Až mě chytne stín - O několik let později

6. července 2018 v 12:29 | Azano |  Až mě chytne stín
A máme tu předposlední kapitolu. Myslím si, že je na čase to ukončit a tahle kapitola je jeden z posledních kroků k tomuto cíli. Z názvu kapitoly je jasné, že se jedná o časový skok v příběhu. Tak doufám, že se vám předposlední kapitola bude líbit :)


Postupem času se z mého cestování po světě stala jediná činnost, kterou jsem byl schopen vykonávat. Volného času jsem využíval na cestách k focení a kreslení. Domů jsem se občas vrátil na Vánoce a tím to končilo. Čas plynul jako voda a můj život už byl jiný. Všechno bylo jiné a jinak. Brzy jsem už nepotřeboval být závislý na Týně. Měl jsem vlastní byznys, vlastní kariéru, vlastní cesty do neznáma. Během cestování jsem si byl schopen dodělat vysokou. Byl ze mě doktor. Archeologie byla jeden obor a do toho jsem si postupně nastudoval i historii a tak různě. Mohl jsem se tak aktivně zapojovat do expedicí po celém světě a bylo to... opravdu fajn. Nebyl ze mě Indiana Jones, ale občas jsem se tak cítil.

Měl jsem dům, měl jsem auto v garáži. Spoustu vlastních "trofejí", dokonce i vlastní galerii. Nikdy předtím bych neřekl a ani bych nevěřil, že něco takového budu někdy mít. Zrovna jsem se vrátil do Česka. Sice jsem bydlel v jiném státě, ale tak pořád jsem tu měl rodinu. Rodiče byli u vytržení. Nečekali mou návštěvu, ostatně kdo by ji čekal. Byl jsem rád, že jsou šťastní. Sestry za ty roky docela hodně vyrostly. Až jsem se divil. "Vypadáš úžasně. Ani bych nečekala, že budeš mít takový úspěch." Usmívala se na mě matka. "Díky. Možná bych vás mohl vzít ke mně domů. Trocha bronzu by určitě přišla vhod." Usmál jsem se na ně. "Tady nikdy nevíš, co od počasí čekat."
"Souhlasím." Usmála se na mne a vzala za ruku. "Četla jsem o tobě v novinách, teda vlastně nebýt tvé sestry, tak o tom ani nevíme. Jsi ve spoustě časopisech o přírodě a tak."
"No... jo. Už to tak vypadá. Ono po telefonu nebo prostřednictvím pohlednic se těžko něco vypráví. Jakože třeba doktorát a tak... poštou ho asi posílat nebudu, víš co." Ušklíbl jsem se. "Nemáš hlad?" Zavrtěl jsem hlavou. "Spíš bych se chtěl jít projít, jestli by vám to nevadilo."
"Samozřejmě, že ne." Vstal jsem. "Tak se tu zatím mějte." Usmál jsem se a opustil dům. Z auta jsem si vytáhl foťák, který jsem se za ty roky naučil nosit tak, jako jiní nosí telefony. Pořád u sebe.

Prošel jsem se vesnicí a na závěr skončil na kopci u stromu, kde stál velký betonový kvádr. Vylezl jsem na něj a usadil se. S dlouhým vydechnutím jsem se zahleděl před sebe a v tichosti naslouchal okolním zvukům. Vzal jsem foťák do ruky a udělal pár snímků. Tohle bylo jiné, nebylo to jako na Sahaře, v Amazonském pralese, ani kdekoliv jinde. Tohle ticho, tahle příroda byla jiná, ale proč?

Vrátil jsem se po několika hodinách domů. No domů. Však víte, jak to myslím. Otevřel jsem bránu a vešel do zahrady. Zatímco jsem ji zavíral, jsem přemýšlel nad tím, co jsem jim řekl. Že bych je mohl vzít k sobě. Aby se taky podívali do světa. Skoro deset let jsem je neviděl, tak by to možná nebylo na škodu. "Ty ten foťák nosíš pořád u sebe?" Zeptal se otec. "No... vlastně jo. Nikdy nevíš, kdy se naskytne nějaká vhodná příležitost k focení." Odpověděl jsem mu a posadil se vedle něj ke stolu. "A máš tam nějaký fotky?" Ptal se dál. "Vlastně jo." Usmál jsem se a zapnul svůj pracovní nástroj. Naklonil jsem se k němu a postupně mu ukázal všechny fotky a to i včetně těch, které jsem vyfotil ten den. "Tys byl vážně skoro všude." Zamumlal udiveně. "No úplně všude možná ne. Doma mám mapu, kde si zaškrtávám všechny části států a kontinentů, abych věděl, kde jsem ještě nebyl." Odpověděl jsem. "Tady v tý hračce jsem si nechal jen ty nejoblíbenější fotky." Vysvětlil jsem mu a odložil fotoaparát na stůl. Mezitím přišla mamka s nějakým občerstvením pro tátu. "Jé už jsi zpátky. Líbila se ti procházka?" Zeptala se a posadila naproti mně. "Vlastně jo. Konečně jsem taky na chvíli vypnul." Usmál jsem se na ní. "Tak to jsem ráda. Oh a plánuješ přespat tady nebo pojedeš někam do hotelu?" Zeptala se skoro až netrpělivě. "No vlastně jsem si myslel, že bych tu mohl zůstat přes noc, pokud tu je pro mě místo. Stačí mi klidně gauč, ale můžu spát i na zemi, ostatně jsem si za těch pár let zvykl." Pokrčil jsem s klidem rameny. "Skvěle. Na večer přijede návštěva."
"To už jsi stihla kontaktovat všechny naše příbuzný?"
"No... tak nějak." Pozvedl jsem své tmavé obočí, ale pak to nechal stejně být. Co na tom sešlo. Hlavní bylo nemyslet na práci...

Opravdu přijeli snad všichni naši příbuzní a celý víkend jsem musel vyprávět zážitky z cest a tak možně a kdyby jen to. Ptali se snad na všechno od focení po můj sexuální život a jestli jsem si našel snoubenku a tak dál. No tak za prvé jsem nechtěl mluvit o svém životě co se sexu týče a ani nemuseli vědět, že ženy nejsou můj hobby. Pak ale odjeli a já měl klid. Už jsem byl u rodičů asi pátým dnem. Byla středa a já posedával na zahradě, popíjel limonádu a něco si zapisoval a o něčem mluvil se sestrou. "Pokud přemluvíš rodiče, tak by to asi nebyl problém." Odpověděl jsem jí a pokračoval v zapisování. Slyšel jsem zvuk motoru, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, bylo mi to ostatně jedno. Hlavně, když nepoškrábe moje BMW. "Už je tady." Vstala sestra a běžela k bráně. "Umhm..." Zamručel jsem jen a dál tomu nevěnoval pozornost. Říkala mi něco o tom, že má kluka, tak jsem měl za to, že to je on. Otevřela bránu a s dotyčným se pozdravila. Opřel jsem se do židle a promnul si zátylek. Už mě to opravdu bolelo, jenže jsem prostě typ, který má rád všechno dokončené hned. "Tak se na to už vykašli. Můžeš to dodělat večer." Zamumlala sestra povzbudivě a sevřela moje ramena. Políbila mě na čelo, při čemž jsem se na ní jen mile usmál. "No tak fajn. Co mi zbejvá." Povzdechl jsem si. "Vy holky jste fakt neodbytný." Zamumlal jsem a zavřel zápisník. "Dojdu pro něco k pití." Prohodila ke mně sestra. Jen jsem souhlasně zamručel a počkal až zmizí, abych si zase rozevřel zápisník a pokračoval v činnosti. Ten někdo se posadil ke stolu. "Prý jsi se vrátil skoro po deseti letech." Jsem jsem souhlasně zamručel. "A jaký to je? Ve světě."
"Jak se to vezme. Záleží, v jaký jsi zemi, za jakým tam jsi účelem a podobně." Odpověděl jsem mu a dál si dělal to svoje. "Chodíš s Janou, ne? Tak ji můžeš vzít někam na dovolenou. Třeba do Chorvatska." Pokrčil jsem rameny. "No... s Janou nechodím, chodím s jiným jejím sourozencem. Teda asi. Nejsem si jistý." Odpověděl. "Tak to hodně štěstí." Ušklíbl jsem se. "Jsem rád, že to říkáš." Zvedl jsem k němu hlavu. Chtěl jsem něco říct, protože jsme přeci jen mluvili o mých sestrách. Ale pak mi došlo, že jsme o nich nemluvili. "Ahoj." Usmál se na mě muž v kůži s helmou na klíně. "Co... co tady děláš?" Vypadlo ze mě. "Jezdím každou středu. Trávím čas s tvojí rodinou." Odpověděl mi s milým úsměvem. "Já... tomu nemůžu uvěřit, že tě po těch letech zase vidím." Pokračoval a já na něj jen udiveně koukal. "Nevěděl jsem, že jsi tady. Zjistil jsem to až... když jsem prošel tou bránou. No před pár minutama." Usmál se šťastně. "Já si myslel, že jsi zapomněl, že jste zapomněli všichni tři. Snažil jsem se vás kontaktovat. Nepovedlo se mi to a rodiče vám měli vzkázat, že mě máte kontaktovat."
"Asi zapomněli." Vstal a já hned s ním. Pevně jsem ho objal a on mě. "Vypadáš úžasně. Viděl jsem tě v televizi. Jsi opravdu skutečněj, že jo? Neobjímám halucinaci?" Kňoural zoufale. "Nezdá se ti to. Nezdá. To mi věř, že se ti to nezdá." Usmál jsem se šťastně. Všiml jsem si mamky a sestry, jak stojí opodál. Usmívaly se. Petr se ode mě odtáhl a vzal mě za tváře. Dlouze mě políbil a zase objal. "Bože. Pořád tomu nemůžu uvěřit." Zamumlal. Odtáhl jsem se od něj. "Posaď se a dýchej." Usmál jsem se na něj a otřel si oči plné slz. "Jo. To je dobrej nápad." Posadil se, stejně tak já. Mamka se sestrou postavily pití na stůl a posadily se. Chvíli na nás koukaly s hloupými úsměvy. "Já jsem ti říkala, že mezi nima něco je." Culila se Jana. "No. Co s tím nadělám." Pokrčila matka rameny. "Co na to říct." Pokrčil jsem bezradně rameny. "Nešlo to ovlivnit." Usmál jsem se. "Teď si aspoň můžete vynahradit těch necelých deset let odloučení. Než zase odjedeš pryč."
"Ty tu nejsi na stálo?" Zeptal se zmateně Petr. "No vlastně ne. Přijel jsem za rodiči, ale bydlím v jiném státě." Odpověděl jsem mu. Okamžitě jsem z jeho výrazu vyčetl, že ho to jistým způsobem nějak zklamalo, taky ranilo...

Povedlo se mi Petra odtáhnout ze zahrady a jít se s ním normálně projít. Mlčel a já taky. Najednou jsem nevěděl, jak na něj promluvit, co mu říct. Když už jsme byli dost daleko od posledního domu na okraji vesnice, konečně jsem se rozhodl prolomit to ticho. "Já jsem netušil, že... na mě budeš čekat. Popravdě jsem si myslel, že se na mě vykašlete, protože jsem se za ty roky vůbec neozval, přestože jsem se o to snažil." Začal jsem. "Já... už jsem doma jinde. Tady mě nic nedrží." Petr se zastavil. "Nic tě tady nedrží? A co já? Já jsem vzduch? Nebo nějaká přítěž?" Díval se na mě zraněně. "Takhle jsem to nemyslel."
"A jak jsi to myslel?" Zvedl zrak k nebi. "Celou... celou dobu, co jsi byl pryč, jsem sem jezdil. Každou středu, nikdy dýl, ani dřív. Vždycky stejně. Seděl jsem s tvými rodiči, sourozenci a... mluvil s nimi o tobě. Ptal se na tebe, jak se máš, co děláš... a pak... když jsem tě tam dneska viděl. Jako kdyby se stal zázrak. Jako kdyby se mi to zdálo. Víš, jak jsem byl šťastnej, když jsem tě tam viděl sedět? Chtělo se mi brečet, chtěl jsem křičet radostí, chtěl jsem tě chytit a už nikdy nepustit a ty... ty řekneš, že pak zase jedeš pryč... no vlastně to řekla tvoje máma, ale výsledek je stejnej." Zajel si prsty do vlasů, čímž se vlastně chytil za hlavu. "Z nejkrásnějšího dne je vlastně zároveň i ten nejhorší den ze všech." Vydechl zoufale. Já tam v tichosti stál a pozoroval ho. Netušil jsem, co mám dělat, co říct, jak ho utěšit. Rvalo mi to srdce. Přistoupil jsem k němu a chytil jeho ruce. Párkrát ucukl, jako kdyby o to nestál, ale já si stál pevně za svým a jeho ruce stáhl dolů. "Myslíš si, že já se při pohledu na tebe cítil jinak? Málem mě odvezla rychlá. Nečekal jsem to, netušil jsem to a... ani jsem v to nedoufal." Hleděl jsem na něj. "To, že tu teď přede mnou stojíš, že tu se mnou mluvíš, že jsi v mojí přítomnosti je to... to co mi celý ty roky chybělo... nevím, kde je Erik a Sam, nebo co dělají, ale ty... ty tu teď jsi a to mi bohatě stačí." Jeho hnědé oči byly plné slz. "K čemu mi tohle všechno je? Stejně zase odjedeš a možná se tu tentokrát už neukážeš."
"Tak pojeď se mnou! Pojeď se mnou do ciziny. Získáš státní občanství a budeš žít se mnou. Není na tom nic složitýho." Podlomila se mu kolena a svezl se k zemi. Posadil jsem ho a přiklekl si k němu. "Myslíš to vážně?" Zeptal se s tichými vzlyky. "Vypadám snad, že to nabízím každýmu, kdo projde kolem?" Petr se pousmál a otřel si slzy. "To asi ne."
"Tak vidíš." Usmál jsem se a nechal se od něj obejmout. "Miluju tě. Nikdy jsem... nikdy jsem ti nebyl nevěrnej. Pořád jsem čekal na tebe, až se vrátíš." Kňoural mezi vzlyky. "Já vím. Já vím." Konejšil jsem ho ve vlasech a čekal, až se krapet uklidní, abychom se mohli vrátit.

Před bránou jsem se s ním zastavil. "Takže... jsme domluveni?" Podíval se na mě. "Jo. Teda pokud si to nerozmyslíš." Usmál jsem se. Odběhl jsem mu pro helmu a vrátil se s ní. "Tady."
"Díky." Posadil se na motorku a nasadil si helmu. Nastartoval. "Petře?"
"Jo?" Podíval se na mě. "Miluju tě."
"Já tebe taky." Stáhl plexisklo a vycouval z příjezdové cesty. Díval jsem se za ním, když odjel a potom se vrátil na zahradu. Bylo na čase se dát zase do práce...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama