jistě si tu fotku uschovejte, nebo spíš ona." Usmíval se. "Ano pane." Převzal si od něj mladší fotografii, kterou si hned prohlédl. "Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jste nakázal zapojit ji do tréninku."
"A čemu nemůžeš uvěřit?" Začal mu Hudson tykat. "Je neobyčejně silná žena. Bylo mi jasné, že ta do plynu nepůjde a to, jak jsi se jí zastal na tom nádraží. Generál mi to popisoval a... opravdu to na něj i na mne udělalo dojem. Musel jsem svého oblíbence nějak odměnit."
"Takže to díky Vám jsem posílán na ty nejprestižnější mise."
"Správně. Anna mezitím pracuje sice více v terénu jako špeh, ale i tak je výborná. Jste moji nejlepší vojáci."
"To si nemyslím."
"Mysli si co chceš, jen to neříkej nahlas. Zabilo by tě to." Zasmál se starší a vzal dívku kolem ramen. Odvedl jí k pohovce a posadil se s ní. "Takže Nanna." Dívka se na něj vyplašeně podívala a znakovou řečí začala něco panicky ukazovat. "Není náhodou i hluchá?"
"Právě, že ne pane. Má jen poškozený nějaký nerv, nevím, nerozumím tomu, ale slyší dobře. Všechno kromě toho mluvení umí a svede."
"Tak aspoň, že tak. Aspoň ji budu moct chválit." Gabriel se usadil do křesla a nedůvěřivě sledoval Vůdce. Nelíbilo se mu to. Anna z toho taky určitě nebude nadšená. Napadlo ho. Měl samozřejmě pravdu. Jakmile se Anna objevila ve dveřích, přiběhla ke své sestře, která ji svým způsobem začala vyprávět co všechno hrozného se stalo, ta ji zase nazpátek odpovídala a takhle to chvíli trvalo, dokud jim do toho Hudson nevkročil. "Prosím dámy. Budete mít ještě dost času." Dívky se tedy posadily a Hudson začal vysvětlovat kapitánce Winterové, co všechno má s Nannou v plánu a vlastně jaké jsou obecně jeho budoucí plány. Za rok a půl se z Gabriela stal generál, z Anny jeho žena a za další rok a půl se tento pár odstěhoval do Kanady. Měsíc před stěhováním byla Nanna veřejně prohlášena za mrtvou...

"Kapitánka Neumannová." Usmál se Telemach. "Jaká příjemná náhoda." Usmíval se na ní, když vcházel ve stejnou dobu jako ona do Hudsonova domu. "Pan Telemach." Opětovala mu úsměv. "Ale už nejsem kapitán. Nejsem voják."
"Ale no tak. Přece pro Vás všechen ten trénink nebyl zbytečností."
"Nebyl, ale nyní jsem prostě jen paní Neumannová."
"Překrásná paní Neumannová." Usmál se na ně Hudson a oba je přivítal. Anně zbýval už jen jeden obraz. Chtělo se jí domů. Ten přerušený hovor ji před týdnem velmi znepokojil, ale nedalo se nic dělat. Pořád si opakovala, že jde jenom o nějaký problém. Konec konců jejich dům byl na samotě v lese, desítky kilometrů daleko od jakékoli civilizace nebo normální silnice. S povzdechem se usadila na lavičku a s předstíraným úsměvem se na oba muže podívala. "Něco v nepořádku Anno?" Zeptal se Hudson. "Ani jste si s sebou nevzala své dva společníky."
"Nevzala. Je to s nimi v posledních dnech docela složité. Už se asi těší domů."
"Tomu rozumím." Pokývl hlavou a podíval se na Telemacha. "Mám ale pocit, paní Neumannová, že to není to jediné, co Vás trápí." Anna se podívala Hudsona a pak na tázajícího se staršího muže. "No. Před týdnem jsem se snažila dovolat Gabrielovi. Zvedl mi to, nebo aspoň doufám, že to byl on. Problém je ten, že jsem s ním neprohodila jediné slovo. Slyšela jsem rámus, jako když někdo někoho drží nebo tluče, já nevím a spojení se náhle přerušilo. Vyděsilo mě to, ale nevěděla jsem, jestli to třeba není jenom v mojí hlavě. Pořád na to musím myslet, víte?" Celou dobu hleděla do svých dlaní, než se na oba podívala. "Omlouvám se. Možná jenom moc přemýšlím nad tím, co se tam asi celou tu dobu děje." Hudson odložil hrnek s kávou a opřel se více do křesla. "Obávám se Anno, že ti musím sdělit nepříjemnou zprávu."
"Jakou zprávu?"
"Walter Leo se měl už před čtrnácti dny vrátit do Německa. Byl povolán k úkolu, na který odpověděl, ale pak už se neozval a ani nedorazil. Naposledy byl viděn právě v Kanadě, u tebe doma."
"Co tím naznačuješ?"
"Nevím jen. Kohokoliv jsme tam poslali, aby to v utajení prošetřil, se už nevrátil ani neozval. V určitém bodě se vždy spojení nějakým způsobem přerušilo. Něco nebo někdo tam musí likvidovat naše vojáky a nejspíš to není náhoda."
"Jak dlouho už tam ty vojáky posíláte?"
"Už čtrnáct dní." Odpověděl Telemach za Hudsona. "Takže od Walterova zmizení."
"Správně."

"Bože to byl nápad. Použít to harampádí jako zátarasu. Teď se odsud nedostaneme." Rozčiloval se Dylan při pohledu na hromadu starých krámů, které byly dobré tak akorát k otrávení krve. Všude samá rez, prach a hnijící dřevo. Zatuchlé matrace a bůh ví co ještě se tam válelo. "Chybí nám Chris, Gabriela jsme nenašli a Robert s Jonem nahoře potřebují vědět, co se děje. Tohle je k hovnu." Tom ho zamyšleně poslouchal a zároveň byl někde jinde. Ani nevěděli, jak dlouho tu trčeli takhle v pasti, ale muselo to být dlouho. Cítil, že má hlad a únava taky nečekala příliš dlouho, když se ozývala stále častěji. "Musíme odsud, jinak se zvencnu." Pronesl Dylan a opřel se o stěnu, po které se svezl na zem a jen s tupým výrazem hleděl na protější stěnu. Tom se na něj krátce podíval, než odběhl do vedlejší místnosti. "Řekl bych, že to jsou pozůstatky blázince, kterej tu kdysi před lety stál, pak ho srovnali se zemí a zůstal tu jen ten dům, ve kterým žijí Neumannovi." Zamumlal zamyšleně Dylan svou teorii. "No nejsi asi daleko od pravdy. Nejspíš to tak bylo. Teď se ale musíme dostat odsud." Vzal matraci a opřel ji o všechno to harampádí. "Pomoz mi. Musíme zatlačit. Pak to ale asi bude drsný. Jestli nás ten magor uslyší, budeme muset zdrhat, ale nejdřív bych počkal, odkud se vynoří."
"To z ní jako plán." Souhlasil McDermott a jakmile vstal, přidal se k Tomovi. "Až řeknu tři." Upozornil ho. "Raz. Dva. Tři!" Oba zatlačili. Zkusili to znovu a na třetí pokus se celá ta hromada odsunula a rozsypala do postranních chodeb a místností. "Konečně jsme z toho venku."
"Neraduj se předčasně." Zkazil mu radost Tom. "Díky." Zabručel a upřel pohled k chodbě, odkud se ozýval dusot a rámus. "Už jde. Zdrhej!" Proskákali mezi všemožnými matracemi, částmi různého nábytku a jiných věcí, než naplno vyběhli napříč chodbou. Ta je zavedla do slepého konce. "Sakra."
"Dělej." Zatáhl Dylan Toma do nějaké pracovny. "Tady je větrací šachta. Možná by to šlo tudy."
"Tak pohneme." Šachtu nebyla obtíž otevřít. Tom vylezl první, aby pomohl Dylanovi. Toho už Tom skoro zatáhl k sobě do šachty, když ho cosi stáhlo dolů. "To ne." Dermott stěží vnímal, když spadl. Obraz se mu ale po chvíli spojil. "Do hajzlu." Vypadlo z něj, než mu krkem prosvištěla rezavá tyč. Muž nevydal ani hlásku. Smrt to byla vskutku rychlá. Útočník vražednou zbraň s klidem vytáhl a sehnul se k mrtvole. Prsty vsunul do úst mrtvoly a vytáhl jazyk jak nejvíce to šlo, dokud se sám neurval. Tom to jen bezmocně sledoval. Byl jako přikovaný. Zahalený vrah se narovnal a s jazykem v zakrvácené rukavici odešel klidně pryč. Tom se v šachtě stočil do klubíčka a roztřeseně vstřebával, co právě viděl. Bylo mu jasné, že o něm ten cvok ví. Určitě to nebyl idiot. To tihle vrazi nikdy nejsou.

"Co když už jsou všichni mrtví?" Jon pohlédl k slepému muži a s povzdechem přistoupil k posteli. "Já nevím. Nevím." Odpověděl mu zamyšleně. "Už jsou pryč strašně dlouho. Mám strach, že už jsme jenom my dva a... že si pro nás ten šílenec každou chvíli přijde a zabije nás."
"No je pravda, že to bude skoro týden, co nás nechali v tomhle pokoji. Ani nechci vědět, jak se jim daří. Ale Anna by za pár dní měla přijet. Až se tu ukáže i s Bradleym a Adamem, přesvědčíme ji, abychom odsud vypadli. Tohle místo je jako nějaká scéna z hororu. Tady nechci zůstat ani o trochu dýl, než je potřeba." Zamračil se krátce, než se zahleděl na Roberta. "Nepotřebuješ napít nebo tak něco?"
"Nechci. Díky." Odpověděl mu. "Je to tak... tak jiný. Bez zraku. Ale mám pocit, že zase líp slyším a poznám dobře věci podle hmatu."
"Všechno zlý je k něčemu dobrý. I když tohle je takový krkolomný a nevhodný říkat."
"V tuhle chvíli jo." Jon nebyl dvakrát nadšený z toho, že tu musel trčet, ale nic lepšího dělat ani nemohl. Kdyby ho nepokousal ten pes, tak by to bylo snazší, ale rána mu naštěstí nehnisala. Dokonce to rozchodil a byl zase víceméně v pořádku. Potřeboval by se vyspat, ale moc mu to za celou tu dobu tady nešlo. "Kdy jsi naposled spal?" Zeptal se Robert. "Nevím. Před chvílí?"
"Takže vůbec. Jone když nevidím neznamená, že nevnímám co děláš."
"Na tom nesejde. Někdo musí hlídat, kdyby se tu ten debil ukázal." Starší se pomalu vyhrabal z postele a váhavými krůčky došel k Jonovi. Ten ho jen sledoval. Zachytil Roberta, když mále spadl. "Opatrně. Nejsi připravený na chození po místnosti po slepu."
"Budu dělat, že jsem to neslyšel." Jeho ruce začaly zkoumat Jonovu tvář. "To ti za tu chvíli narostlo strniště?" Otázal se ho. "No jo, roste to rychle. Ještě, že vlasy tak rychle nerostou." Uculil se. "Směješ se."
"Jo já... trochu jsi tuhle hodně blbou situaci odlehčil."
"Tak to jsem asi rád."
"Víš, že Dylan vyjel po Bradleym?"
"Fakt? No tak ani bych se tomu nedivil. Po mě nevyjel, ale vyhrožoval mi, než jste mě nechali tam dole." Sklopil hlavu. "Promiň. Byla to hloupost. Kdybych věděl, že tam bude nějakej magor, co ti... takhle ublíží." S povzdechem sevřel jeho ruce a odvedl ho k posteli, na kterou se s ním posadil. "Co se s náma všema stalo?"
"Jak to myslíš Jone?"
"No. Než nás pochytali... byli jsme tým. Ty, Tom, Dylan a všichni... od chvíle, co nás sem přivezli se všichni chováme jak idioti. Každej kopeme sám za sebe a... jsme k ničemu."
"Nejste k ničemu. My nejsme k ničemu. Měli jsme cíl, kterej ztroskotal, ale... dostali jsme druhou šanci. Nedávám tomu moc velkou naději, ale třeba se z toho dostaneme." Pousmál se. Jon si ho prohlížel a přemýšlel nad tím, jak se jeho starší společník asi musí cítit. Usmíval se na něj, ale hleděl někam úplně mimo, jakoby skrz něj. "Pojď si lehnout, už se stmívá. Nechci moc svítit, abychom nevzbuzovali pozornost."
"Jo. Máš pravdu. Bylo by hloupý na sebe upozorňovat." Přikývl starší. "Pomůžeš mi?"
"Jasně." Bernthal vstal a pomohl slepému víc k polštářům, pak ho přikryl. "Odpočívej. Kdyby něco, stačí říct." Ujistil ho a svou pozornost opět upřel k hlídání pokoje. Stmívalo se a tím pádem brzy nebylo vidět ani na krok. Zatáhl závěsy a usadil se na zem k posteli, aby byl Robertovi na blízku. Byl rozhodnut udělat všechno proto, aby přežili do Annina příjezdu.

Dylanova smrt mu stále vězela v hlavě, ale musel jít dál. Nemělo smysl se v té šachtě krčit a čekat, až se to vyřeší samo. Pavučinami a krysami prolezlé větrací šachty, ho zavedly do prázdných míst. Několikrát se musel složitě otáčet a vracet na různá rozcestí. Bylo to snad ještě větší bludiště, než chodby a místnosti samotné. Po dlouhém hledání našel aspoň malé světélko naděje, když skrz zaprášený poklop spatřil osobu krčící se za skříní. Velice pomalu a opatrně se zadrženým dechem sevřel v prstech mřížku a zatlačil. Rez a opotřebení mu přála. Odložil víko a shlédl dolů. "Hej." Oslovil tiše dotyčného. "Hej ty!" Zvýšil trochu hlas, zatímco naslouchal okolním zvukům, jestli šílený vrah není na blízku. Podle postavy odhadl, že se jedná o muže. Ten vylezl ze svého úkrytu a vzhlédl k Tomovi. "Gabriel?"
"Hardy?"
"Dělej. Vytáhnu tě." Položil se na břicho a natáhl ruce ke Gabrielovi. "Co tady vlastně děláš?"
"Na to samý bych se mohl ptát já tebe. Proboha zmlkni a pojď. Vytáhnu tě nahoru, pak si můžeme pokecat." Blondýn poodstoupil pár kroků, než se rozběhl a vyskočil. Tom se zapřel a vytáhl ho nahoru. Zatáhl ho do šachty. "Tak fajn. Polez za mnou, někde jsem tu viděl dobrý místo na pokec." Otočil se a vyrazil po čtyřech změtí tunelů. "Běháš tu takhle už dlouho?"
"Asi jo. Nevím. Dny a noci mi splývají dohromady."
"To mě taky." Tom se zastavil. "Co je?"
"Jsme na místě." Vzal za poklop a vytrhl ho. S onou již zbytečnou věcí v ruce se spustil dolů. Dopadl na zem a rozhlédl se. "Tak dělej. Pomůžu ti."
"V pohodě. To ještě zvládnu." Jakmile Gabriel dopadl na zem, Tom položil víko od ventilace na zem. "Kde to jsme?"
"Těžko říct." Odpověděl Tom. Místnost byla zčástí rozpadlá. Cihly a všechna omítka s dlaždicemi tvořily jednu velkou hromadu sypající se z jedné ze sedmi stěn. Dveře tím pádem musely být pod onou kopou sutin. Strop byl vysoký oproti místnostem, které tu stihli vidět. Ve středu velká světla, která samozřejmě nesvítila, ale světlo sem nějaké přeci jen dopadalo. "Není to něco jako kotelna, pitevna nebo třeba něco s kanálem?"
"Možná? Ale dal jsi na výběr docela odlišný typy prostor." Zadíval se na strop. "Ale možná něco ohledně kanalizace to je. Kdo ví. Tamhle odtud jde pruh světla. Musí tam být poklop nebo díra. I přesto se tam nahoru odsud nedostaneme. Leda by nám narostla křídla." Ušklibl se Hardy a upřel zrak na generála, který na strop stále upíral své modré oči. "Ten magor, co tu běhá... unesl tě sem dolů, ale neublížil ti jako Robertovi. Proč?"
"Robertovi?" Podíval se na něj mladší. "Jo. Ten hajzl mu pořezal oči. Je slepej. Nikdy už nebude vidět. Poslední, co jeho oči spatřily byl ten zmetek s nožem v ruce."
"Hele já nevím, kdo to je. Probral jsem se v místnosti vedle operačního sálu, dostal jsem se ven na chodbu a... stihl jsem se schovat o pár místností dál. Zrovna procházel kolem a asi hledal mě nebo nevím. Bylo to o fous. Netuším, co se tady děje, ale tohle jsem ještě nezažil."
"Má na tabuli fotky nás všech. Každou má jinak počmáranou. Robert přišel o oči, Dylan o jazyk. Zabil ho a já se musel dívat. Chris do něj střelil a nic se mu nestalo."
"Takže jsou oba mrtví?"
"Jenom Dylan. Chrise si odnesl nejspíš tam, kde jsi se probral, a kde jsem našel Roberta. Možná ještě není po smrti. Třeba ještě máme čas ho najít. Původně jsme šli pro tebe, ale cosi se změnilo."
"A kde je zbytek?"
"Robert s Jonem jsou zabarikádovaný v jednom z pokojů. Mají tam všechno jídlo, pití, lékarničku. Taky další věci. Nože a tak." Odpovídal mu s pohledem upřeným na hromadu sutin. "Musíme ho zastavit." Podíval se na generála. "Ale jak? Jestli jste do něj stříleli a nic se nedělo tak... musí mít speciální oblečení a boty taky. Dupe jako slon. Taky mí skoro dva metry a pořád nosí tu masku."
"Jo. Ta má nejspíš mikrofón s upraveným hlasem. Nevím jak se tomu říká přesně."
"Takže vlastně vůbec nevíme, jak na něj? No to jsme toho vyřešili."
"Tak motorovou pilu, tank, granát nebo třeba raketomet nemáme, takže asi jsme nahraný, no ne?" Přešel ke stěně a podél ní začal chodit kolem dokola. Zastavil se u jedné popraskané stěny, kterou bylo velmi málo vidět na druhou stranu. "Tady za tou zdí je místnost." Oznámil Gabrielovi, který si tiše přeříkával nějaké vojenské taktiky a strategie. Opravdu teď řešil vojenskou strategii? Napadlo Toma. "Nevíme ani kam to vede." Namítl Gabriel. "To je fakt. Ta šachta by měla sloužit jako zadní vrátka."
"Na to jsme měli myslet dřív, než jsme seskočili dolů."

Sevřel v ruce pevně nůž. V současné době to byla jediná věc, která se za zbraň dala považovat. Pohlédl ke dveřím, které byly zatarasené nábytkem. Ty se k jeho znepokojení otřásly a nábytek se lehce pohnul. Svižně se postavil a ohlédl k Robertovi. Spal. Naštěstí. Svou pozornost zase zaměřil na dveře. Třeba ten cvok odejde, třeba jen zkouší náhodné dveře. Utěšoval se. Nebo by to mohl být Tom, Chris a Dylan. Nebo Anna s Bradleym a Adamem? Ať už to byl kdokoliv, rozhodně se nechtěl nechat jen tak odbýt nějakým kusem dřeva. Dveře i nábytek se začaly otřásat stále více. Slepý Downey se vyděšeně posadil a ptal Jona, co se děje. Ten mu ale nedokázal odpovědět. Byl rád, že v tom návalu stresu a strachu vůbec dokáže stát na svých vlastních. Přeci jen se ohlédl k staršímu. "Drž se zpátky." Rozkázal mu. Dveře se chvíli na to rozrazily dokořán. Nábytek v ten okamžik působil jako nějaký molitan nebo kus papíru, který někdo jen tak opřel o křídla dveří. Zatímco Rob si přitáhl přikrývku až ke krku a slepě hleděl směrem, odkud vycházely kroky, Jon házel všechno možné, co měl zrovna po ruce. Když mu v ruce zůstal poslední a největší z kuchyňských nožů, rozběhl se proti útočníkovi a nůž do něj překvapivě úspěšně zabodl. Vrah se zdál být překvapen a co víc, ucouvl a se syčením si z ramene začal vytahovat zakrvácený nůž. Dokonce upustil svou zbraň, která tlumeně dopadla na koberec. Bernthal najednou nevěděl, co dělat. Využít příležitosti by bylo na místě, ale se slepým Robertem by to daleko nezvládli. "Rychle. Schovám tě." Vzal staršího za ruku a vyběhl s ním z pokoje, dokud byla šance. Seběhli do nižšího patra a vrazili do jídelny. "Čtvery dveře. Sakra čtvery dveře." Mumlal si mladší a panicky se rozhodoval, kterými dveřmi se vydat dál. "My tady zemřeme." Začal Robert hystericky. Šok z něj opadl až teď, když se na chvíli zastavili. "Nezemřeme. My tady nezemřeme. Dostanu tě odsud." Ujišťoval ho Jon. Dveře, kterými chtěl projít dál, musel zavrhnout, jelikož se jimi promlátil jejich pronásledovatel. Nůž měl stále v rameni a nevypadal, že by mu tam nějak překážel. Bernthal sevřel pevněji ruku staršího a opět vyběhl. Ocitli se v hale. Downeymu se moc dobře poslepu a ještě bos neběhalo. Zamotaly se mu nohy a spadl. Stáhl s sebou i Jona. "Sakra!" Škrábal se na nohy a rozhlížel těkavě kolem sebe. Útočník nikde. "Vstávej Robe, musíme se schovat."
"Vždyť tě jenom zdržuju."
"To jsou kecy. Slyšíš? Rychle vstaň." Vzal ho za ramena a vytáhl na nohy. Svižným krokem ho odvedl zpátky do pokoje, kde udělal ještě efektivnější barikády. Vše natlačil zvenčí do chodby a ještě nějaký nábytek nechal zevnitř těsně u dveří, aby to měl vrah složitější. "Tak jo. Teď už se sem nedostane." Sotva to dořekl, projela jím řezavá bolest. Jenom zalapal po dechu a otočil se čelem k posteli, kde seděl roztřesený Robert. "Co-" Sesunul se k zemi, jako domeček z karet. Vrahova sekera se mu zaryla hluboko do zad. Byl to dobrý hod, přestože mířil o trochu výš. Pod Jonem se začala dělat kaluž krve, která se vpíjela do bílého koberce. Jen k tělu přistoupil. Nohou se zapřel do jeho zad a vyrval z něj sekeru. Tělo si prohlédl. Ohlédl se k třesoucímu se muži. Ten pohled byl opravdu působivý. Věděl vůbec, že stojí jen kousek od něj? Neměl ani tušení. Vždyť ani nepoznali, že je celou dobu za závěsem a čeká na vhodnou příležitost. Snazší už to pro něj být nemohlo. Nechal Roberta Robertem a od dveří odsunul všechen nábytek. Vyšel z místnosti. Zavřel dveře, které zamkl a všechen nábytek naskládal na sebe tak, aby se dovnitř jen tak někdo nedostal. Bez dalších průtahů se vrátil zpátky do podzemí. Slepému se to celé nezdálo. Kdyby Jon odcházel, tak mu něco řekne, ne? Opatrně slezl z postele a váhavými kroky se toulal po místnosti. "Jone?" Šeptal ustrašeně do ticha. Zmocnil se ho pocit, že šlape v něčem rozlitém. Pomalu si klekl a rukama osahával své okolí, až jeho prsty zajely do Jonových tmavých vlasů. "Jone?" Vzlykl tiše. Nenahmatal žádný puls. Odsunul se od mrtvoly a po čtyřech vyhledal postel, na kterou vylezl a stočil se do klubíčka. Ten šílenec tu byl a zabil ho přímo v jeho přítomnosti. Jistě. Slyšel ránu, jak něco spadlo na zem, slyšel sunutí nábytku, ale koho by to napadlo? Přece mu Jon řekl, že tu nikdo není. S tichými vzlyky tam jenom tak ležel. Co měl dělat? Sám se odsud asi nedostane.

2023, Hudsonův dům, Berlín
"Je velice inteligentní. Studovala medicínu, bohužel válka překazila její studium." Vysvětloval psycholog. "Je němá. Nebrání to ale tomu, aby byla skvělou doktorkou. Kdyby se Vám podařilo Nannu získat, třeba by pak nebylo složité získat si i její sestru." Navrhoval mu. "Anna by jistě byla dobrým spojencem, ale pochybuji, že by se jen tak nechala zlanařit. Je jednou z nejlepších. Paradoxně. Nečistá a patří k mým nejlepším. Zvláštní."
"Ještě něco bych Vám měl sdělit."
"A co?" Hudson odvrátil pohled od okna a svou plnou pozornost nyní věnoval jenom psychologovi. "Při testech jsem zjistil, že poslední události silně otřásly s její psychikou. Nechci Vás znepokojit předčasně, ale dávejte si pozor. Ta dívka má tendenci vinit ostatní za to, že nemůže mluvit. Nakreslila spoustu násilnických kreseb. Opravdu mě znepokojuje její pohled na svět. Když včas začneme s terapií, dostaneme jí z toho. Neměla by zažít další traumatický zážitek. Byl by to problém. Mohlo by to fungovat jako jakási spoušť."
"Rozumím. Víceméně po mě chcete, abych jí nadopoval prášky a někam zavřel."
"Ne to ne pane. Je velice inteligentní a má velký potenciál. Je ovšem potřeba na ní jít s velkou opatrností."
"Dobrá. Dělejte, co musíte. Promluvím s ní a připravím jí na to."
"Děkuji pane." Poděkoval psycholog. "Děláte správnou věc." Hudson si ho přeměřil. "Máte štěstí, že mi věří."

Listopad 2023, Hudsonův dům, Berlín
"Zatraceně!" Odstrčil ji od sebe. Vytáhl si z nohy nůž, který mu tak šikovně zabodla do nohy. "Nikdo ti nechce ublížit. Nikdo tě nikam neodvádí!" Rozčiloval se, zatímco do místnosti vběhlo několik vojáků, kteří dívku chytili, aby nezaútočila znova. "Potřebujete lékaře."
"Jsem v pořádku. Zařiďte ať jí dají nějaká sedativa a hlídejte jí. Začíná se vymykat kontrole." Rozhlédl se. Jeho zrak spočinul na rozevřeném deníku. Smrt. Zabít. Pomsta. Opakovala se ta samá slova neustále dokola. V různém pořadí. Ohlédl se k vojákům, kterým se dívka snažila vysmeknout. "Je nebezpečná. Pošlu za vámi víc vojáků." Vzal do ruky deník a opustil místnost. Kulhavým krokem a zakrvácenýma rukama a kalhotama vzbudil pozornost personálu. Nechal se tedy ošetřit a ihned si nechal zavolat Annu, Gabriela a doktora s psychologem. Hodil před ně deník a dožadoval se návrhu řešení. Jeho zranění se muselo nějak vysvětlit a pravdu se mu říkat nechtělo. "Veřejnost se nesmí dozvědět pravdu. Nanna musí být nějakým způsobem uklizena. Je mi jedno jak."
"Nemůžete ji zabít. Je to má sestra." Protestovala Anna. "Jinak to nejspíš nepůjde."
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 5. ledna 2018 v 18:49 | Reagovat

Ještě mi řekni, že je tam vraždí ona :'D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama