Až mě chytne stín - Chybička se vloudila

4. června 2018 v 16:40 | Azano |  Až mě chytne stín
Tahle kapitolka je trochu delší, takže se možná dá spíše mluvit o kapitole, ale to nechám na jiných... ať posoudí :)


Prohrábl jsem si vlasy a zamyšleně hleděl na přijíždějící vlak, který se pomalu zastavoval. Usmál jsem se, když z něj vystoupil Petr a pár místních. Pozdravil jsem spolužáka a pomalu s ním vykročil směr místo, kde bydlím. "Takže... ty bys... chtěl vysvětlit ten tělocvik?" Prolomil jsem ticho a kouknul na něj. Taky jsem krapet zpomalil, protože jsem neměl zapotřebí, aby náš rozhovor slyšel každý. "Jo. Vlastně bych chtěl mluvit i o jiných věcech."
"Oh." Zastavil jsem se úplně a podíval na něj. "Tak... to abychom tě ubytovali."

Odvedl jsem ho k nám domů. Jeho věci jsme nechali u mě v pokoji a šli ven. Protáhl jsem ho vesnicí, ale samozřejmě ne úmyslně. Bohužel se tu těžko hledá nějaké klidné místo. Nakonec jsem ho odvedl tam, kam bylo třeba. Posadili jsme se na betonový panel, který stál na kopci mezi stromy bůh ví proč. Chvíli jsem to natahoval, ale pak jsem se na něj podíval a zeptal se ho, o čem tedy chce mluvit. Začal mi vysvětlovat a říkat všemožné věci. Nečekal jsem, že bude mluvit tak obsáhle a o různých věcech. Myslel jsem si, že chce mluvit jenom o tom, co se stalo minulý týden o tělocviku. Když domluvil, nechal jsem ho chvíli mlčet a udržoval tak ticho mezi námi. Nakonec jsem ticho prolomil sám. "Takže proto děláš bojový sporty, jezdíš na BMX a taky na krosce? Abys byl chlap?"
"Je to snad špatně? Já. Já nevím, co mám dělat víc, abych fotrovi dokázal, že jsem taky užitečnej."
"Ale vždyť to je nesmysl." Zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl. "Hele. Tohle všechno... teda... Já jsem si celou dobu myslel, že chceš mluvit o mě a Erikovi."
"Taky... že jo." Odpověděl. "Od toho tělocviku vás dva vidím jinak?"
"A jak proboha?"
"Jako pár." Polilo mě horko. "No... jo... my jsme pár. Teda má to nějaký nedostatky, ale pár jsme." Zamumlal jsem nejistě. "Každopádně bych byl rád, kdybys to nikde neventiloval."
"Za koho mě máš? Kdybych chtěl roznášet drby, tak s tebou nechci mluvit takhle v soukromí."
"Aha." Přeměřil jsem si ho. "A proč se mnou chceš být takhle v soukromí?" Chvíli jsem na něj musel napjatě hledět, než se konečně vymáčkl. "Víš... asi jsem se zabouchl."
"Aha. A v čem je problém?"
"Neví to a já nevím, jak to... sdělit."
"Tak... buď jí to můžeš nějak říct, nebo na ní prostě jen koukej a vzdychej, jak to nejde." Pokrčil jsem rameny a zapřel se rukama o beton. "Jenže to je složitý. Není to ona ale on."
"Ou." Koukl jsem na něj. "No tak to je asi fakt složitý." Promnul jsem si strniště na tváři. "Navíc je zadanej."
"Ještě lepší." Zadíval jsem se před sebe a naslouchal šumění stromů a prostě přírodě. Asi jsem měl nějaký zkrat, mikrospánek nebo si to asi jinak nedokážu vysvětlit, ale najednou byl Petr nade mnou a líbal mě. "Umh." Vytřeštil jsem oči a hleděl do těch jeho zavřených, zatímco jsem se zapřel rukama do jeho ramen a odtáhl ho aspoň trochu od sebe. "Do hajzlu." Vydechl jsem rozrušeně. "Co to sakra bylo?"
"Říkal jsem, že to je složitý."
"Já... já tohle nemůžu. To nejde. Proboha jak už dlouho?" Petr se vedle mě zase posadil. "Od chvíle, kdy jsem tě poznal? Já nevím, je to dlouho."
"No tak to mě poser." Prohrábl jsem si rozrušeně vlasy. "Šílený." Nakonec jsem se na něj kouknul. Vypadal divně. "Takhle sis to asi nepředstavoval." Jen zavrtěl hlavou. S povzdechem jsem se k němu natáhl a prohrábl mu tmavé krátké vlasy. "Tohle je prostě šílený. Věř mi, že si dokážu představit, co jsi celou dobu prožíval. Já jsem to taky dlouho natahoval, než jsem spadl ze stromu a zlomil si nohu, díky čemuž jsem to Erikovi řekl."
"Vážně? Mám kvůli tobě taky spadnout ze stromu?"
"Ne." Usmál jsem se. "Ty nemusíš nic." Pohladil jsem ho po tváři. "Moc dobře jsem věděl, co cítí a až teď mi došlo, proč tohle všechno. Tyhle okliky, abych tu s ním skončil na tom betonovém panelu. "Ale stejně to nic neznamená, že?" Přisunul jsem se blíž k němu. "Chodím s Erikem. To je snad jasný. Ty jsi ale kamarád a přítel. Jeden z nejlepších. Nejlepší." Opět jsem se usmál a políbil ho na čelo. "Bigamie je ovšem v našem státě zakázaná." Odtáhl jsem se od něj a přitáhl si kolena k hrudníku. Bylo to... hodně zvláštní. Moc dobře jsem chápal jeho chování a bylo mi ho líto. Zároveň jsem ale stále myslel na to, že já už kluka mám. Že se tohle dělat nemá, že bych měl myslet jinak, než jak jsem v tu chvíli myslel. Tohle nebylo správné. Nic z toho nebylo správné...

Povídali jsme si. Velmi dlouho a o všem. Nejspíš jsme oba mysleli na to, co se stalo, ale nikdo z nás o tom mluvit nechtěl. Asi by to nebylo hezké povídání. Díky tomu, že jsme to už nevytahovali to ale hezké povídání jinak bylo. Ke konci dne se mi i zdálo, že se s tím smířil, že z toho žádný románek nebude. Byl jsem za to rád. Neulevilo se mi úplně, ale pořád jsem věděl, že Petr není ten typ, který by šel a všem vykládal cokoliv jenom proto, aby mě srazil k zemi. Možná jsem nad tím moc přemýšlel. Celý den jsem ostatně nedělal nic jiného. A kdykoliv jsem si za ten den tu situaci na betonovém panelu přehrál, vylezlo mi z toho pokaždé něco úplně jiného. Proboha vždyť já myslel na jinýho kluka a bylo mi to jedno! Opravdu. Svým způsobem se mi to i líbilo. Být chtěný.

Vrátili jsme se k nám domů, kde jsme se navečeřeli. Pak jsme se postupně vysprchovali, skočili do "pyžama" a šli spát. No ostatní možná, já ne. Pořád jsem přemítal nad dnem stráveným s Petrem. Jak nesměle se choval, když mi povídal o tom, jak je zamilovaný. Erik mi nic takového těžko někdy řekl. Já byl ten, kdo mu sdělil své city jako první, ne on. Přetočil jsem se na bok a zahleděl se do tmy směrem, kde ležel Petr. Pohovka v mém pokoji aspoň našla využití. Světlo lampy zpoza okna na něj zářilo a dodávalo mi tak velmi hezký a jiný pohled na jeho tvář. Pomalu jsem se posadil a natáhl se ke skříni pro svůj drahý foťák. Nastavil jsem aparát a vyfotil si ho za nočního světla. Ani jsem nepotřeboval blesk. V počítači jsem to později upravil, ale to je předmětem jiné části vyprávění. Chvíli jsem na fotku uvnitř fotoaparátu hleděl, než jsem ho zase vypnul a uklidil tam, kde bylo jeho místo. Lehl jsem si do postele a chvíli si ho z dálky prohlížel. Oproti mě mohl spát. Odmítl jsem ho, teoreticky, no vlastně určitě, tak proč by v klidu nespal. Přetočil jsem se na záda a koukal na strop. Prohrábl jsem si vlasy a druhou rukou pomalu přejel po hrudníku přes břicho, dokud jsem nestiskl svůj rozkrok. Cítil jsem se najednou tak divně a trapně. Vím, že jsem tu ruku tehdy vedl já, ale v ten moment jsem měl pocit, že to snad ani nedělám já. Přivřel jsem oči a trochu si stáhl spodní prádlo, abych svůj penis mohl sevřít v dlani. Slabě jsem ho promnul v ruce, než jsem zintenzivnil svoje doteky. Přiložil jsem si dlaň k ústům, abych Petra nevzbudil. Tělo se mi třáslo a to víc, když se mi do mých představ začal plést Erik i Petr dohromady. Ani jsem nedokázal dokončit to, co jsem začal. Jako kdybych se probral ze zlého snu jsem s jeknutím vystřelil do sedu, celý zpocený a zadýchaný. "Alexi?" Oslovil mě Petr, který se pomalu posadil. "Co?" Podíval jsem se na něj rozrušeně. "Jsi v pohodě?"
"Jsem... jsem..." Opakoval jsem dokola. Zvedl se a šel ke mně. Trochu nemotorně jsem si rychle natáhl spodky, aby nic nepoznal. "Špatně spíš. Kvůli mě?"
"Ne. Vlastně jsem neusnul. Asi. Nebo nevím." Rozsvítil lampu na stole a podíval se na mě. Posadil se na okraj postele. "Nechtěl jsem... tohle jsem nechtěl. Já jsem ani netušil, že po tobě takhle vyjedu. Je to moje vina. Erik mě zabije." Mé rozrušení trochu opadlo při jeho slovech. Zamračil jsem se. "Proč by tě měl zabíjet? Nic jsi mi neudělal. Nikomu jsi nic neudělal a... já mu to ani nechci říkat. Nemám důvod. Věřím, že jsme si to vysvětlili během dne."
"Fajn. Takže se nemám čeho bát." Pokrčil rameny. Bylo na něm vidět, že opravdu spal. Poznal bych, kdyby ne. "To jistě ne." Usmál jsem se a zhluboka nadechl. "Tak dobrou." Zhasl lampu a vstal. Neudělal ani krok, když jsem se po něm natáhl a chytil ho za ruku. "Zůstaň tady." Zašeptal jsem skoro až vyděšeně. "Já... pořád myslím na to, co se stalo." Přiznal jsem se mu. "Celej den nedělám nic jinýho." Tmavovlásek se usadil zpátky na postel, blíž ke mně. "Ale proč? Chodíš s Erikem." Namítl. "No právě. Je to divný." Pokrčil jsem bezradně rameny. Natáhl jsem k němu ruce a stáhl ho pomalu na postel. Položil jsem ho na záda a lehl si částečně na něj. Pak už jsem cítil jen deku, jak nás Petr přikrýval. "Chceš si povídat?" Zeptal jsem se. "Proč ne." Začal jsem mu tedy říkat a vysvětlovat to, na co se vlastně za ten den nedostalo a kvůli čemu sem vlastně víceméně Petr přijel. Tohle bylo jiné. Poslouchal mě. Cítil jsem, když se usmál. Jeho prsty se topily v mých krátkých vlasech a hladily tak něžně, že jsem měl skoro chuť začít příst jako kočka. Cítil jsem jeho teplo, cítil jsem JEHO. S Erikem jsem nic takového nezažil. Možná proto, protože jsme spolu neleželi v posteli nebo jinde tak často a ještě v noci. "Takže se nedokáže rozhodnout mezi tebou a nějakou Naďou?"
"Před maturákem mi řekl, že si už vybral. Že si vybral mě." Odpověděl jsem mu. "A ty mu věříš."
"Věřím. Chci tomu věřit." Zamumlal jsem. Jeho pravá ruka se vynořila odnikud a pohladila mě po tváři, zároveň mě donutila se na Petra podívat. Jeho ruce byly též jiné. Hrubé. S prací měly zkušenosti a nebály se jí. "Já bych si mezi tebou a nějakou nánou nevybíral."
"Vážně?"
"Vážně." Usmál se na mě a já to i přes to slabé světlo přicházející zvenčí poznal. Vyzvedl jsem se a okusil jeho rty sám. Petrovy dlaně mě pohladily po tváři, než sjely na moje boky a pevně je sevřely. Čím víc mi moje hlava tohle všechno zakazovala, tím menší tendenci jsem měl ji poslechnout. On byl nakonec tím, kdo to ukončil. Položil mě vedle sebe tak, abych nespadl na druhé straně postele. "Měl by jsi se vyspat." Prohrábl mi vlasy. "Dobře." Objal mě a já se k němu bez rozmyslu přitiskl. Zachumlal jsem se jako v peřině. "Dobrou noc."
"Dobrou."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama