Až mě chytne stín - Poslední záznamy

7. července 2018 v 11:58 | Azano |  Až mě chytne stín
A je to tu. Poslední kapitola je zde. Doufám, že vás povídka bavila. Jde o první dokončenou povídku ze všech rozepsaných, tak doufám, že stála aspoň trochu za něco. :)


Pořád jsem měl v hlavě to, co jsem řekl Petrovi. "Pojeď se mnou." Opakoval jsem si ve svém autě, pokoji, kdekoliv. Vždyť v tom vlastně žádný problém nebyl. S trochou cviku by se Petr mohl zapojit a pracovat se mnou, nebo by si našel práci, jakou by chtěl on sám. I přesto všechno jsem se rozhodl zkusit najít Erika se Samem. Co se Sama týče, tak to nebylo až tak složité. Mluvil jsem jen s jeho matkou. Díky bohu. Ta mě navedla do hlavního města, kde jsem ho našel jako nějakého manažera úspěšné firmy. Vypadal šťastně. Povídali jsme si a tak. Nebylo to takové, jako s Petrem, ale viděl jsem ho rád. Vyprávěl mi o tom, co dělá a tak, taky po mě chtěl, abych mu vyprávěl něco já. No a nakonec mě seznámil se svým současným partnerem. Chvíli mi to přišlo jako špatný vtip, ale pak jsem si řekl, že na tom už nesejde. Přál jsem mu to. Odjel jsem pryč a už se nevrátil, tedy skoro po deseti letech a to už... bylo něco jiného. Sam nevydržel čekat tak dlouho. Žít v nejistotě bych po něm ani nechtěl a my... spolu stejně oficiálně nechodili. Takže jsem se s ním rozloučil a odjel domů. Pátrání po Erikovi mělo být složitější...

Zatímco najít Sama mi zabralo necelý den, Erika jsem hledal skoro měsíc. Tak nikam jsem víceméně nepospíchal, i když se mi práce doma hromadila, ale tak byl jsem ochotný ji udělat, to nebyl problém. Když jsem ho našel, nevěřil jsem vlastním očím. Ženatý alkoholik s druhým dítětem na cestě. A koho si vzal? Naďu. Ano Naďu. Taky byl dost v šoku, když mě viděl. Pít začal stejně nejspíš jenom proto, protože mu ve vztahu s Naďou nic moc dalšího nezbylo. Snažil jsem se předstírat, že jsem nic nepoznal, že nevidím zničeného člověka, kterého jsem znal jako energického a aktivního sportovce. Ta troska přede mnou už dávno nebyla Erikem, ale s tím jsem už nemohl nic dělat. Přece po něm nebudu chít, aby opustil těhotnou ženu s malým dítětem. Odešel jsem já, ne on. To já se na něj i na ostatní vykašlal. Svým způsobem. Takže jsem mohl udělat jen to, že jsem se s ním rozloučil a odjel ke svým rodičům.

Tím pádem mi zůstal jenom Petr. Vypadal šťastně a to mě těšilo. Sice... se vyhýbal jistým tématům, jako odstěhování se ke mně do ciziny, ale jinak to bylo fajn. V Česku jsem ale strávil už dost dlouhou dobu a musel jsem se vrátit k sobě domů. Práce už nešla déle odkládat a tím pádem jsem sebral rodiče i sestry a posadil je na letadlo. Jelikož já nesnášel létání a nesnáším ho doteď, zvolil jsem cestu trochu pomalejší, ale pro můj žaludek příjemnější. Petr jel se mnou. Sice stále váhal, ale pak byl rád, že jel. Dorazili jsme o pár hodin dýl, ale rodičům a sestrám to bylo očividně jedno. Líbilo se jim moře a okolí, takže ani nepostřehli, že jsme tam taky. Byl jsem hodně pečlivý, když jsem Petra provedl domem a dal mu pokoj. Ostatně nikdo přece nečekal, že na to hned první noc skočíme. Tak jsem si to ani nepředstavoval. Jelikož jsem měl práce spoustu, neměl jsem čas se rodině věnovat. Co šlo vyřídit hned, jsem hned vyřídil, co si žádalo cestu třeba na druhý konec světa jsem si odkládal na stranu. S rodinou jsem se pak po pár týdnech rozloučil na letišti a poslal je domů. S Petrem jsem tak mohl být sám a zkusit s ním mluvit o různých věcech a to i o těch, které jsem nikomu nikdy neřekl. I o Thomasovi...

Postupem času jsem s Petrem začal cestovat po světě a pokračoval tím tak ve své práci a kariéře. Můj nyní už manžel se stal součástí toho všeho a já si snad ani nic lepšího nemohl přát. Za pár let mi dal k narozeninám něco speciálního. Fotku, kterou jsem kdysi pořídil. Spícího Petra na gauči v mém pokoji, v záři měsíce. Ani jsem netušil, že ta fotka ještě existuje, ale on si ji schoval. Nejspíš ji našel, když jsme byli v tom pensionu. O Erikovi jsem pak slyšel už jenom to, že zemřel při autonehodě, kterou nezpůsobil. Sam si vzal svého přítele a nejspíš taky žije šťastně, jako já s Petrem. Je jasné, že všechno krásné jednou skončí, ale tím se nehodlám zabývat, dokud ta chvíle nepřijde. Je mi líto, že tohle všechno bylo možná jen pár bezvýznamných záznamů zapsaných do deníku, ale kdybych měl popsat každý den, každý rozhovor, každou vteřinu svého života, nevystačilo by mi ani tisíc deníků. A teď mne omluvte. Můj manžel na mne čeká. Odjíždíme na expedici do Číny...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama