Až mě chytne stín - Velké grilování

27. června 2018 v 9:47 | Azano |  Až mě chytne stín
Tu je ta delší kapitolka. Blížíme se nejspíše ke konci nebo ještě nevím, nejsem si jistá, každopádně za polovinou už jsme určitě. Enjoy :)


Z mojí rodiny se na to "Velké grilování", jak stálo v pozvánce, všichni těšili. Teda až na mě. Ne, že bych z toho měl nějaký divný pocit, ale vzhledem k tomu, že měla dorazit i Petrova a Erikova rodina, to znělo dost prapodivně a hlavně jsem nechtěl, aby došlo třeba k nějaké rvačce nebo čemukoliv podobnému.

Když jsme kolem páté odpoledne přijeli k honosné vile, kde se před námi otevřela brána, sevřel se mi žaludek. Nikdy jsem tu nebyl, myslím před tím grilováním a měl jsem obavy, že to rodiče budou špatně snášet, všechen ten luxus a chování bohatých lidí. Naštěstí pro mojí rodinu a i pro mě byl jak Samův otec, tak i matka jakž takž normální. Jasně, ty peníze tu byly cítit, ale ne tolik, jak bych normálně čekal. Brzy dorazila i Petrova a Erikova rodina. No spíš Erikův otec. Ve vile byla spousta místa a tím pádem nebyl vůbec problém mojí rodinu ubytovat uvnitř vily, přestože to znamenalo ubytovat tři malé, spíš menší děti, dva dospělé a mne. Erik s jeho otcem měli dohromady pokoj a Petrova rodina měla dva pokoje. Manželky šly připravovat jídlo do kuchyně. Otcové si daly pivo a klábosili. Teda můj otec nepil, neměl to rád, ale i tak se mohl zapojit do konverzace, ostatně všichni čtyři měli dost podobné profese. Já se Samem dostal na starosti svoje mladší sestry a Petr se svým bratrem a Erikem chystali stůl, židle a tak dále. Opřel jsem se a z lavičky pozoroval svoje sestry, jak pobíhají mezi stromy a hrají na babu. "Musím říct, že jsi to sehrál dobře." Zamumlal jsem. "Co tím myslíš?" Zamumlal zaraženě Sam. "No to grilování. Byl to určitě tvůj nápad." Podíval jsem se na něj konečně. "Eh... no vlastně to byl tátův nápad. Musel jsem mu vysvětlit, na co chci foťák za třicet tisíc." Vysvětlil. "Rozhodl se, že uspořádá tuhle grilovačku, abych... napravil to, co jsem udělal, to jak jsem tě naštval. Navíc chtěl poznat i ty dva a k tomu ještě prohlásil, že by nebylo na škodu poznat celý jejich rodiny." Dodal ještě a pokrčil rameny. "Já jen doufám, že se to obejde bez rvaček."
"To já taky." Zamumlal Sam. "Hele já vím, že se na mě pořád zlobíš." Začal najednou. "Já nevím Same, je to takový... víš říkám si, že by to mohlo dopadnout hůř, kdybych nezasáhl. Na druhou stranu si zase říkám, že to vlastně možná nebyla moje věc, pak se tomu zoufale směju a proklínám osud a bohy a já nevím co všechno, že prostě náhoda je svině a v mým případě jsou tyhle náhody dost častý. Nezlobím se na tebe. Spíš na sebe. Navíc... kdybych byl naštvanej na tebe, musel bych být i na ty dva." Prohrábl jsem si vlasy. "Takže... co bude dál?"
"Kdo ví." Odpověděl jsem mu. "Každopádně bych ocenil, kdybys... no i oni dva..."
"Myslíš držet se zpátky." Jen jsem přikývl. "Nestydím se za ně, ale pořád si nejsem jistý tím, jak by reagovali rodiče a obzvláště ti moji." Zapřel jsem se loktem o stůl a podíval na Sama. "My dva spolu ale nic nemáme." Namítl. "No právě. Podle toho, co jsem tak nějak pochytil, ti na mě... záleží." Sam se krátce podíval k holkám. "No jo... už je to tak... ti dva budou chtít odvetu, jestli se to dozví." Uculil se. "Nejspíš." Souhlasil jsem. "Je to pořád komplikovanější." Vydechl jsem. "No tak... ehm obraťme list... co to vysvědčení? Tvoje mamka říkala, že máš samý jedničky."
"Jo to mám." Usmál jsem se. "Teď se s tím všude chlubí, dokonce i u pokladny, když platí za nákup." Protočil jsem krátce očima. "Tak musíš ji pochopit. Konečně to máš černý na bílým, že jsi dobrej." Ušklíbl jsem se. "Radši bych fotil, než trčel na vysoký."
"Co ti brání?"
"Co myslíš?" Zeptal jsem se ho obratem. "Je tu to velký možná... nemusím se chytit, ale můžu. Jsou tam velký neznámý a každá z nich je čím dál tím víc nevyzpytatelnější..." Vysvětlil jsem mu. "Hm... tak fotit můžeš třeba svatby, dřív jsi to dělal."
"Dřív." Pokrčil jsem rameny. "No nebylo by na škodu se k tomu zase vrátit." Zapřemýšlel jsem nahlas. "Tak tady ho máme! Co kdybys mě představil?" Přišla k nám blondýnka se zelenýma očima. Vlasy měla dlouhé, spletené do copu, který měla hozený dopředu. "Jistě. Tohle je Týna, moje starší sestra a tohle je Alexander. Je to můj... spolužák ze základky." Představil nás. Podali jsme si ruce. "Prý fotíš."
"No... jo... Sam se s tím koukám všude chlubí." Podíval jsem se na Sama, který se nejistě ohlédl a prohrábl si vlasy. "Tak... je dobře, když o tobě ví víc lidí. Budeš mít lepší kšefty." Snažil se to zachránit. "Nezlob se na něj. Co jsem se vrátila, mluví jen o tom, jak skvěle fotíš a jak bych si tě měla najmout." Pustil jsem její ruku a zase se posadil. "Najmout? Na co?" Zeptal jsem se zvědavě a pozoroval ji, jak si sedá naproti mně. "Jsem novinářka a... dobrý fotograf se vždycky hodí. Navíc jezdím tak nějak po světě, hledám nové senzace a tak." Vysvětlila. Popravdě jsem do jejího představení netušil, že má Sam sestru a ještě o deset let starší. No tak ono se asi není čemu divit, když přijede domů na pár týdnů, ani ne, a pak zase jede pryč. "A co hlavně takhle.... zkoumáš, či jak to říct?"
"Hlavně staré památky, hodně spolupracuji s historiky a archeology, taky se jezdím dívat za všemožnými druhy zvířat." Znělo to skvěle, každé její slovo jsem hltal s takovým nadšením, které jsem už dlouho neměl. Víceméně dělala to, co jsem vždycky chtěl dělat i já. Jezdit po světě a fotit, poznávat jiné kraje a tak. "Pokud to tu Sam na chvíli zvládne, můžu ti něco ukázat z cest. Mám toho plný pokoj." Podíval jsem se nejistě na Sama. "Klidně běž. Já ty divošky zvládnu."
"Vážně?" Zeptal jsem se na ujištěnou. "No jasně a kdyby ne, tak budu křičet o pomoc." Usmál jsem se a vyrazil s Týnou do domu. Odvedla mě do svojí spíše pracovny než ložnice. Jednalo se o dvě místnosti, při čemž ta menší byla místnůstka s postelí a takovým tím nábytkem, který se do pracovny nehodí. "Páni." Vydechl jsem užasle. "Tibet. Byla jsi v Tibetu." Stál jsem u velké fotografie na stěně. "Tam jsem se chtěl vždycky podívat."
"Je tam krásně, ale taky tam je velká chudoba." Postavila se vedle mě. "Ti lidé by potřebovali pomoct, ale sama s tím nic nesvedu. To by musela vláda." Ohlédl jsem se. "A co Afrika? Tamhle máš spoustu fotek." Pokusil jsem se změnit téma. "Oproti Tibetu je tam mnohem tepleji a taky nebezpečno. Domorodé kmeny cizincům nevěří, ale já měla štěstí, měla jsem s sebou jednoho známého, který mezi nimi chvíli pobýval, takže jsem měla možnost je zkoumat z dost krátké vzdálenosti." Odpověděla mi. "Závidím ti." Zamumlal jsem s povzdechem. "Já se takhle daleko nikdy nepodívám."
"Proč myslíš?" Zeptala se zvědavě. "Tvoji rodiče tě v tom podporují, máš peníze, nemusíš myslet na neúspěch." Vzala mě za rameno a podívala se na mě. "Pleteš se. Moji rodiče s tímhle nesouhlasili a už vůbec mi nic neplatili. Všechno jsem dělala sama. Nikdo mi nepomáhal." Hleděl jsem jí do očí. Bylo mi tak nějak divně... těžko a smutno. "Omlouvám se." Usmála se na mě. "Nemusíš se mi omlouvat. Chápu tvoje obavy. Měla jsem stejné." Opřela se o svůj stůl a opět se na mě podívala. "Na začátku července odjíždím na Nový Zéland. Nechtěl bys mi dělat fotografa?" Usmála se. "J-já?" Vykoktal jsem. "Co?" Najednou mi vypadlo, jak se mluví. "Ano slyšel jsi dobře. Chci, abys se mnou odjel na Nový Zéland. V půlce srpna se pak vrátíme zpátky. Budeme zkoumat všechno možné. Od domorodců po architekturu, přes zvířata až k rostlinám."
"Nevím, co na to říct." Vypadlo ze mě konečně něco kloudného. "Nemusíš říkat nic. Stačí si to promyslet a dát mi včas vědět." Odrazila se od stolu a slabě stiskla moje ramena. "Z fotek, co mi ukazoval Sam, jsem usoudila, že máš talent a byla by škoda, abys ho mrhal na vysoké škole. Ten Nový Zéland je zkouška pro mě i pro tebe. Parťák by se mi totiž náramně hodil." Pozoroval jsem ji téměř bez dechu. Šťastnější jsem v tu chvíli snad ani být nemohl. "Chci jet, hrozně moc." Řekl jsem. "Chci a pojedu. Musím jet." Týna se narovnala. "Tak pojď. Ať se po nás neshání." Vrátil jsem se s ní za Samem tak akorát včas, abych holky trochu usměrnil. Už se zdál být zoufalý.

Postupně se všechno nachystalo a celá ta skupina lidí se sešla na zadní terase u velkého stolu a bavila se. Všichni se dobře bavili, což bylo fajn. Holky šly spát dřív. Přeci jen byly mladší než my ostatní a taky nevydržely tak dlouho být vzhůru, navíc nemusely poslouchat to, co si říkají dospělí. Strávili jsme tam hodně dlouhou dobu. Někde kolem jedné hodiny ráno jsem se vytratil, abych se protáhl a došel si i na záchod. Alkohol jsem stejně jako můj táta nepil, bavil jsem se dobře i bez něj. Umyl jsem si ruce a otřel si je do ručníku tomu určenému. Zhasl jsem a vracel se pomalu přes halu do obýváku, odkud už bych jen vylezl na terasu. V hale mě zaskočil Erik. "Ahoj." Usmál se na mě. "Ahoj." Odpověděl jsem mu a úsměv oplatil. "Dneska celý záříš." Poznamenal a pohladil mě po tváři. "Jo. To je možný. Slyšel jsem skvělou novinku." Odpověděl jsem. "Kolik jsi toho vypil?"
"Docela dost." Zamumlal. "Jo. To je cítit." Povzdechl jsem si a vzal ho za paži. "Pojď. Vrátíme se." Odvedl jsem ho na terasu a posadil.

Kromě mě a táty se všichni stihli dost opít. Postupně se rozešli do pokojů a velmi rychle usnuli. Až na mě. Já si dal sprchu, docela dlouhou. Pořád jsem myslel na Týninu nabídku. Nemohl jsem odmítnout. Chtěl jsem s ní jet, chtěl jsem vidět svět. Zároveň jsem si nebyl jistý, jestli to Erik a Petr pochopí a co na to řeknou moji rodiče. Vylezl jsem ze sprchy a vzal si nějaké triko a spodní prádlo. Přeměřil jsem si sestry, které spaly tak tvrdě, že by je ani motorová pila u hlavy snad neprobrala. Vytratil jsem se z pokoje, abych si v kuchyni dal něco k pití. Najedený jsem byl, ale žízeň je něco, čemu neporučíte. Vytáhl jsem si skleničku a napustil si do ní vodu z kohoutku. Bylo mi blbý se hrabat v lednici a hledat limonádu nebo tak něco. Postavil jsem se k oknu, které se táhlo od podlahu ke stropu a hleděl ven na oblohu. Zrovna byly krásně vidět hvězdy. "Koukám, že taky nemůžeš spát." Ohlédl jsem se k muži. Trochu mě to vyděsilo. Dům to je ostatně velký a já měl za to, že všichni spí. "Já toho moc nenaspím." Vysvětlil jsem. "Venku je hezky, je škoda se na ty hvězdy nepodívat."
"Souhlasím." Postavil se vedle mě, než otevřel dveře na terasu a postavil se venku. Nedalo mi to. Musel jsem vyjít ven taky a podívat se pořádně. Posadil jsem se ke stolu, skleničku položil na něj a díval se na oblohu. Samův otec se posadil naproti mně. "Škoda, že v noci všichni spíme. Někdy je to mnohem hezčí v noci." Zamumlal jsem zamyšleně. "Jsi jiný, než Sam. Možná proto na tebe nedá dopustit." Podíval jsem se na něj. "Prosím?"
"Prý jsi talentovaný fotograf a malíř." Jestli mi tím něco naznačoval, tak jsem to asi špatně pochopil nebo nepochopil vůbec. "To o mě tolik mluví?" Zeptal jsem se. "No když dojde na umění. Ale jinak i docela často během normálního hovoru." Pokývl jsem hlavou. "To jsem nevěděl." Prohrábl jsem si vlasy. "Je do tebe blázen." Zlehka jsem zrudl. "Vy to o něm... víte?"
"Že je gay? No i kdybych chtěl, tak ho nezměním. Takový se člověk prostě narodí." Usmál se na mě. Opětoval jsem mu úsměv. "Je hezký to slyšet." Reagoval jsem. "Lidé nejsou moc tolerantní."
"To nejsou. Naštěstí nepatřím mezi ně, i přesto kolik mi je."
"Nejste tak starý. Teda aspoň na to nevypadáte." Muž se usmál. "No... děkuju, ale už je mi docela dost." Promnul si zápěstí, na kterém měl drahé hodinky a zvedl ke mně zrak. Nevypadal na tolik, kolik mi řekl. A i kdyby to byla pravda, že mu tolik je, tak to byl slušný věk. Ještě neměl ani šediny. Byl to kus chlapa. Špinavý blondýn, opálený od slunce z Kanárských ostrovů. Pronikavé zelené oči. Vysoký, šíthlý. Sam měl po něm očividně jenom oči. Jinak si podobní nebyli v ničem. "Můžu se napít?" Zeptal se mě. "Jistě." Přisunul jsem k němu sklenici a zase se zadíval na oblohu. Bylo tak krásně. V tu chvíli jsem si přál, aby tu se mnou seděl Erik i Petr a možná i Sam. Byla škoda, že si to tak podělal. No podělal. Prostě se to stalo. Nemohl vědět o tom, že Petra znám. A já už se na něj nezlobil. Už dávno ne. "Dojdu si pro svojí a tobě doliju." Pomalu vstal se sklenicí v ruce. "Dobře." Krátce jsem se na něj usmál a podepřel si rukama hlavu. Díval jsem se vzhůru a ani nepostřehl, že se Samův otec vrátil s mou sklenicí, do které dolil vodu a se svou, kde měl asi nějakou limonádu či co. "Díky." Poděkoval jsem a napil se. "Co kdybychom si tykali?" Koukal na mě. "Vy už mi tykáte." Namítl jsem. "Ale já bych chtěl, abys mi taky tykal." Usmál se. "No tak... fajn." Souhlasil jsem a natáhl k němu ruku, kterou přijal. "Thomas."
"Alexander." Pustil mojí ruku. Stáhl jsem ji zpátky k sobě a zase se napil, než jsem si opět podepřel hlavu. "Není ti zima?" Zeptal se mě Thomas. "Není. Děkuju za optání." Odpověděl jsem s pohledem upřeným na oblohu. Vedli jsme takový zvláštní rozhovor. Občas něco řekl, nebo se na něco zeptal a obráceně. "Asi bych si měl jít lehnout. Jsem unavený." Pomalu jsem vstal. "Jistě. Taky bych měl jít." Vstal hned po mě a vzal obě sklenice do ruky. "Uklidím to." Krátce jsem se na něj usmál. "Dobrou."
"Dobrou." Prošel jsem obývákem a mířil ke schodům. Thomas nejspíš omýval sklenice, protože jsem slyšel v dálce téct vodu. Možná až moc daleko ode mě. Chytil jsem se rukama zábradlí. Nebyl jsem ani v polovině prvních schodů. Pomalu jsem se posadil. Thomas ke mně přispěchal. "Není ti nic?" Zeptal se. "Motá se mi hlava." Vydechl jsem stěží. Pomohl mi vstát a podepřel mě. "Tak pojď." Zamumlal. Přivřel jsem oči. Před očima jsem měl jen barevný šum. Neviděl jsem ani prd. Ani jsem nepoznal, že někdo otevřel a zavřel dveře. Položil mě na postel a vzdálil se. Vrátil se s mokrým hadrem, který mi přiložil na čelo. Pomalu jsem se na něj zase mohl zaostřeně podívat. "Málem to se mnou seklo." Zamumlal jsem rozrušeně. "Naštěstí jsem šel hned za tebou, jinak bys tam ležel do rána." Zakňoural jsem. "To se může stát jen mě." Zabručel jsem. "Však se nic neděje. To se může stát každému." Usmál se a poupravil mi mokrý hadr na čele. "Hlavně se nepokoušej vstát. Myslím si, že by ti to moc nepomohlo." Pak jsme si tam o něčem povídali, už ani nevím o čem. Stáhl mi hadr z čela. "Jak se cítíš?" Zeptal se. "No mnohem líp, než na těch schodech." Odpověděl jsem a pomalu se posadil. "Měl bych si jít lehnout do pokoje k holkám." Svěsil jsem nohy z postele a už se chystal vstát. "Jsi si jistý? Klidně můžeš spát tady. Stejně je to jenom pokoj pro hosty."
"Jsi moc hodný, Thomasi." Vydechl jsem. "Nemusíš se kvůli mně takhle namáhat." Dodal jsem. "A pak mi na dveřích jednoho krásného dne zaklepe tvůj táta a dá mi pár facek za to, že jsem se o tebe nepostaral... to nebudu riskovat." Usmál jsem se. "Kolik je vlastně hodin?"
"Asi čtyři hodiny." Podíval se Thomas na hodinky, aby se ujistil. "Jo čtyři." Odsouhlasil to a vstal. Odnesu ten hadr. Jen jsem přikývl a počkal až odejde. S obtížemi jsem se postavil a došoural k zrcadlu. Bože vypadal jsem hrozně. Snědl jsem něco špatného? Nebo vypil moc vody? Nesmysl. Jak jsem se tak procházel pomalinku po pokoji jsem se trochu dostal k sobě. Už mi nebylo zle. Nejspíš to byla nějaká chvilková slabost. Ani hlava mě nebolela. Rozhodl jsem se vrátit do pokoje, jenže když jsem vylezl z tohohle, vůbec jsem netušil, kudy se dostanu k holkám do pokoje. Prošel jsem celé patro, ale buď byly pokoje zamčené, což znamenalo, že tam už někdo spí, nebo to byly místnosti, kde se opravdu nespalo. "Sakra." Chtěl jsem zkusit další pokoj, když mě zezadu někdo chytil a přiložil mi dlaň k ústům. Vykřikl bych nebýt té ruky. Rukama jsem chytil ruku útočníka a chtěl si ji strhnout z úst. Dotyčný se obratně postaral o to, aby mu moje ruce nepřekážely. Natiskl mě zády na stěnu a z kapsy vytáhl lahvičku. Pokusil jsem se i utéct, ale byl rychlejší. Skryl jsem si tvář do dlaní. Měl jsem strach, že mě udeří. Tím pádem jsem moc nesledoval, co dělá, dokud mi nechytil ruce, které sepnul v jedné nad mojí hlavou. K ústům a nosu mi přitiskl nějaký kapesník, či co to bylo za věc a tisknul mi ji na obličej, dokud jsem neztratil vědomí.

Pootevřel jsem oči a pohnul hlavou. Zvedl jsem ji a rozespale se rozhlédl. Chtěl jsem se zvednout, ale nešlo mi to. Zaklonil jsem hlavu. Napůl jsem seděl a ruce měl svázané nad hlavou. Přikrčil jsem nohy, abych se zapřel, ale nepodařilo se mi vůbec otočit, natož zvednout. Rozrušeně jsem se snažil rozvázat ruce, ale marně. Otevřely se dveře. Skoro se mi zastavilo srdce. Nehybně jsem pozoroval muže ve dveřích. Byl to přesně ten, který mě chytil na chodbě. Pomalu jsem přikrčil nohy a nervózně ho pozoroval. Zamknul dveře a pomalu ke mně došel. Posadil se na okraj postele. Natáhl ke mně ruku, ale já ucuknul. Nechtěl jsem se na něj dívat. "Nemusíš se bát." Stáhl si masku z obličeje a odložil ji stranou. "Ne..." Skoro jsem se při pohledu na něj rozbrečel. "To kvůli tobě mi bylo špatně." Vzal mě za bradu a donutil mě se mu podívat do těch jeho zelených očí. "Chtěl jsem tě omámit, ale jaksi jsem ti toho dal do té vody málo." Vysvětlil. "Musel jsem přistoupit k drsnějšímu způsobu." Povzdechl si. "Dům je plnej lidí, někdo sem může kdykoliv přijít." Namítal jsem. "Sem? Teď? Všichni toho vypili tolik, že pochybuju o tom, že vylezou před desátou z postele. Jenom tvůj táta nic nepil, ale tak u něj vím, že jakmile lehne, tak je konec. Spí tvrdě a je na druhém konci domu, takže i kdyby... tak sem nikdo nepřijde." Řekl s klidem Thomas. "Oh." Zhluboka jsem se nadechl. "Copak? Přece se nebudeš bát?" Pohladil mě po tváři a sehnul se ke mně. "Postarám se o tebe tak, jako ještě nikdo předtím." Zašeptal, až mě zamrazilo. Pak mě políbil na rty a chvíli s klidem pokračoval, zatímco mi tváře držel v dlaních. Poodtáhl se ode mě, aby mi lépe viděl do očí. "Všechno může proběhnout hladce. Můžeme si to užít oba dva. Nerad bych ti dělal modřiny na tak krásném těle. Myslím si, že ty sám určitě nechceš trpět bolestí díky provazům a dalším věcem. Nerad bych používal i roubík, i když... by ti slušel..." Znovu mě políbil, ale tentokrát krátce. Slezl z postele a začal se přede mnou svlékat. Nevěděl jsem, co dělat, jestli zoufale křičet, brečet... zmocňovala se mě panika a už tak tak jsem málem křičet začal. Thomas vylezl na postel a vzal mě opět za tváře. "Tiše... přece ti nikdo neubližuje, ne? Nikdo ti nic nedělá. Chci s tebou strávit hezké ráno. Možná bychom se spolu mohli podívat na východ slunce, když to stihneme." Usmál se na mě. Po tváři mi steklo několik slz, které mi setřel z tváře. "Pojď ke mně." Odvázal mě od postele a přitiskl k sobě. Hladil mě ve vlasech, zatímco já tiše brečel. Položil mě a pohladil po stehnech. Svázané ruce mi nechal ležet nad hlavou a znovu mě políbil. Vyhrnul mi pomalu triko a políbil na bříško. Postupně mě líbal stále výš a výš, dokud jazykem nezačal dráždit moje bradavky. Nejspíš mě chtěl nějak uklidnit a překvapivě se mu to i dařilo. Jeho ruce se toulaly po celém mém těle a já to nemohl ovlivnit. Cítil jsem se tak hrozně, tak bezmocně. Měl jsem strach, ale doufal jsem, že když... že když neudělám nějakou blbost, že mě třeba nechá být. Natáhl se ke mně, aby mě znova chvíli líbal na rty, pak mě líbal na krku, než se posadil a stáhl mi boxerky. Ty odhodil na zem a roztáhl mi nohy. Opět se mi chtělo křičet a brečet. S tichým pláčem jsem přerývaně oddechoval a sténal si v rámci možností do ruky. Můj úd v jeho ústech zažíval něco, co jsem s Erikem nebo Petrem nezažil. Bylo to jiné a já nějak nevěděl, jestli se těm pocitům podřídit, nebo tomu stále odporovat. Tak jako tak z toho vzešel vždy stejný výsledek. Vysunul můj úd ze svých úst a posadil se, aby mě pomalu přetočil na břicho. Sehnul se nade mnou a políbil mě na ucho, při čemž mi řekl, že se ho nemusím bát, že mi nechce ublížit. Políbil mě mezi lopatkama a pak postupně podél páteře postupoval níž, dokud mě nepolíbil na levou, pak na pravou půlku zadku. Poté už jsem jeho jazyk a rty cítil na svém vstupu, jak jej masíruje a pečuje o něj. Sténal jsem do polštáře, zatímco on stále pokračoval. Lízal velmi dlouhou dobu, přestože mě to tak nepřišlo. V tu chvíli se všechno zdálo být hrozně rychlé. Ústa nahradil nejdříve jedním, pak dvěma prsty, kterými si mě začal roztahovat. Požádal mě, abych se postavil na všechny čtyři. Se svázanýma rukama se to těžko provedlo, takže jsem na něj spíš jen vystrčil prdelku a přední části těla spadl spádky do polštářů. Pronikl do mne velmi pomalu a s opatrností. Vždyť mě tady právě znásilňoval, ale spíš to vypadalo jako normální sex mezi dvěma muži, kteří se milují. Ale já ho nemiloval. Nevím, o co šlo jemu, ale já tohle nechtěl a už vůbec jsem nestál o to, aby se to někdo dozvěděl. Ať za celou dobu udělal cokoliv. Jakýkoliv pohyb, gesto, co řekl, co neřekl... jako kdyby věděl, kdy je ta správná chvíle něco udělat nebo neudělat. Brzy mě dokázal udržet na čtyřech i se svázanýma rukama a bral si mě tak, jako nikdo předtím. Byl surový a rychlý, zároveň mi ale nijak neubližoval. Jeho dlouhý úd se otíral o mojí prostatu a to mě při každém přírazu dohánělo k šílenství. "Dívej se na mě." S obtížemi jsem vytočil hlavu tak, abych se na něj mohl dívat. S pod přivřených uslzených očí jsem ho pozoroval. Ústa jsem měl pootevřená, plná vlastních slin, které mi vytékaly z úst. Moc dobře věděl, jak si mě podmanit, aniž by musel použít násilí. Vystoupil ze mě a položil se se mnou na bok. Zdvihl mou levou nohu a opět do mne pronikl. Nohu mi přidržoval a druhou mě držel zlehka pod krkem, abych se na něj díval. Usmíval se na mě. Já nebyl schopný slova. Tělo se mi třáslo vzrušením. Neovládal jsem ho. Ono ovládalo mě. "Nádhera. Dívej se na mě. Umh..." Když se ke mně zezadu tisklo jeho nahé tělo, měl jsem pocit, jako kdyby mě celého pohlcoval. Bez oblečení se zdál být ještě větší. Rozhodně byl větší než já, možná i větší, než Petr a ten byl dost velký. Opět ze mě vystoupil a otočil mě čelem k sobě. Dlouze mě políbil. Jazykem bloudil v mých ústech, zatímco pevně svíral můj zadek v rukou. "Svezu tě." Vrněl ke mně, zatímco si mě jako nic vysadil do klína. Hezky se uvelebil na zádech a mě nasměroval tak, abych se posadil na jeho úd, kterým do mě opět pomalu pronikl. Nejdřív se mnou musel hýbat sám, pak mi řekl, ať se na něm projedu sám. Zapřel jsem se tedy svázanýma rukama o jeho hruď a začal se hýbat sám. Pot ze mě tekl proudem a zrovna v tuto chvíli už jsem měl v hlavě úplně vymeteno. Nevnímal jsem, co se děje, ani na kom se tu vlastně projíždím. Nemohl jsem to ovlivnit, i kdybych chtěl. "Umh... oh..." Sundal mě ze sebe. Položil mě vedle sebe na záda a vyhoupl se nade mě, aby pokračoval dál sám. Tentokrát do mě nepronikl tak pomalu, vlastně byl docela rychlý a horlivý. Nejspíše se už blížil k vrcholu. Držel mi nohy co nejdál od sebe a spokojeně přivíral oči. Naposledy ze mě vystoupil a vytáhl mě z postele. Donutil mě si kleknout na zem a vsunul mi svůj úd do úst. Nutil mě mu ho honit a kouřit, dokud nevyvrcholil přímo do mých úst. S obtížemi jsem vše spolykal. Pohladil mě po tváři a vyzvedl do náruče. Posadil se na postel, ještě krapet rozrušený svým vrcholem a uvelebil si mě ve svém klíně, kdy sevřel v dlani můj úd a honil ho tak dlouho, dokud jsem nevyvrcholil i já. Ruku si otřel do svého prsního svalstva a s nadšeným úsměvem si mě prohlížel. Já byl oproti němu velmi blízko ke kolapsu. S Erikem jsem takovýhle velmi pestrý sex ještě nezažil. Vždycky došlo tak maximálně na jednu polohu a netrvalo to tak dlouho. "Chceš vidět ten východ slunce?" Zeptal se mě. Skoro jsem ho nevnímal. Pomalu jsem přicházel k sobě. Vzrušení postupně ustupovalo a nastupoval zase rozum. Byl jsem rád, že jsem to přetrpěl bez nějaké fyzické újmy, kdy by to Petr nebo spíš hlavně Erik, poznal. Rozvázal mi ruce. Vyzvedl mne do náruče a vyšel se mnou na balkón. Postavil mě na zem. Chytil jsem se zábradlí. On se ke mně zezadu přitiskl a objímal mě. "Byl jsi úžasný." Zavrněl mi do ouška. "Jsi křehčí, než se zdáš. Já bych se o tebe velmi dobře postaral." Vrněl ke mně dál. Stál tam se mnou a pečoval o mě celou dobu. Dokonce mě tam nahého chvíli nechal stát, aby šel napustit vanu, ve které mě pak jako nemohoucího koupal a pečlivě omýval. Nakonec mne osušil a odnesl do pokoje k holkám, kde mne položil do postele, přikryl a vytratil se zase pryč. Jako nic se pak nejspíš vrátil ke své ženě do ložnice a konečně usnul. Já usnul hned, vlastně už když mě nesl do té postele. Probral jsem se někde odpoledne, kdy jsem pod polštářem našel vzkaz. "Děkuji za krásný východ slunce. S tebou byl mnohem krásnější, než normálně, stejně jako pohled na oblohu plnou hvězd." Cosi se mým tělem prohnalo. Nebyl to strach, ale bylo to zvláštní a já si sám i chvíli vybavoval všechno to, co jsem si z toho pamatoval. Při pohledu na ty hvězdy jsem ho měl za skvělého muže, ale pak jsem z něj měl strach a teď... když jsem četl ten vzkaz. Jsem si nebyl jistý, jak budu reagovat, až ho uvidím. Rozhlédl jsem se. Holky už byly dávno pryč. Nejspíš běhaly někde venku. Vzkaz jsem si schoval pečlivě do skicáku, který jsem tahal všude s sebou. Bylo riskantní to tu někde vyhazovat, aspoň tak mi to přišlo. Dveře se pootevřely, zrovna když jsem uklízel skicák. Málem mě trefil šlak. "Ah konečně je moje Šípková Růženka vzhůru." Usmál se Erik. Zavřel dveře a došel ke mně. "Tak co? Překvapivě jsi spal nejdýl a to jsi nic nepil." Políbil mě na tvář. "No víš... v noci jsem nemohl spát, a tak jsem chvíli koukal na hvězdy, udělal si pár skic a tak..." Zamumlal jsem. "Dokonce jsem stihl východ slunce." Erik na mě vyvalil oči. "Proboha tak to jsi šel spát dost pozdě." Pohladil mě ve vlasech. "Nejsem zvyklej v tak velkým domě, navíc jsem tu chvíli i bloudil, po tmě..." Vysvětlil jsem. "To je fakt, je to tu velký. Jen záchod jsem hledal půl hodiny." Ušklíbl se. "A co Petr? Nepřehnal to s pitím?" Zeptal jsem se. "Asi ne. Zdá se být v pohodě. To já ještě cítím kocovinu." Odpověděl. "Už se na tebe těší. Jenže tady jaksi nikdy nevíš, kdo vleze do pokoje." Naklonil se ke mně. "Chci tě." Zašeptal nadrženě. "Teď hned." Povalil mě na postel a začal osahávat. Ihned se mi v mysli zjevil Thomas. "Já nemůžu." Vydechl jsem rozrušeně. "Ale jasně, nikdo sem nepřijde." Pokračoval dál a už mi skoro strkal prsty do otvůrku, když jsem ho od sebe odstrčil. "Tady ne Eriku. Když říkám, že nemůžu, tak nemůžu. Mám strach, že nás tu kdokoliv uvidí." Chvíli na mě zmateně hleděl, než se ke mně připlazil a pohladil mě po tváři. "Tak kvůli tomu nebreč. Já... jsem se nechal unést. Už jsem s tebou... těšil jsem se, že na víkend pojedeme jen my dva a Petr někam stanovat, když je tak hezky. Jenže musíme být tady." Uklidňoval mě. "Je mi smutno. Těším se na tebe celý svaťák a... když je konečně možnost, tak jsou všude naši rodiče a sourozenci." Odtáhl se ode mě. "Já vím, není to fér." Zamumlal jsem zoufale. "Běž dolů. Převlíknu se a přijdu." Erik opustil pokoj a já se zhroutil do peřin. Tak tak jsem ho od sebe odehnal. Jak bych mu vysvětlil, že jsem tak perfektně roztažený? Musel bych mu namluvit bůh ví co a taky nebyla jistota, že by mi to vůbec věřil. Když jsem se dal nějak psychicky trochu dohromady, oblékl jsem se a sešel dolů. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát a ani nikdo nic nepoznal. Thomasovi jsem se snažil vyhýbat. K večeru jsme pak všichni opustili vilu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama