Až mě chytne stín - Bývalý a bývalá

18. května 2018 v 10:19 | Azano |  Až mě chytne stín
Další krátká kapitolka. Takhle krátký mi to dost vyhovuje. Je to takové stručnější, bez omáček a tak. Hlavně to není žádný fantasy a nemusím si tolik vymýšlet :D So enjoy it :)


Bývalý a bývalá
Otočil jsem na další stranu knihy a tiše si povzdechl. "Nudné čtení?" Ohlédl jsem se velmi krátce a zase se vrátil k rozečtenému odstavci. "To ani ne, ale kdykoliv si myslím, že už jsem pochopil ten důvod, proč hlavní hrdina jedná tak, jak jedná, najednou se začne řešit něco, co to zase vysvětluje z jiný perspektivy, nebo já nevím." Vložil jsem záložku, zaklapl knížku a podíval se na Erika. "Aha. No. Nevypadá to jako povinná četba."
"Taky není. Ale ten autor píše fakt obstojně. Tak já vlastně nic nenapsal, tak se mi to lehko říká, ale hodnocení má dobrý. V poslední době stojí každá druhá knížka za prd."
"Dobře." Zatvářil se, jako kdyby věděl, o čem mluvím. Poznal jsem ten jeho pohled, protože jsem ho neviděl poprvé. "Nemáš tuchy, co ti říkám."
"Ani trochu. Jsem spíš sportovní typ."
"Jenže já ne."
"A za to bych tě nejradši vymáchal ve sněhu. Vždyť fotbal a další sporty umíš."
"Ale nebaví mě to a nikdy bavit nebude. Nevidím zábavu v tom, že se s několika dalšíma klukama budu honit za míčem nebo pukem. Nebo něčím dalším. Tohle je prostě něco, co pro mě není. Mám svoje koníčky a ty mi stačí." Položil jsem knížku na stůl a při pohledu na Erika si jen promnul tvář. "Měl bys to oholit." Poznamenal. "Proč? Vadí ti to?" Přeměřil jsem si ho. "Tak vypadáš mnohem starší a rozkošnější... Navíc jsem rád, že nejsem jedinej ve třídě."
"Ale pořád jsi mi neřekl, jestli ti to vadí." Zapřel jsem se lokty o stůl a podepřel si rukama bradu. Natáhl ke mně ruku a přejel mi palcem pravé ruky po tváři až ke rtům. "Je to perfektní." Usmál se, ale díval se někam jinam. Trochu níž, na moje rty. "V tom případě nevidím důvod, proč bych to holil." Uzavřel jsem tuhle nikam nevedoucí debatu a zhluboka se nadechl. Měl jsem docela hlad a vlak jel až za dlouho. "Nechceš jít na kebab?" Zeptal jsem se. "Ty jíš kebab?"
"Ne." Ušklíbl jsem se. "Ale ty jo a vím, že když někdo řekne kebab, jsi na úplně šílenej." Protáhl jsem se. "Myslím si, že v tvojí blízkosti je to absolutně nemožný." Usmál se opět a o něco milejším způsobem. "Fajn, ale nemusíš to říkat tak nahlas. Tady jsme v knihovně, je tu slyšet všechno."
"To bych neřekl." Namítl s klidem. "Já nevím, proč jsi v tomhle směru tak paranoidní. Je to snad naše věc. Nikoho to nemusí zajímat."
"A co Naďa?" Můj plavovlasý přítel se otráveně zatvářil a opřel, při čemž si založil ruce na prsou a podíval se jinam. "A tohle je přesně ten důvod." Vstal jsem, oblékl si bundu a přehodil si tašku přes rameno. S knížkou v ruce jsem pak jenom knihovnici ukázal knížku, kterou si půjčuju, aby o tom věděla a zastavil se venku před knihovnou. Knížku jsem si dal do tašky a zapnul si bundu, pak trochu poupravil šálu. Docela hustě chumelelilo a snih se mi začal lepit na to moje strniště. No jo. Čtvrťák se u byl skoro v polovině a ze mě byl tak trochu někdo jiný. Co jsem s Erikem začal mít... ten vztah, jsem se dokázal popasovat s nějakou tou fóbií a být i průbojnější. No někdy až moc. Oficiálně jsem s ním chodil vlastně asi dva měsíce. Do začátku října jsem měl tu zlomenou nohu a od té doby do teď to bylo pořád těžší. Erik i přes všechny svoje sliby pořád nedokázal poslat svojí bývalou holku Naďu pryč. Už spolu nechodili, pravda, ale pořád za ním lezla a mě... to vadilo, pochopitelně. Vzhledem k tomu, že jsem na Erika neměl náladu, jsem vyrazil na nádraží. Aspoň jsem se mohl těšit na to, že si v klidu budu číst.

Skočil jsem na tramvaj a nechal se odvést až na nádraží. Vystoupil jsem na zastávce a klidným krokem mířil na vlak. Měl jsem spoustu času, tím pádem vlastně o nic nešlo. Beztak jsem měl v plánu se věnovat četbě. Vešel jsem do haly a oklepal ze sebe trochu toho sněhu. Podíval jsem se na tabuli odjezdů. "Čtyřicet pět minut." Zamumlal jsem si pro sebe. Zahloubaný do svých myšlenek na Erika a tu jeho bývalou jsem si ani nevšiml hlasu, který na mě volal. Škubl jsem sebou a podíval se na člověka, který se mě dotkl. "Alexandr?" Lehce jsem povytáhl obočí. Neměl jsem tušení, co to je za kluka. "Já jsem Sam. Ze základky."
"Sam?" Zapátral jsem v paměti. "Samuel Riedel! Průserář." Secvaklo mi to v pravou chvíli. "Jo." Zasmál se se mnou. "Promiň. Za ty čtyři roky jsi se dost změnil."
"Já? Podívej se na sebe! Vždyť vypadáš jako kdyby tě vystříhli z Playboye, nebo z módního časáku." V rámci možností jsem se prohlédl. "Já?" Uchechtl jsem se. "No tak to díky, ale tak co děláš? Hraješ ještě fotbal? Chodíš vůbec do školy?" Sam se jen usmíval. "Fotbal hraju jen o víkendech, ale do školy chodím. Překvapivě." Ušklíbl se. "Ale tobě se taky daří, ne? Už je z tebe umělec?"
"No ani ne. Teda je to spíš koníček. Fotografování není něco, co mě uživí. Musíš myslet prakticky. Však to znáš." Pokrčil jsem rameny. Rozhovor s bývalým spolužákem mi sice vzal možnost si v klidu číst, ale zase jsem si zkrátil čekání na vlak, kterým se mnou, shodou okolností, jel. Vlak se k našemu štěstí zase zasekl napůl cesty domů, takže jsme si teoreticky řekli všechno, co se za ty čtyři roky stihlo udát. Dá se říct, že na základce jsme byli nejlepší přátelé, ale tak na střední taková přátelství velmi rychle vychladnou a rozpadnou na prach. Teď to ale vypadalo, že by se mi starý kamarád mohl vrátit. Erik se mi za tu dobu snažil několikrát dovolat, ale já mu to nevzal. Jednak jsem měl vypnuté zvuky, a taky jsem měl svojí zábavu. Když se on může nechat nahánět Naďou, já si můžu povídat s bývalým spolužákem. Rozdíl je v tom ten, že já s tím svým spolužákem nechodil a nechodím...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama