Až mě chytne stín - Hra

30. června 2018 v 16:56 | Azano |  Až mě chytne stín
Trochu kratší než předešlá kapitola, ale i tak mi přijde dost dlouhá na to, že bylo původně v plánu psát spíše krátké kapitoly.


Od toho víkendu jsem myslel na tři věci... První věcí byla nabídka od Samovy sestry Týny jet s ní na Nový Zéland na měsíc a půl. Byla to úžasná věc a já moc chtěl jet, jenže jak to říct rodičům a pak ještě Erikovi s Petrem? Druhou věcí byl Thomas. Samův otec mi ležel v hlavě dvacet čtyři hodin denně a to mě... zkrátka děsilo. To, co se tam stalo, co jsem musel vytrpět, bylo šílené a ještě šílenější bylo, že... že jsem měl pocit, že to nebylo naposled. Skoro jsem se každý den modlil, aby nepřišla žádná další taková pozvánka, nebo aby rodiče nenapadlo udělat něco podobného. Pak jsem si to ale obhajoval tím, že dům máme sice velký, ale ne tak velký, aby se tam vešly čtyři rodiny. Třetí věcí byla moje budoucnost. Neustále jsem přemítal nad tím, zda je moje budoucnost na vysoké škole, kam jsem byl přijat bez sebemenších potíží, nebo jestli to je cesta do ciziny s Týnou a možná kariéra fotografa, umělce či čehokoliv spojeného s focením. Taky jsem myslel na to, jestli v té mé budoucnosti bude Petr s Erikem, nebo jenom jeden z nich, či snad žádný... Vykašlou se na mě, nebo já na ně? Kvůli někomu jinému? Kvůli práci? Kvůli škole? Divím se, že moje deníky za posledních pár měsíců nepraskly. Psal jsem do nich tak často, že se z jednoho stal tucet. No možná za to mohly mé sáhodlouhé úvahy a nějaké sem tam obrázky, co jsem si stihl načrtnout. Zrovna jsem dopsal ten dvanáctý a schoval ho k těm ostatním. Červen se pomalu blížil k polovině, přestože ještě včera to byla necelá třetina měsíce za mnou. Opřel jsem se a prohrábl si vlasy. Můj zrak se zaměřil čistě náhodou na fotografii, kterou jsem pořídil před pár měsíci. Postavil jsem se a natáhl se po ní. Na fotce byl Petr. Tu fotku jsem pořídil, když poprvé spal v mém pokoji. Ten den mne políbil a svěřil mi své city. S fotkou v ruce jsem došel k otevřenému oknu. Ten den bylo hezky a teplo. Možná až moc na můj vkus. Prohlížel jsem si okolí našeho domu a opět se utápěl v myšlenkách. Byla to spousta myšlenek, ne jenom jedna a velmi malá část z nich byla... šťastná. Ale když jsem uslyšel ten známý zvuk motoru a své jméno, všechny ty myšlenky odešly někam do hlubin mého mozku a zůstala tam v onu chvíli jen jedna jediná. Petr. "Pojď ven!" Volal na mě. "Nemáš být v práci?" Zeptal jsem se a shlížel na něj z výšky. "Dneska mám volno." Odpověděl a usmál se. "Tak to je jiná." Ušklíbl jsem se a seběhl schody dolů. Počítač, notebook, skicák a všechno jsem v pokoji nechal tak, jak to tam bylo. Nechtěl jsem se zdržovat nějakým uklízením, když jsem měl možnost vidět svého přítele. Naposledy jsme se viděli při tom grilování a tam nebyla možnost si tolik povídat, vlastně jsme se mohli sotva pozdravit. Obul jsem si boty a vyběhl na zahradu. Tedy v rámci možností. Otevřel jsem bránu a vyšel před ní. "Doufám, že máš opravdu volno." Usmál jsem se na něj. "Jasně. Copak bych simuloval? Práce je fajn, ale mám nějaký povinnosti i mimo práci." Odpověděl s pohledem upřeným na mě. Neustále se usmíval a to mi dělalo radost. "A to jsou jaký povinnosti?" Zeptal jsem se ho hloupě. "Hele rád bych si povídal, ale v tý kůži je mi docela horko. Myslel jsem, že tě třeba odtrhnu od počítače a skicáku a vezmu tě někam pryč."
"Vždyť víš, že mi řidičák ještě do ruky oficiálně nedaly."
"Svezu tě, to není nic nezákonnýho. Jen si budeš muset vzít doklady a tak." Pokrčil rameny. "Fajn tak... tak si pojď sednout na zahradu a já se skočím převlíct do něčeho, v čem se můžu ukázat na veřejnosti." Ušklíbl jsem se a nechal ho si sednout na zahradě, kde byla mamka se sestrami. Samozřejmě se hned začala vyptávat, ale tak mě to bylo jedno, co si povídali. Já se v pokoji převlékl, vzal si peněženku a mobil. Slezl jsem dolů do kuchyně a něčeho se napil, pak vylezl na zahradu. "Tak můžeme?"
"Myslím si, že jo." Oblékl jsem si bundu určenou na motorku a vzal si od něj helmu, kterou pro mě měl nachystanou. "Tak hlavně na sebe dávejte pozor." Prohodila k nám mamka, když jsme odcházeli. "Brzo už budeš jezdit na vlastní, je to otázka několika dní." Uklidňoval mě. "Já vím. Už aby to bylo." Posadil jsem se za něj. Petr vyjel z příjezdové cesty na silnici, a pak už jel. Neměl jsem nejmenší tušení, kam jedeme, ale na tom ani moc nezáleželo...

Jeli jsme dlouho a bylo to fajn. Projeli jsme několik malých měst i vesnic, dokud Petr nesjel z hlavní silnice a nemířil někam víc skrz vesnici, do které jsme zrovna vjeli. Ještě chvíli jeho motorka jela, dokud nezastavila před velkou budovou. Slezl jsem z motorky a sundal si helmu. "Pension?"
Podíval jsem se na Petra. "Jen běž dovnitř. Hned jdu za tebou." Usmál se na mě. "Co?"
"Prostě běž. Věř mi." Mrkl na mě. Chvíli jsem váhal, pak tedy vyrazil. Vyšel jsem kamenné schodiště na dřevěnou terasu. Na jednom ze stolů byl kus papíru. "Hledej místo odpočinku." Zamumlal jsem. "Doufám, že nemám hledat rakev." Ohlédl jsem se, ale Petr už dole na betonovém plácku, kde nejspíš parkovala auta, nebyl. Ani motorka tam už nestála. Vyrazil jsem tedy na průzkum velkého domu. "Odlož si." Sundal jsem si tedy bundu a zavěsil ji na věšák, když to říkal kus papíru, tak proč ne. Přece se s tím nebudu tahat. Prošel jsem přízemí, první patro i druhé patro, dokonce půdu, ale nenašel jsem ani vzkaz, ani nic dalšího. V žádné ložnici nebylo nic. Dokonce jsem je trochu víc prohledal, ale nic. Vrátil jsem se tam, kde jsem nechal bundu a pořádně se rozhlédl. "Petře?" Prošel jsem recepcí a zastavil se na chodbě, odkud jsem slyšel, jak se otevírají dveře. "Fajn, tak tohle už není moc vtipný, ani romantický..." Zhluboka jsem se nadechl a došel k otevřeným dveřím. Za nimi byly schody vedoucí dolů. Nechtělo se mi tam jít, ale nejspíš jsem neměl na výběr. Opět jsem se zhluboka nadechl a pomalu scházel schody dolů. Jakmile jsem je sešel. Rozsvítil jsem si, nebo jsem aspoň chtěl, ale světlo nefungovalo. "Bezva." Zamumlal jsem. Vytáhl jsem si mobil z kapsy od kalhot a zapnul si svítilnu. Příliš jsem nepospíchal, prostě jsem pokračoval dál pomalým tempem, dokud jsem nestál na konci. Na stěně visel další vzkaz. "Klíč je v kuchyni. Fajn." Udělal jsem čelem vzad a vracel se zpátky, když někdo bouchl dveřmi, kterými jsem sem dolů přišel. Málem jsem dostal infarkt. "Sakra." Zasyčel jsem si pro sebe v tichosti a pomalu vylezl po schodech nahoru a otevřel dveře. Vypnul jsem svítilnu na mobilu a s ním v ruce jsem se tedy vydal do kuchyně, kde opravdu ležel klíč se vzkazem, při čemž to tam pedtím rozhodně neleželo. "Tak co dál..." Sebral jsem klíč. "Troje dveře jsou zamčené, ale jen jedny jsou správné." Prohrábl jsem si vlasy. "A co ten zbytek?" Zeptal jsem se sám sebe nahlas. Otočil jsem jen tak papír, kde to překvapivě pokračovalo. "Druhé tě uvězní, třetí vyděsí. Odemknout je můžeš, ale rozmysli se, než vejdeš." Položil jsem papír a rozhlédl se. "No tak půjdu zkoušet dveře a ty, který nejdou otevřít jsou jasný." S tím jsem se dal do pátrání. Nakonec jsem našel troje zamčené dveře. Každé někde jinde. Jedny byly v přízemí. Druhé v prvním a třetí v druhém patře. Začal jsem od shora. Odemknul jsem dveře a otevřel je. "Postel... no tak ta bude asi všude." Prohrábl jsem si vlasy. Na jednu stranu mě to bavilo, na tu druhou jsem se dosti obával toho, co by se stalo, když si zvolím špatnou místnost. Třeba nic, ale v tu chvíli jsem nad tím dosti přemýšlel. Takže v druhém patře byl pokoj, ve kterém jsem si všiml dost neobvyklého jevu, a to toho, že na posteli ležela nebo spíš stála motorkářská přilba. Seběhl jsem o patro níž, tam jsem odemkl dveře do dalšího pokoje. Na zemi ležel nebo spíš opět stál fotoaparát. No a v přízemí jsem odemknul docela velkou místnost na odkládání asi nepoužitelných věcí. Neviděl jsem až dozadu, ale na jedné z lamp byly zavěšené hodinky na řetízku. Docela stará a možná i cenná věc na to, aby ji někdo jen tak nechal viset na lustru. "No sakra." Vrátil jsem se do kuchyně k papíru. "Fajn... přilba, foťák a hodinky... nějaký moc... zřejmý, co mě kde čeká... pokud to není fígl jak mě zblbnout." Chvíli jsem seděl na okraji linky a neustále pročítal ten papír a uvažoval nad svými možnostmi. Co kdybych nevlezl ani do jedný? Napadlo mě. Třeba ty předměty k něčemu byly, nebo taky nebyly. Napadala mě další spousta možností, ale odpověď nebyla nikdy jednoznačná. Slezl jsem z linky a s klíčem v jedné a mobilem v druhé ruce jsem postupně prohlédl všechny tři místnosti tak, aniž bych do nich vstoupil. Rozhodl jsem se pro místnost s foťákem. Jediná věc z těch tří, která mi byla blízká. Zdvihl jsem ho a krátkou chvíli si ho prohlížel. Dveře za mnou se zabouchly. "Sakra." Zaklel jsem a zkusil vzít za kliku. Dveře se bez potíží otevřely. Netušil jsem, jestli to měly být ty "třetí" nebo správné dveře, každopádně to nebyly ty, které mě měly uvěznit, jak bylo napsáno na papíru. Jenže opět jsem prošel dům a nikde nic. Hodinky byly pryč a stejně tak přilba, takže jsem možná odemkl správné dveře. Posadil jsem se v kuchyni ke stolu a prohlížel si fotoaparát. Odložil jsem mobil s klíčem a zapnul ho. Myslel jsem si, že je prázdný, ale byl plný fotek. Neurčitých a nekvalitních. Foceny byly hlavně venkovní prostory kolem pensionu. Pak cesta a malá bouda. No a pak přišly fotky focené v noci a po tmě. Nějaké fotky budovy, okolí, pak té boudy, kde byla silueta kohosi stojícího ve dveřích. Další fotka byla moje, pořízená nedávno a Petrova byla úplně poslední. Nejspíš zrovna odjížděl domů odněkud. "Co to sakra..." Trhl jsem s sebou a ohlédl se k hlavním dveřím. Před nimi cosi leželo. Vstal jsem a došel k nim. Sehnul jsem se a sebral další vzkaz. "Máš fotoaparát, svůj mobil a klíč. Nech si je u sebe, budou se ti hodit tam venku." Vrátil jsem se ke stolu a odložil tam vzkaz. "Takže ven? No bezva." Sebral jsem mobil, klíč a foťák. Vyšel jsem na terasu a rozhlédl se. Viděl jsem garáž, ale ta na fotce nebyla. Moje cesta nejspíš vedla k té boudě, kam se mi popravdě moc nechtělo.

"Ať už tu jde o cokoliv, ten někdo si s tím dal dost práce." Zamumlal jsem, když jsem konečně našel onu boudu. Byla dost daleko od pensionu, ale pořád jsem na něj viděl. Otevřel jsem dveře. Nějaké náčiní a jiný bordel. Byl tam hrozný smrad. Zkusil jsem to jen tak trochu prohrábnout a našel překvapivě další vzkaz, tedy spíš fotku. Byly to dveře a byly v tom pensionu. Vyrušil mě křik. Vyběhl jsem z boudy. "Petře?" Vyběhl jsem po cestě zpátky k pensionu, ale to už nikdo nekřičel. Vběhl jsem dovnitř a rozhlédl se. "Petře?!" Zavolal jsem do ticha, než jsem si všiml krve na zemi. Šel jsem po jejích stopách a našel zakrvácené dveře. Zdvihl jsem fotografii. Byly to přesně ty. Vytáhl jsem z kapsy klíč a odemkl dveře. Otevřel jsem je a vstoupil váhavě dovnitř. Začínal jsem mít pomalu nahnáno. Nebylo to už tak vtipné, jako na začátku. Porozhlédl jsem se po místnosti. Další vzkaz a truhlice. Měl jsem se rozhodnout jestli obětuji klíč ke všem dveřím, nebo svůj mobil jako svítilnu. Obětoval jsem klíč. Zamknul ho v truhlici a opustil místnost. Ta se za mnou zavřela a zamkla. Zůstal mi jen mobil a foťák. "Co teď?" Zeptal jsem se sám sebe a pomalu sešel schody dolů, do přízemí. Dveře do sklepa byly pootevřené, ne jako když jsem je nechal dokořán. Nachystal jsem si na mobilu svítilnu a sešel dolů. Našel jsem svázaného Petra. "Proboha." Chtěl jsem ho rozvázat, ale odporoval mi. Nejspíš mi chtěl něco říct, ale já mu chtěl tolik pomoct, že jsem se na to nesoustředil. Ovšem dokud se mě nezmocnil takový divný pocit. Ani jsem si nestačil posvítit, když mě někdo zezadu chytil a omámil.

S heknutím jsem se probral. Rychle jsem sebral mobil ze země a rozhlédl se. Petr pryč. "Tohle už není sranda." Zakňoural jsem. Když se mě ten někdo dotkl. Jako kdyby to byl Thomas a to mě děsilo nejvíc. S tou myšlenkou jsem teď musel jít a hledat bůh ví co. Chtěl jsem pryč, daleko odsud, ale co Petr? Kde ten sakra celou dobu byl? Vylezl jsem ze sklepa. K mému nemilému překvapení slunce skoro zapadlo. Chodby byly naštěstí rozsvícené. Vypnul jsem svítilnu na mobilu a těžce vydechl. Posadil jsem se opět v kuchyni ke stolu a zoufale hleděl ven. Když se opět někde něco ozvalo v domě, skoro jsem ztratil nervy. "Já tohle nechci hrát. Nechci." Vstal jsem. Foťák už jsem neměl, byl v tahu, stejně jako ten chlap a Petr. Vyšel jsem až do druhého patra, protože v prvním jsem nic nenašel. Jediné, co jsem opět našel, byl vzkaz. "Ohlédni se." Udělal jsem tak, jak se žádalo. Někdo mě vyfotil s bleskem, takže mě to odrovnalo. Neviděl jsem ho, ale on mě velmi dobře. Když jsem se rozkoukal, byl v tahu. "Krucinál." Chytil jsem se za hlavu a podíval se ven. Tma, samozřejmě. Vyběhl jsem z pokoje a běhal z místnosti do místnosti. Byl jsem zoufalý a už nevěděl, co dělat. Nějakým způsobem jsem v tom běhu zaběhl do té místnosti, kde na lampě visely hodinky. Teď už tam samozřejmě nebyly. Proplétal jsem se mezi tím harampádím a několikrát úspěšně zakopl. Posvítil jsem si svítilnou a našel Erika se Samem. Svázané, jako byl Petr. "Kurva tohle už je moc." Vydechl jsem víc rozzuřeně, než vyděšeně. Ohlédl jsem se, ale nikdo za mnou nestál. Ty dva jsem tam nechal a vymotal se ven. Věděl jsem, že nikam neutečou, pokud je někdo neodnese. Pokusil jsem se otevřít hlavní dveře, ale marně. Tentokrát jsem se ohlédl ve správnou chvíli. Dotyčný mířil ke mně. Vyhnul jsem se mu tím, že jsem proběhl jídelnou a skrz kuchyni. Pak po schodech nahoru. V tom zmatku jsem přeskočil jeden schod a tvrdě dopadl na zem. Mobil mi vyklouzl z ruky. Rychle jsem se zvedl a běžel dál. Prudce jsem se zastavil. "Krucinál!" Někdo si dal tu práci a zatarasil schody do druhého patra. Jediná cesta byla kolem něj. Moc dlouho jsem se rozmýšlel. Chytil mě za paži a přitáhl k sobě. "Pusť!" Donutil mě s ním sejít do společenské místnosti. "Co sakra chceš?!" Shodil mě na zem. Ze stolku sebral foťák a udělal pár rychlých fotek. Snažil jsem se odplazit pryč, ale vždycky mě přitáhl zpátky. Přitiskl mě k zemi a svázal mi ruce za zády. Pak už nevím, co se dělo. Probral jsem se v nějakém pokoji. Rozespale jsem se rozhlížel kolem sebe. Ruce svázané nebyly. Mobil ležel na nočním stolku a nic mu nebylo. Polilo mě horko. Zdálo se mi to? Slezl jsem z postele a šel otevřít dveře. Bez problému. Prošel jsem dům. Všechno uklizené. Žádná krev, zatarasené cesty žádné. Všechny dveře se daly otevřít i zavřít. "Alexi?"
"Petře?" Rozběhl jsem se do kuchyně. "Já měl... ty jsi..." Pevně jsem ho objal, přestože měl asi něco rozvařeného a já mu překážel. "To bylo příšerný." Vydechl jsem. "Nezdálo se ti to." Zamumlal. "Cože?" Odtáhl jsem se od něj. "O čem to mluvíš?"
"Ta hra. Já svázanej, Erik a Sam svázaný... ta bouda, foťák, vzkazy, klíč... Byla to hra." Vysvětlil stručně. Vrazil jsem mu facku. "Přiště mě laskavě upozorni, že jedu hrát nějakou šílenou hru!" Okřikl jsem ho, ale vzápětí byl zase v klidu. "Ale v domě nikdo kromě nás dvou není a ta krev? To bylo co? A ty fotky-" Petr si opláchl ruce, když mi skočil do řeči. "Všechno jsme připravovali dost dlouho. Od toho grilování jsme nedělali nic jinýho. Sam si pronajal pension a pak jsme se daly do práce. "Chtěli jsme zkusit trochu jinou zábavu a já si myslím, že se to povedlo. Celou dobu jsem tě sledoval a šlo ti to dobře. Tam nahoře jsem si v jedný chvíli myslel, že mi dáš přes držku, ale nedal. Byl jsem rychlejší." Usmál se na mě a objal mě, přestože jsem se k tomu moc neměl. Políbil mě do vlasů. "Teď už je po hře, ale... mám pro tebe něco speciálního." Vrněl ke mně. "Ta hra... byla fajn, dokud jsem tě neviděl v tom sklepě. Vyděsilo mě to. Myslel jsem... myslel jsem si, že tu opravdu někdo je." Petr se ode mě odtáhl se slovy, že neměl v úmyslu mě tak vyděsit, ale byla to součást hry. "Pojď. Večeři dodělám potom." Odvedl mě nahoru do nějakého pokoje. "Myslím si, že si zasloužíš něco extra, a tak... jsem připravil tohle." Otevřel dveře od onoho pokoje. "Mám tu pro tebe policistu a jednoho závodníka." Vzal mě kolem pasu a přitiskl k sobě. "Do práce jdu až příští pondělí, takže si myslím, že bude spousta času na to, nám vrátit to utrpení, které jsi dnes musel prožít." Vrněl mi do ucha, zatímco já ohromeně hleděl na ty dva. Erika jsem si nikdy jako policistu nepředstavoval, ale tohle bylo boží a Sam v té těsné kombinéze. "To si piš, že vám to vrátím." Ohlédl jsem se na Petra se zamračeným výrazem. Stáhl jsem si jeho tvář níž k té své. "Ale já se Samem..." Zašeptal jsem k němu. "Já vím." Vydechl Petr s úsměvem. "Sedl jsem si s ním a probral to. Víš, svěřil se mi, že by od tebe hrozně rád dostal pár ran bičem." Šeptal zase Petr. Dosti jsem zrudl a ohlédl se k Samovi. "Sááákra." Vydechl jsem. "Můžu?"
"Jistě." Petr mě pustil a opřel se o futra dveří. Váhavě jsem vykročil k těm dvěma. Natáhl jsem ruku k Samovi a chytil ho za vlasy. "Tahle hra šla z kapsy tvýho tatíka... ten tu doufám není." Hleděl jsem mu do tváře. "Co by tady taky dělal?" Vnitřně se mi velmi ulevilo. Pustil jsem ho a Erikovi uštědřil facku stejně, jako Petrovi v kuchyni. "Takhle mě děsit, málem jsem dostal infarkt."
"Ale bylo to dobrý, ne?"
"Do určitých mezí a možná kdybych nebyl já tím, kdo tím musí procházet a ještě k tomu sám." S tím jsem je s Petrem odvedl do kuchyně, kde společně dodělali večeři. Mezitím jsem se zajímal o to, jak většinou těch věcí provedli a proč zrovna takhle šíleně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama