Až mě chytne stín - Akce zvaná "Konfrontace"

17. června 2018 v 15:23 | Azano |  Až mě chytne stín
Tady je další kapitolka k povídce Až mě chytne stín. Potřebovala jsem se trochu odpoutat od rekonstrukce a zrovna přišla inspirace na další kapitolku. :)



Můj tzv. "Svatý měsíc" před ústní maturitní zkouškou byl v polovině a já neustále ležel v učení. Nechtěl jsem zklamat rodiče, ale ani sebe. Nebyla to škola, na kterou jsem původně chtěl, ale měla odbornost, ne jako gymnázium. Chtěl jsem fotit, jezdit po světě, ale nejdřív jsem musel splnit spoustu povinností, abych se ke svému snu aspoň trochu přiblížil. Jenže to nebylo snadné. Mobil jsem měl vypnutý a počítač zapínal jen na malou chvíli večer, než jsem šel spát. Vždycky na mě vyskočily tucty zpráv jak od Erika, tak Petra. Vlastně jsem moc nevěděl, jak se mají. Jelikož jsem si slíbil, že celý svaťák na mobil nesáhnu, nemluvili jsme spolu vůbec a přes chat na facebooku nemůžete vědět, jestli vám dotyčný opravdu říká pravdu. A tak jsem... se jich ani neptal, jak se mají, jestli spolu vycházejí, co dělají. Netrávili čas spolu, aspoň jsem si to myslel. Ti dva spolu těžko vydrželi v jedné místnosti se mnou a ještě by se měli setkat jen tak oni dva a sami? Blbost. Každopádně mi oba chyběli. Doufal jsem, že se oba taky aspoň trochu učí. Nerad bych to z nás tří byl jen já, kdo maturitu udělá, ale kdo ví. Jeden nikdy neví, co se v ten den stane. Může se stát cokoliv a to platí pořád a pro každého.

Zmínil jsem se o tom, že polovina Svatého měsíce byla za mnou a právě v této polovině přišel již ten dřívě zmíněný "Velký problém". Takhle večer jsem opět zapnul počítač a pročítal si zprávy od Erika a Petra. Odepsal jsem jim a chtěl zavřít prohlížeč, ale najednou mi tam vyskočila zpráva od Sama. Byl to obyčejný pozdrav. Já ale opravdu neměl náladu si s ním psát. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože jsem měl sestavený nějaký plán k učení a taky jsem byl unavený a už se mi nechtělo nic dělat, jen spát. I přesto jsem teda povolil a "vyslechl" ho. Žádal mě o nafocení nějaké akce, která se měla konat asi za dva dny. Chtěl mít perfektní fotky a záběry. Napsal jsem, ať přijede, a že se domluvíme. Takhle po chatu se nedalo nic domlouvat. Konec konců dlouho jsem nefotil a lákalo mě vzít do ruky foťák a trochu se odreagovat od učení. Rodina mi stejně říkala, že to není dobrý v učení pořád ležet. Takže jsem se s ním domluvil na další den, kdy jsme se měli domluvit o podrobnostech té akce.

"Na kole?" Usmál jsem se na Sama. "No co? Počasí je hezký a taky je teplo. Navíc jsem potřeboval zase začít jezdit." Pokrčil rameny a slezl z kola. "Tak jak se má náš umělec?" Zeptal se mě s úsměvem. "No maturita není žádná sranda. Nemám čas ani na kreslení, o focení nemluvě." Odpověděl jsem s úsměvem. "A co ty? Vypadáš... jinak, než když jsme se viděli naposled." Podotkl jsem s údivem. "Vypadám snad špatně?"
"Právě, že dost dobře. Cvičíš, nebo tak něco?" Zeptal jsem se ho. "No zase jezdím BMX, trochu praktikařím skateboarding a sem tam si jdu i do fitka trochu zacvičit." Odpověděl a postavil kolo tak, aby na něj viděl. "Tohle ale není BMX."
"Tohle je horský kolo." Ušklíbl se se smíchem. "No ale teď vážně. Potřeboval bych fotografa, který umí dobře fotit a i natáčet. Pozítří mě čeká jakási akce a já bych chtěl mít nějaký záznam a krásný fotky. No a ten nejlepší na to jsi ty. Neboj se, jsem ochoten ti za to i zaplatit."
"Nemusíš mi za to platit. Budu rád, když zase vezmu foťák do ruky." Mávl jsem rukou a podíval se na něj, při čemž jsem si sedl na lavičku. "Vážně? Dal bych ti za to deset tisíc." Skoro jsem praskl smíchy. "Deset tisíc?! Sakra tobě na tom asi musí hodně záležet, co?" Otřel jsem si neviditelnou slzy z koutku oka. "To jsi mě fakt dostal. Ty vole deset tisíc..." Pochechtával jsem se ještě chvíli. "Hele dobře si vyděláš a taky se zase trochu procvičíš." Usmál se. "Jsi nejlepší v okolí. Koho jinýho se mám zeptat, když ne tebe?"
"Rád bych ale věděl, co mám točit a fotit." Řekl jsem, když jsem se konečně uklidnil z toho výbuchu smíchu. "Nás."
"Nás?" Zopakoval jsem po něm. "Prostě... prostředí, lidi, všechno."
"A kde se to bude konat?" Položil jsem mu další otázku. "Počkej." Vytáhl si mobil a začal v něm něco hledat. "Počkej... už to skoro.. a tady to je." Podíval se na mě krátce. "Skate park v šest večer." Řekl nakonec a uklidil mobil zase do kapsy. "V šest? No sakra to je dost pozdě na akci, nemyslíš?" Prohrábl jsem si vlasy. "No já si místo nevymyslel. To byly podmínky někoho jinýho."
"Aha." Pokrčil jsem rameny. "Do hajzlu." Zaklel jsem. "Co?"
"Ve městě budu už tak ve čtyři. Ty vlakový spoje tady stojí za hovno." Opřel jsem se. "No... tak tě můžu vzít autem." Navrhl mi. "Sakra ty jsi dneska samý překvapení, víš to?! Od jakýho podělanýho dne máš řidičák?" Krátce se zasmál. "Mám ho asi dva měsíce a jezdím dobře, to zase pozor." Pozoroval mě. "No tak fajn. Pokud dojedeme živí na místo, tak to bude fajn." Rýpnul jsem si a ušklíbl se. "Hele jako, taky tě můžu nechat trčet ve městě dvě hodiny. Klidně si jeď tím pitomým vlakem." Strčil do mě s úsměvem. "Fajn. Fajn." Vydechl jsem a zamyšleně sledoval to jeho kolo. Petr taky jezdí BMX. Na chvíli mě napadlo se ho na něj zeptat, jestli ho nezná, ale pak jsem si to rozmyslel. Proč bych se ho ptal na Petra? Navíc bych mu musel vysvětlovat proč se ptám a to se mi nechtělo, protože bych si musel vymyslet nějakou kravinu a zrovna mě žádná nenapadla. "No a co holky? Máš nějakou?" Zeptal jsem se, abych prolomil ticho. "No ani ne. Sem tam se s nějakou vyspím, ale vztah asi není nic pro mě. Holky jsou... běhny a zlatokopky. Škoda se s nima zahazovat." Sledoval jsem ho při těch slovech a nevypadal, že mluví jen tak. "A co když... najdeš tu pravou?"
"Já?" Zasmál se. "Já sotva kámo." Podíval se na mě těma svýma zelenýma očima. "Že ty ještě koukáš na pohádky? To bych si dřív... našel nějakýho kluka."
"Fakt? To bych do tebe neřekl." Zamumlal jsem ohromeně. "No já do sebe taky ne..." Zamumlal zase on. "Víš holky jsou pěkný. Prsa, frnda, vlasy... ale není to ono. Je to něco, co si tě těžko bude vážit, co tě bude chápat. Ony..."
"nás nechápou." Dokončil jsem větu za něj, aniž by mi to hned došlo. "Jo... Přesně tak." Tentokrát měl překvapený výraz on. "Jak... jsi věděl, co říct?"
"Nevím. Prostě to nějak vyšlo samo. Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem to řekl a až teď mi to došlo." Odpověděl jsem a pokrčil opět rameny. "Svět je šílenej." Předklonil jsem se a prohrábl si vlasy. Sepnul jsem ruce a díval se zase na to jeho kolo. "To je." Předklonil se též. "To je." Nejdřív hleděl na mě, ale pak na své kolo. "Jak dlouho už?"
"Od září. Zlomil jsem si nohu, ale při tom pádu jsem si myslel, že už je po mě, a tak jsem... mu to řekl v nemocnici. Rychle a jasně. Naštěstí moje city opětoval, ale... teď..."
"Je v tom někdo jinej?" Zeptal se. "Jo i ne. Nějak... se do toho přimotal ještě jeden kluk a... já si nebyl schopný a nechtěl si vybírat, takže jsme teď tři. Od vysvědčení jsem je neviděl a nechci. Nechci, protože se musím učit na maturitu a tu musím udělat, jinak zklamu všechny kolem a... to nechci." Vysvětlil jsem mu to. "Ale chybí ti."
"Hrozně moc." Podíval jsem se na něj. "A už jste spolu... no víš..."
"Spali? No jednou. Teda s tím prvním asi třikrát od září a s tím druhým jsem sám nespal." Odpověděl jsem. "A bolí to?"
"Jasně, že to bolí. Když spolu nespíte každý den, tak je jasný, že jseš... stáhlej, nebo jak to říct." Povzdechl jsem si. "Tys ještě s nikým nespal?"
"S klukem ne. Pořád čekám na vhodnou příležitost. Pořád sbírám odvahu mu to nějak šetrně sdělit a... teď když vím, že ty jsi taky a mám možnost o tom s někým mluvit tak... mi to nepřijde tak složitý, ani blbý. Spíš jestli to bude stejný i na druhý straně."
"To bohužel nikdy nevíš."
"No právě." Povzdechl si. "No právě." Zopakoval.

Pozítří pro mě přijel v autě. No vlastně mě ani nepřekvapilo, že má auto, jaké má. Jeho rodiče byli bohatí, proč by svému synkovi nekoupili drahou Octavii, no ne? Na zadní sedadlo jsem si dal věci k focení i točení a nasedl do auta. Než jsme dorazili na místo, jsme se hodně bavili o naší orientaci a on se mě sám hodně ptal na spoustu věcí. Něco z toho jsem ani nevěděl, nebo jsem to možná špatně pochopil.

"To je docela dost lidí na to, že se ta akce koná v šest." Zamumlal jsem překvapeně a hned si udělal pár snímků. "No jo. Mám hodně přátel, víš co." Usmál se Sam. "No tak ještě máme půl hodiny, tak tě tady trochu provedu, abys mohl nafotit něco do počtu." Navrhl mi a já nebyl vůbec proti.

Pořídil jsem hodně fotek a doufám i dobře vystihl atmosféru, ale pořád jsem nevěděl, co se děje, tedy o co spíš jde. Sam mi to tak nějak neřekl a nikdo další taky ne. Mluvili jen o tom, jaká to bude bomba. Chvili před začátkem mi dal Sam instrukce a tak nějak mi ukázal i místo, kde se mám pohybovat. Jak se tak všichni začali hromadit kolem v jednom určitém prostoru, začal jsem tušit, co by se tak mohlo dít. Žlutou čárou vyznačený kruh byl prázdný a kolem něj stálo asi padesát lidí. Fotil jsem, co mi přišlo zajímavé až do chvíle, kdy tam začal někdo něco mlít. Nejspíš mluvil Sam, podle hlasu mi to tak přišlo. Najednou se na jedné straně ocitl on a naproti němu vyšel Petr s Erikem za zády. "Co to sakra." Vydechl jsem zaraženě. Oni si mě nevšimli a v tu chvíli jsem za to byl rád. "Takže já proti Petrovi, ale jestli nebudeš zvládat, ten tvůj doprovod ti může pomoct." Ušklíbl se Sam. "Myslím si, že bys ho potřeboval ty, aby tě odsud pak vykopal." Zabručel Petr. Takhle jsem ho ještě neviděl. Vypadal nějak zvláštně. O co tu sakra jde? V hlavě se mi najednou začalo rojit tolik otázek, že jsem si ani nevšiml, že jsou Petr se Samem v sobě a mlátí se jako kdyby šlo o zápas v boxu. Chvíli vedl jeden, chvíli druhý. Natáčel jsem to i fotil a doufal, že to dopadne tak, aby si oba maximálně zlomili nos. Jenže po nějaké době se Sam rozčílil, když Petr začal vést. Na Samově straně bylo na jednou o kluka víc, takže k Petrovi se přidal automaticky Erik. A zase se začali mlátit. Nemohl jsem se na to dívat, ale musel jsem vědět, jak to skončí. Petr srazil Sama k zemi a už se zdálo, že vyhrál, jenže jak se tak vítězně otáčel kolem dokola, všiml si mě. Sam nevěděl, na koho Petr tak vyjeveně kouká. Prostě využil situace a srazil ho k zemi, při čemž mu uštědřil spoustu ran a to mě donutilo k činu, který byl náhlý a nepromyšlený. Upustil jsem svůj drahý foťák a srazil Sama z Petra. Obecenstvo zmlklo Erik si mě všiml a Petr se Samem na mě vyjeveně koukali. "To stačí!" Okřikl jsem je. "Nemám páru, o co tu jde, ale tohle není box, mohli jste se zabít. Jste idioti. Všichni." Sebral jsem to, co zbylo z mého fotoaparátu a odešel pryč. Naštěstí jsem měl klíče od Samova auta u sebe, takže jsem si začal tahat všechny věci z jeho auta a u toho skoro brečel vzteky. Nebo nevím, jestli to byl vztek. Prostě mě to nějak chytlo. "Alexi! Alexi!" Sam konečně zpomalil a už ke mně šel svižným krokem. "Ty je znáš! Ty je znáš, že jo?" Ptal se mě horlivě. Pořád na mě tlačil, dokud jsem se na něj neotočil a nevrazil mu facku. "Přestaň na mě křičet!" Vybouchl jsem. "Že je znám?! Ovšem, že je znám! S oběma totiž chodím! Do hajzlu! Zasáhl bych tak jako tak, protože tohle je barbarství a šílenství! Tohle nejsou osmdesátky, ani devadesátky! Tohle je dvacátý první století! Uvědom si to už krucinál!" Prohrábl jsem si vlasy. "A dlužíš mi foťák a vysvětlení!" Mračil jsem se na něj. "Fajn. Já na BMX nejsem ten nejlepší a ani v boxu ne. Petr mi už několikrát dal pořádně do huby a na BMX vždycky všechno vyhraje. Tentokrát jsem se na něj připravil a doufal, že to vyjde a možná by mi to vyšlo, ho aspoň jednou porazit, kdybys... nezakročil."
"To je ten nejdebilnější důvod, jakej jsem kdy slyšel." Zhluboka jsem se nadechl. "Tohle je na mě nějak moc." Opřel jsem se o jeho auto. "Fajn. Tak pravdu... pravda je taková, že jsem tě chtěl..."
"Chtěl co?" Probodl jsem ho pohledem. "Oslnit?"
"Oslnit?! Jsi magor?! Tohle by mě neoslnilo ani kdyby mi šlo o život!" Okřikl jsem ho znovu. "Na tohle já nemám nervy..." Vytáhl jsem si z kapsy mobil a vytočil tátu. Požádal jsem ho, aby pro mě přijel na smluvené místo, pak jsem to položil. "Ten foťák ti zaplatím."
"To bych ti radil!" Zavrčel jsem. Sesbíral jsem svoje věci a vyrazil pryč. "Počkej, kam jdeš?!" Zavolal na mě Sam a zase za mnou vyběhl. "Na nádraží, táta tam pro mě přijede."
"Tak se zastav. Prosím." Zastavil jsem se tedy a podíval na něj. Vzadu za ním jsem viděl Erika s Petrem. "Podívej se, co jsi udělal. A lžeš mi, vím, že jo. Oslnit mě? Sakra co je s váma se všema, že mě najednou chcete všichni oslnit?" Obešel jsem ho a zastavil se u Erika s Petrem. Nejdřív jsem jim vrazil facku. "Proč jsi mi to neřekl?" Podíval jsem se na Petra. "Tohle si jen tak nevyžehlíš. A ty jsi ho v tom podpořil?"
"Chtěl jsi, abychom spolu vycházeli." Zamumlal zadýchaně Erik. "Jdeme." Rozkázal jsem a vykročil. Na Sama jsem se už ani nepodíval. Prostě jsem s Petrem a Erikem došel na nádraží a počkal na tátu. Tátovi jsem pak doma řekl, co se stalo, ale už mu neřekl to, že s nimi chodím. Přes noc zůstali u nás. Oba dva. Pečoval jsem o ně celou noc a brečel u toho. Pořád a pořád, dokud jsem nejspíš sám neusnul, protože mě probral můj telefon, který z předešlého dne zůstal zapnutý. "Co po mě ještě chceš?" Sam mi zavolal a chtěl to nějakým způsobem napravit. Ano on to chtěl napravit, ale co ti ostatní? Co ti ostatní, co byli svědky mého zbrklého činu, kdy jsem se zastal Petra i Erika, ukončil ten hloupý souboj a nazval všechny idioty?
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 19. června 2018 v 0:27 | Reagovat

Alex hrdina :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama