Touha jako prokletí

7. června 2018 v 23:42 | Azano |  Jednorázové
Tak tedy tady je jedna krátká jednorázová povídka na přání. Hlavní účinkující postavou je král Graspichalemu Baldur Shanta a jeho manžel Aaron Cronin, který je postavou osoby, pro kterou byla povídka napsána. Baldur Shanta má totiž manžela úplně jiného, ale to sem nepatří. Přání bylo splněno. Nyní už jenom doufám, že tak, jak si přála ona osoba. Takže toto je pro Enqilu a užijte si to :)


V mém manželství není všechno perfektní a ani my nejsme perfektní. Jsou ovšem dny, které jsou zvláštní a zároveň úžasné. Já sám si netroufám říct, že by to bylo něco, co bych si vyloženě užíval. Fajn teď lžu. Užívám si to vždycky a baví mě to. O mém muži se to ale říct nedá...

Občas přijdou dny, které... oba prožíváme krapet jinak. On není skoro schopný se soustředit a nemůže se hýbat. Jeho vlastní tělo ho zkrátka neposlouchá. Já se naopak dokážu soustředit jen na jednu věc. Na Aarona. Můj manžel je v těch dnech to jediné, co vidím, slyším a co velmi chci. To kolem mě nezajímá. Vždycky tomu tak ale nebylo a to je právě ten důvod, proč je to tak zvláštní, proč se nám to děje. Proč se chováme jako psi? Nejsem vlkodlak, ani Aaron není, a přesto se tohle všechno děje zrovna nám...

Seděl jsem za stolem ve své královské pracovně a pročítal nějaké dokumenty. Bylo třeba rekonstruovat náměstí svobody, už zase. Prohrábl jsem si vlasy a hlasitě si povzdechl. Oči se mi zvedly ke kalendáři na stole. Šibeniční datum. Napadlo mě. Mělo to přijít až za dva dny a trvat asi pět dní v kuse. Netěšil jsem se na to. Takhle při vědomí, kdy jsem nad tím mohl přemýšlet, jsem měl výčitky a vadilo mi to, ale nemohl jsem přijít na to, jak to vyléčit, jak se toho prokletí zbavit. Vždycky jsem s Aaronem strávil celý ten prokletý čas v jedné místnosti a neměl ho dost a bál jsem se a věděl, že teď ho zase nebudu mít dost, že se po těch pěti dnech zase chudák nebude moc zvednout, že ho služebnictvo bude muset koupat a krmit, že se můj sladký manžel zase bude svíjet v bolestech. A to jenom kvůli mně. "Dále." Prohodil jsem ke dveřím, které se pomalu otevřely. "Něco se děje?" Zeptal jsem se. "Musí se něco dít, abych tě mohl navštívit? Nebo tě tvůj manžel nesmí navštěvovat vůbec? V tvojí pracovně?" Zeptal se zase Aaron. "Samozřejmě, že ne." Odpověděl jsem mu. "Nemusí se dít nic." Dodal jsem a odložil dokumenty na stůl. "Popravdě jsem tě chtěl o něco požádat." Přiznal se. "Jde o to naše období." Začal. "Období? Proč? Děje se něco?"
"Chtěl bych někam odjet."
"Tomu nerozumím." Pozoroval jsem ho s poměrně zmateným výrazem. "Jako my dva?"
"Ne. Jenom já. Napadlo mě, že bych zajel za Christianem a podíval se, jak se má." Vysvětlil. "Nebo navštívil našeho syna na univerzitě." Vysvětlil. "Ahá." Kývl jsem, že rozumím. "No to je určitě dobrý nápad." Usmál jsem se a opřel. "Myslím si, že to bude pro nás oba mnohem lepší."
"To jsem rád, že to bereš takhle. S Christianem jsem mluvil a říkal, že mu to vadit nebude. Aspoň prý nebude na Deniho sám." Pousmál se. "No tak to vidíš. Já aspoň v klidu dohlédnu na tu rekonstrukci náměstí Svobody."
"Už zase rekonstrukce? Nejsou to ani dva roky, co jsi to řešil."
"Já vím." Pokrčil jsem rameny. "Vždycky se na něco zapomene. Loni to bylo potrubí, teď to je kanalizace. Za další dva roky to bude elektřina." Pokrčil jsem rameny. "Nevím, co bych s tím měl dělat víc. Možná proplesknout pár vedoucích stavby, aby si to konečně uvědomili." Aaron se na mě usmál. "A nebudu ti chybět?" Chvíli jsem předstíral zamyšlení. "Myslím si, že to bez tebe pár dní přežiju, ale v noci mi smutno rozhodně bude." Obešel stůl a posadil se mi na klín, čemuž jsem se nebránil. "Já vím, ale bude to bezpečnější pro mě i pro tebe. Posledně jsi mi málem zlomil ruce a sám jsi skoro zkolaboval, protože jsi nejedl ani pořádně nepil. Mohlo by nás to oba zabít. Nedokážeš to ovládat a já... přece nebudu pořád někde zavřený, to radši někam odjedu." Mluvil na mě a já ho poslouchal, přestože jsem pozoroval jeho oči a měkká ústa. Natáhl jsem se k němu, když domluvil, a lehce okusil jeho rty. "Já tomu rozumím." Ujistil jsem ho. "Je to pro oba lepší." Usmál jsem se. "To rozhodně." Kývl Aaron. "Navíc... tady je teď zima a tam daleko v tom jiném světě je zrovna léto, tak třeba nachytám i trochu toho bronzu." Usmál se Aaron a víc se ke mně přitiskl. "Miluju tě."
"Já vím. Já tebe taky miluju. Možná bych měl najít lék, nebo někoho, kdo tomuhle prokletí rozumí." Zamumlal jsem zamyšleně. "Co třeba Crane?"
"Crane?" Zasmál jsem se. "To snad ne, Aarone."
"Je to špatně?" Zeptal se. "To ani ne, ale jsem rád, že už tak to ví málo lidí a Crane... zrovna ten to vědět nemusí. Navíc on... on je Alfa všech alf. On je prostě Alfa z velkým A." Snažil jsem se mu to vysvětlit. Rozhodně jsem nechtěl žádat o pomoc zrovna Crana. Největšího nepřítele. Pfft...
Všechno bylo perfektně naplánováno. Aaron měl na týden odjet pryč hned den po tom, co jsme se na tom dohodli. Měl všechno připravené. Kufry a tak. S čím jsme ale nepočítali... bylo počasí, které si nachystalo velmi hezké překvapení. Přes noc se spustila sněhová bouře, která nejenom, že vyřadila průjezdnost většiny silnic a cest, ale taky znemožnila fungování vlakové a letecké dopravy. Portály se z důvodů bezpečnosti musely vypnout. Byl jsem zoufalý. Přestože s Aaronem se nic moc nedělo, já cítil, že stačí jen zavětřit Aaronovu vůni, až to na něj přijde a bude to tak, jako vždycky a to jsem prostě nechtěl a bál jsem se toho. Měl pravdu. Posledně jsme málem skončili na hřbitově a tak jsem ještě nechtěl dopadnout. Aaron se držel víc, než já. Nedával svůj vztek a zoufalství najevo. Tvářil se, jakože to nevadí, že něco vymyslíme, ale já neměl vymyšleného nic, nikdo z nás, ani Dius nic nevymyslel. Prostě všechno selhalo, já jsem opět selhal...

Držel jsem se dál. Dokonce jsem požádal Diuse a ostatní členy stráže, aby Aarona chránili, aby mě k němu nepustili. A dařilo se. Opravdu jsem se k Aaronovi nedostal. Byl na druhém konci zámku, prostě dokonalé, jenže poslední noc už mě nikdo a nic nezastavilo...

Cítil jsem ho a slyšel na stovky a možná i tisíce metrů daleko. Už jsem to nemohl snést, už jsem ho měl plnou hlavu. Nešlo tomu zabránit. Využil jsem svých výhod krále a tajnými chodbami zámku jsem se dostal až do Aaronovi provizorní ložnice, kde jsem se v tichosti vyplížil ze stínu a chvíli zvládal odolávat přímému střetu s jeho vůní a tělem. Spal. Klidně a možná i spokojeně. Viděl jsem tu jeho polohu. Byla to poloha dosti nepohodlná, ale v jeho stavu to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Tělo skoro nahé. Na pár knoflíků měl na sobě mojí košili, která mu byla beztak velká. Svůj účel ale plnila. Dokonale zakryla vše, co mělo být skryto. Určitě celý den sténal a prosil kohokoliv o utišení té žízně po tom, co jsem chtěl i já. Rozdíl byl ten, že já chtěl jen jeho, on v tomto období chtěl každého jenom proto, aby mu krapet ulehčil to utrpení. Tu zvláštní bolest, která ho tlačila pouze v hlavě, která po něm chtěla klidně i nevěru... jenom aby si trochu ulevil od utrpení, které pomalu končilo. Do konce ale stále zbývalo několik hodin. To jsem velmi dobře věděl. Přistoupil jsem blíž k posteli a s obtížemi natáhl ruku k lemu košile, který jsem pomalu zdvihl a otřásl se až v kostech. Dokonce jsem na chvíli zavřel oči. Jeho klín, jeho pozadí jakoby nateklé, potřísněné šťávou z jeho stáhlého otvůrku a údu. Sám si nebyl schopen ulevit a nikoho jiného jsem necítil. Tělo se samo snažilo uspokojit, ale marně. Tělo se samo prostě neuspokojí a Aaron ho taky neuspokojí, když se sotva pohne. Jako kdybych dostal nekonečný hlad jsem se břichem položil na postel a bez ohledu na polohu svého manžela jsem zabořil tvář mezi jeho půlky a hladově laskal už tak dost vlhký vstup. Tělo samo si brzy začalo říkat o víc, a tak jsem byl stále hladovější. Má ústa jako kdyby měla vlastní myšlení. Byla žíznivá, chtěla víc. Po pár minutách jsem uslyšel tiché a postupně hlasitější a hlasitější sténání svého manžela, který sice stále spal, ale konečně začal pociťovat úlevu, kterou tolik potřeboval. Přetočil jsem si ho nemotorně na záda, ale neprobral ho. Do svých úst jsem pojmul jeho úd a pečoval o něj tak, jako ještě nikdy, protože kdykoliv tyhle dny přišly, byli jsme spolu. Tohle bylo poprvé, co jsme od sebe byli za to období odloučeni. Bylo to znát, o tom není pochyb. Vyhoupl jsem se nad něj a začal ze sebe strhávat všechno oblečení, které jsem na sobě měl, dokud jsem nezůstal v celé své kráse klečet nad svým manželem. Políbil jsem ho dravě na ústa, čímž jsem ho probral a bez přípravy do něj pronikl. Už jsem nevydržel čekat, natahovat to. Prostě jsem do něj svůj úd narval, až Aaron vykřikl. Stráže to probralo z lenivění, ale do pokoje se stejně nedokázaly dostat. Od čeho jsem démon, no ne? Jednoduše jsem je zaklel, abych si užil svého manžela. "Baldure... Baldu-" Zarýval mi nehty do ramen při každém přírazu, až mi z těch ranek od jeho nehtů tekla krev, ovšem to mě nezastavilo. Aarona už stav nadrženosti a chtíče po sexu opouštěl, ale mě ne. Z nějakého důvodu jsem byl mnohem agresivnější, než jindy a Aaron byl opět víc při smyslech. Já si většinu svých dnů nepamatoval, naopak on si pamatoval všechno a teď to bylo ještě horší, protože byl i při smyslech a zdálo se, že čím déle jsem si nárokoval jeho tělo, tím víc ho opouštěl ten jeho stav a byl to zase normální Aaron, který se mohl hýbat a normálně přemýšlet. "Baldure přestaň!" Křičel na mě. Dokonce se mě snažil odstrčit. I přesto jsem stále pokračoval a neměl dost, spíš naopak. Chtěl jsem víc a víc. Převrátil jsem si ho na břicho a opět do něj pronikl. Postupně jsme vystřídali spoustu poloh. Na závěr jsem si ho na sebe vysadil a jelikož on se stále snažil ze mě jakkoliv dostat a přimět mě normálně myslet, musel jsem se pohybovat já. Bušil do mě, dokonce mě několikrát ze zoufalství kousl. Mě ale brzy taky přešla trpělivost. Chytil jsem ho pod krkem a vyhoupl se do sedu a jeho položil na záda, takže jsem byl já nad ním. Škrtil jsem ho a přirážel dál. Bylo mi to jedno. Byl jsem nepříčetný a šílený. Za to všechno mohlo to prokletí, které se vzalo bůh ví odkud. Můj manžel se zmítal pode mnou, kopal nohama, snažil se nadechnout a rukama povolit stisk těch mých. Naštěstí pro nás oba do místnosti vtrhl Dius, který znal tajné chodby zámku. Se skupinou vojáků mě odtrhl od Aarona, kterého odnesli okamžitě pryč, zatímco mě drželo celou noc několik vlkodlaků a démonů, abych neutekl pryč a třeba Aarona nehledal. Byla to dlouhá noc. Neustále jsem se snažil bojovat, snažil jsem se utéct a dostat se ke svému muži. Chtěl jsem ho tak moc a klidně bych i zabíjel, abych si vzal jeho tělo. Pak mám v hlavě temno. Pamatuji si, že jsem se probral asi po dvou dnech od svého šíleného útoku na Aarona. S připoutanýma rukama k posteli to sice nebylo bůh ví jak skvělé probuzení, ale leccos mi to vysvětlilo, aniž by mi cokoliv bylo řečeno. Bohužel mi bylo řečeno všechno, ale před tím jsem si ještě stihl sám na dost věcí vzpomenout, což bylo nejhorší. Bylo to první z prokletých období, které jsem si pamatoval, ale byl bych radši, kdyby to bylo naopak. U postele čekal Crane, Dius, Aaron a Grazzio. Dius se za mými zády domluvil s Cranem, který přivedl i Grazzia. Bohužel kvůli počasí nestihli dorazit včas. No včas. Dorazili aspoň ve chvíli, kdy jsem málem zabil manžela, takže víceméně včas na jednu stranu dorazili. Crane s Grazziem mi vysvětlili důvod mého stavu a vlastně i stavu mého muže. Mít říji vlkodlaka se nestává nikomu kromě vlkodlaků. Někdo musel mě a Aarona nějakým způsobem okouzlit, nebo nás proklít. Každopádně Crane nebo vlkodlaci to těžko mohli udělat, protože nemají takové magické schopnosti. Grazzio nás toho naštěstí brzy zbavil. Jeho schopnosti jsou neuvěřitelné a vlastně se divím, že jsem se o něj dřív nezajímal jako o článek do své sbírky, ale to je jedno. Teď, když mám za manžela Aarona, nemusím sbírat nic a nikoho speciálního, abych byl šťastný. Teď už vím, že démoni ani polobozi nemají stavy říje, to mají pouze vlkodlaci. A pokud to má někdo, kdo vlkodlakem není, tak je prokletý. Stejně jako já a Aaron...
 


Komentáře

1 Enqila Enqila | 8. června 2018 v 0:17 | Reagovat

Awww chudáček můj Aaronek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama