Až mě chytne stín - Přesvědčení

14. května 2018 v 11:16 | Azano |  Až mě chytne stín
Druhá krátká kapitolka. Snad se bude líbit. :)



Po nudném měsíci stráveném v nemocnici a následně dalším měsíci stráveném doma, kde jsem poslouchal jen výčitky a podobné nesmysly, jsem se konečně mohl vrátit do školy. Tedy ne, že by se mi tam dvakrát chtělo, ale kvůli něčemu jsem tam přeci chodit musel.

Byl jsem rád, že o tom mém úletu nikdo ve třídě nevěděl. Asi bych si to nesl na talíři ještě hodně dlouhou dobu. Každopádně vyučování rychle uběhlo. Díky bohu!

Stál jsem u skříňky rozevřené dokořán a hrabal se jako vždycky v sešitech, jestli je náhodou nebudeme potřebovat, nebo kvůli dopsání látky a tak. Vždycky mi to dlouho trvalo, ale mě to nevadilo. Domů mě nic netáhlo.

Moje myšlenky se mísily tak všemožně se vším. Dál jsem se spokojeně přehraboval v učení když se ozvalo scvaknutí zámku nedaleko ode mě. Prudce jsem sebou trhl a ohlédl se. Sešity, které jsem měl v ruce jsem položil na podlahu a vyrazil tmavou chodbou k východu. Vzal jsem za kliku a pokusil se otevřít dveře. "Kruci." Zašeptal jsem a ucouvl. Všude bylo ticho a docela i tma. Nebyl jsem strašpytel, ale být někde sám, navíc ještě skoro po tmě nebylo moc příjemné. Svižně jsem se odebral zpátky ke svojí skříňce a naházel do batohu to, co jsem měl vytažené. Zbytek jsem narval zpátky do skříňky a nandal si bundu. Ani jsem jí nezapínal. Boty jsem měl už na nohou. Vystřelil jsem chodbou zpátky, ale obrátil se jiným směrem a pokračoval k vchodu pro profesory. Naštěstí ho ještě nezamkly, ovšem když jsem vzal za kliku někdo mě oslovil. Ohlédl jsem se. "P-pane řediteli." Vydechl jsem nervózně. "Co tady ještě děláš, všichni už jsou pryč."
"Musel jsem si ze skříňky vytahat učení, musím toho ještě hodně dohánět." Odpověděl jsem mu. "Jistě, zlomil jste si nohu." Přeměřil si mě. "Um... můžu jít?"
"Samozřejmě." Pousmál se, ale ten úsměv mi nepřišel, jako milý. Vzal jsem tedy za kliku a vyšel co nejrychleji ze školy.

Pocity jsem měl jak na lanové dráze. Chvíli jsem byl rád, že už jsem venku, pak jsem měl zase obavy z toho, že ředitel tam nebyl náhodou, potom zase tohle, pak tamto. Chystal jsem se odbočit do nějaké ulice když proti mně kdosi vyběhl a srazil mě. Jako zázrakem mě zachytil a já se tak udržel na nohou. Eh?! Pomalu jsem se narovnal. "Eriku..."
"Ahoj. Čekal jsem na tebe, ale dlouho jsi nešel, tak jsem doprovodil Marka. Pak se vrátil ke škole, ale tam bylo zamčeno. Uf... ale stihl jsem tě." Usmál se nakonec a konečně pustil můj rukáv. Uvědomil jsem si, že je mi dost chladno. Zapnul jsem si proto bundu a podíval se na něj. "Máš něco v plánu?"
"Těžko říct." Pokrčil rameny. "No tak mě veď." Zamumlal jsem k němu a vyrazil za ním.

Tentokrát se nejednalo o nějaký obchod s dekoracemi. Vzal mě do parku, jak romantické že? "To si ze mě děláš srandu." Koukl jsem na něj. "Proč? Tobě se tu nelíbí? Když já nevím, kam bych tě měl vzít. V kavárně není takový soukromí, navíc je tam moc lidí a to ty nerad." Povzdechl si. "Ne to nic, v pořádku." Usmál jsem se. "Tak se můžeme třeba projít, když už jsme tady." Navrhl jsem mu.

Prošli jsme celým parkem. "Bylo to fajn, asi." Zamumlal jsem. "Víš, je to zvláštní... tenhle náš vztah." Povzdechl jsem si. "Bojíš se, že by to vaši odsoudili, nebo nás někdo viděl?" Neodpověděl jsem. "Já nevím, nejsem bojovník."
"To jsou nesmysly. Srovnávat se sice s bojovníkem je trochu dost velká nadsázka, ale řekl jsi mi to dřív než já tobě. Jsi lepší než já, dokonce i fyzicky, ale na rozdíl ode mě se násilí vyhýbáš." Prohrábl mi vlasy a usmál se. "Neboj se." Natáhl se ke mně a políbil. Nedocházelo mi co se to děje. "Umh..." Odtáhl jsem se od něj a nejistě se rozhlédl. "Já se nechci jen dívat, chci být s tebou." Zčásti jsem věděl o tom, že to cítím stejně, ale měl jsem z toho strach. Dva kluci spolu? Přestože homosexualita nebyla nic špatného, pořád tu byli ti, kteří to odsuzovali.

Erik mě přesvědčil o tom, že můžu přijet dýl domů. Že mi pomůže s úkoly a látkou, kterou jsem propásl. Takže jsem skončil v bytě, kde bydlel i se svým otcem. Byl to fajn chlap, určitě ne tak náladový jako můj táta. Zrovna odcházel do práce. Rozloučili jsme se s ním a teď už zůstali sami v jednom bytě. Stejně jsme řešili jen úkoly a já si dopisoval látku. Unavovalo mě to. Položil jsem sešit i propisku na stůl a opřel se o opěrku gauče. Zavřel jsem oči. "Klidně se prospi."
"Ne já... měl bych už jít. Je pozdě."
"Vždyť neznáš cestu, navíc zítra se do školy nejde ne?" Usmál se na mě a sedl si hned vedle. "Táta tě ráno odveze domů když budeš chtít, ale přes noc tu zůstaneš." Otřel se o mě. "Dobře." Prohrábl jsem si vlasy a koukl na něj. "Co?"
"Proč to děláš?"
"Co?"
"To s těma vlasama, pořád si s nima hraješ přestože jsou krátký."
"No jo." Uculil jsem se. "Je to jen reflex." Erik ke mně natáhl ruce a přitáhl si mě blíž. Položil si mě do klína a s úsměvem se mi díval do očí. Hladil mě ve vlasech a jen pozoroval. "Zkusíme to znovu?" Zeptal se. "Proč ne." Posadil jsem se a přiblížil se k němu dost blízko na to, aby mě mohl zase na zkoušku políbit. Natiskl jsem se na něj a začal mu to oplácet. Jeho ruce se rozdělily a zatímco jedna sjela pomalu dolů, druhá chytla za vlasy a tiskla víc k němu.

Během chvíle se polovina našeho oblečení válela na zemi. Ani jsem nečekal, že to půjde takhle rychle. Přemístili jsme se do jeho pokoje, kde ze mě stáhl zbytek oblečení.

Bylo to něco, co se nezapomíná, něco, co mi dalo vůli se nevzdat....
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 16. května 2018 v 23:51 | Reagovat

Teď se bojím, jestli čekat nějakou levárnu od pana ředitele nebo od rozkošného Erika :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama