Vergil nesnese sníh

24. července 2018 v 9:00 | Azano |  Jednorázové
Tato jednorázovka mě napadla náhodou a bude se zrcadlit s další jednorázovkou, která mě napadla před pár dny :D Tak snad se vám bude líbit. Tentokrát tu máte nějaké známější postavy ;)


"Nesnáším zimu." Zamumlá Vergil. "Víš, že to zní docela paradoxně?" Zeptá se Dante. "Co je na tom paradoxního? Nesnáším zimu. Musíš nosit spoustu zbytečnejch věcí a všechno tě zdržuje a příroda je napůl mrtvá a všechno je mrtvý a všechno je nesnesitelně otravný a jediný, co na tom je pozitivního, jsou Vánoce."
"Vánoce." Zopakoval po něm Dante. "Teď ale nejsou Vánoce. Je sedmý červenec a to tys chtěl jet na dovolenou. Nakladl sis spoustu podmínek, a tak zbyla jen cesta do Tibetu."
"A teď toho taky pěkně lituju." Zabručel. "Neměl jsem se o tom zmiňovat před Nathanem."
"To neměl, ale Nathan má Tibet rád a má tam spoustu přátel, takže bys mohl držet kušnu a chovat se slušně." Upozorňuje ho Dante. "Já vím. Ale ty v tom případě budeš zticha taky, protože jsi úplně stejnej jako já."
"S tím rozdílem, že mě sníh nevadí a v Tibetu už jsem s Nathanem byl nejmíň třikrát. Ty sem jedeš naopak poprvý. Mohl bys proto nám všem udělat laskavost a to především sobě, když říkám chovej se slušně." Dante si oblékne svůj kabát a ohlédne se k Nathanovi. "Tak jste připraveni se ponořit do tajů Tibetu?"
"No byl bych radši, kdybychom jeli někam na jih." Neodpustí si Vergil poznámku. "Dej pokoj. Tibet je bezva." Zamumlá nově příchozí, Chris. "Nechápu, žes musel jet taky, s náma." Zabručí opět Vergil. "Taky mě nebaví se pohybovat jenom v tropech. Jsem vlkodlak, trocha mrazu mi jen prospěje." Ušklíbne se Chris a projde kolem dvojčat, než se zastaví u Nathana. "Ještě chvíli budu poslouchat jeho kňourání a prohodím ho oknem." Pronese tiše k Nathanovi. "Zkus to vydržet. Brzo ho v tom sněhu vyválím sám." Usměje se Nathan. "Skvěle. Chci sedět v první řadě, až na to dojde." Řekne Chris. "Platí." Plácne si s ním Nathan. Jakmile vlak zastaví, jsou odvezeni na nejbližší místo k vesnici, kam směřují. Zbytek musí jít pěšky, což je několik hodin cesty...

"Proč tu není lanovka nebo tak něco?!" Rozčiloval se Vergil. "Nesnáším to tady. Je to příšerný." Protestoval dál. "Mohl bys mlčet? Nikoho to nezajímá." Okřikl ho Dante. "Ještě chvíli a v tom sněhu skončí. Přísahám bohu." Bručel Nathan. "V pohodě, já ti pomůžu a s velkou radostí." Uculil se Chris, který na rozdíl od ostatních na sobě nemusel mít tolik oblečení. Bylo mu teplo pořád a tady mu k tomu stačila jen nějaká bunda, aby se neřeklo. Beztak ji měl rozepnutou. "Sakra!"
"Co je?" Ohlédl se Chris k Nathanovi. "Ten kufr. Mám tam všechny poznámky."
"Žádný problém, pokud jsi vlkodlak." Chris se rozběhl z kopce, aby chytil kufr, který Nathanovi ujížděl zpátky dolů do údolí. Chytil ho, ale tím ztratil ostatní. "No bezva. Hlavně, že mám kufr." Protočil očima. Vesměs to ale bylo vlastně jedno, protože když je dohnal, ještě pořád nebyli ve vesnici. Bylo v tom něco jiného. "Kde máte Vergila?" Zeptal se s nepředstíraným zájmem. "To je právě to. Někde jsme... ho ztratili. To si pořád furt stěžoval a najednou ticho."
"No... pěkný. Co budeme dělat?" Zeptal se Chris. "Měli bychom ho jít hledat."
"Blbej nápad." Zavrhne to ihned Chris. "Proč by to byl blbej nápad? Někde tu je můj brácha."
"A právě proto by... ho měl jít hledat jen jeden. Já ho půjdu hledat a vy půjdete do vesnice. Najdu ho a přivedu ho za vámi. Slibuju."
"Je to nebezpečný i pro tebe, Chrisi."
"Možná, ale já v tomhle mrazu vydržím dýl, než vy."
"Tak fajn." Souhlasil nakonec Nathan. "A co když... se ztratíš taky a už vás nenajdeme?" Zeptá se rozrušeně Dante. "Tak... vyřiď dětem, že je mám rád." S tím Chris zase vyběhne směrem dolů, aby skoro doslova "vyčenichal" Vergila. "Ale to se přece nestane." Zamumlá zoufale Nathan. "Pojď. Musíme dál. Budou v pořádku. Určitě."

Není nadšený tím, že musí hledat zrovna Vergila, ale zase ho přece nenechá zemřít. A tak, jak se brodí sněhem, čeká ho nemilá věc. Při dalším kroku se propadne dolů do nějaké jeskyně. Bolestně vyjekne a instinktivně se chytí za hlavu, než se pomalu posadí. "Sakra." Vydechne překvapeně, než zjistí, že si zlomil nohu. "No bezva. To mám za tohle všechno." Vydechl nepříliš nadšeně a vyškrábal se na nohy, jenže v bolestech zase rychle spadl do sněhu. "Chrisi? Chrisi!" Objevil se odnikud Vergil. "Co ty tady děláš?"
"Propadl jsem se a zachytil o kus ledovce, takže jsem dopadl celkem do měkkýho. Tys to štěstí ale neměl." Prohlédne si Chrise. "Zlomil jsem si při tom pádu nohu." Zamumlá Chris. "Tak to musel bejt tvrdej pád, když sis tu nohu zlomil ty." Chris se krátce zamračí. "Tohle není vtipný. Jak se odsud vyhrabeme? Ty mě neuneseš."
"Ani nemám křídla." Dodá vážně a sedne si k němu. "Co budeme dělat?"
"To kdybych věděl. Se zlomenou nohou moc daleko nedojdu." Odpověděl Chris. "Nějak se ven... dostaneme." Chris se na něj trochu zoufale podíval. "Nemyslím si, že se odsud nějak dostaneme. Budeme mít štěstí, když nás někdo najde."

Trvalo několik dní, než je našli. Díky Chrisovi vydrželi oba v dostatečném teple, ale i vlkodlak brzy začal ztrácet na teplotě kvůli vysílení. Naštěstí se lidé z vesnice v horách vyznají, a tak měli oba štěstí. "Proč se ještě neprobral?"
"Musíš mu dát čas. Nebýt jeho, Vergil by byl už po smrti." Chris pootevře oči. "Kde to jsem?" Zeptal se tiše. "Chrisi?" Nathan se k němu posadil. "Co... se stalo?" Zeptal se. "Propadl jsi se do jeskyně, kde tě našel Vergil a tys... ho zachránil."
"A je Vergil v pořádku?"
"Ano. Díky tobě." Usmál se Dante. "Děkuju, že jsi zachránil mýho bratra. Na jednu stranu si zasloužil takovou lekci, ale jsem rád, že jsi ho udržel při životě."
"Takovej už jsem já. Hurá." Usměje se znaveně. "Odpočívej. Musíš se dát dohromady." S tím oba zase odešli.

"Takže žiješ. Bezva." Usmál se Vergil, když vešel do místnosti. "Ty taky koukám. Prý díky mě. Je to možný?" Vydechl Chris. "Jojo. Zachránil jsi mi život. Nebýt tebe, umrznul bych." Usměje se na něj. "Tolik se snad nestalo."
"Ale stalo, Chrisi." Posadil se bělovlásek na okraj postele k němu. "Zachránil jsi mi život. Nemusel jsi. Mohl jsi... se na mě vykašlat. Odejít s Nathanem a Dantem sem a... nechat to na ostatních, aby mě našli. Ty jsi to ale neudělal a málem jsi sám zemřel, kvůli mě. Možná kdybych si tolik nestěžoval, kdybych... si dával pozor, tak bys tu teď neležel v tomhle stavu. Až se to dozví Deni, prohodí mě oknem." Chris otevře oči a podívá se na Vergila. "Dvě věci. Ta první je, že bych tam šel pro kohokoliv a ta druhá, že tady Deni není."
"Jsi fajn. Cením si toho, co jsi mi řekl." Sevře slabě Chrisovu ruku. "Tak snad to pro tebe bude výstraha pro příště." Usměje se Chris. "Bude. Neboj se."

Uběhlo pár dalších dní. Chris se konečně začal uzdravovat tak, jak by měl. Už mohl i sedět a normálně jíst, aniž by mu musel někdo pomáhat. Nathana to trápilo. Nechtěl ho v domě nechávat, zatímco ostatní byli někde venku na výpravách. Vergil se tak jeden den nabídl, že s Chrisem zůstane v domě. "Nemusel jsi tu se mnou zůstávat." Podotkl Chris při pohledu na Vergila, který mu přinesl snídani. "Ale já chtěl. Chtěl jsem tu být s tebou, protože jsem... se nemohl dívat na ten Nathanův výraz. Hrozně si vyčítá, že nemůžeš nikam ven."
"Nemusí si nic vyčítat. Nikdo jsme s tímhle nepočítali. Prostě se to stalo." Odpoví Chris. "Ale je od něj asi hezký, že má starost."
"To jo." Usmál se Vergil a posadil na okraj postele k němu. "Jsem rád, že se tvůj zdravotní stav začal konečně zlepšovat." Chris mu oplatil úsměv. "Díky."
"Víš, chtěl jsem ti hrozně moc poděkovat. Za to žes... mi zachránil život, že-"
"Vergile. Nemusíš mi děkovat. O nic nešlo."
"Ale já ti chci poděkovat. Dante mi furt říká, jak jsi mě zachránil, a že kdybys tam nebyl, tak bych tu už nestál a tak podobně. Pro všechny a to i dospělý, kteří to nepřiznají, jsi vzor. Cením si toho. Cením si toho, že jsi mi zachránil život. Děkuju, Chrisi." Natáhnul se k němu a políbil ho na čelo. "Není... zač." Vydechl nejistě Chris. "Ale je." Vergil přitiskne své rty k těm Chrisovým a dlouze ho políbí. "Dost." Odtáhne ho od sebe starší. "Takhle mi svůj vděk oplácet nemusíš."
"A jak ti ho mám jinak projevit?"
"Já nevím, ale takhle ne. Prosím. Připadám si... zneužitej." Povzdechne si vlkodlak. "Zneužitej? Proč?" Zeptá se Vergil. "Nechci, abys mi nabízel svoje tělo jenom proto, že jsem ti zachránil život. Tohle je přece jednadvacátý století. Nejsi žádná šlapka." Namítá dál Chris. "Myslíš? Na Valentýna... jsem s Dantem..."
"Co?" Vergil mu řekne, co se stalo na Valentýna, jak s ním a Dantem všichni až na Nathana vytřeli a co se dělo pak ve zbytku dne. "Oh. A já si říkal, že se k sobě vy tři nějak máte." Zamumlal Chris. "Tak jako tak... já po tobě sex nebudu chtít. A ty by ses k tomu neměl nutit. Já to po tobě přece nechci. Dobře?" Vergil na něj chvíli kouká, než souhlasně přikývne. "Tak fajn."
"Skvěle." Chris si trochu poposedne. "Teď se můžu v klidu nasnídat, snad."

Pak už si s Vergilem jen povídali. Chris seděl v křesle a díval se z okna. "Dobrý?" Zeptal se ho Vergil. "Jo, ale jo. Všechno je... dobrý." Zamumlal Chris. "Opravdu?"
"Jo. Dobrý. Všechno je dobrý." Ujistil ho. "Prostě jen přemýšlím. Jsem tu pořád sám a to, že jsi tady, pro mě víceméně není rozdíl." Vysvětlil Vergilovi. "Aha. Tak to jo a o čem přemýšlíš?"
"Tak různě." Odpověděl starší. "Tak to jo." Vergil k němu přešel a sedl si k jeho nohám. "Něco ti ale dělá starosti, že?"
"Možná, ale s tím mi moc nepomůžeš."
"Tak to zkus. Třeba se mýlíš." Pronesl povzbudivě mladší a dodatečně se usmál. "Fajn. Než, jsem tě šel hledat... Kluci měli starosti. Nechtěli mě pustit samotného. Zeptali se mě: Co když už se nevrátíš? Co když tě nenajdeme?" Krátce se odmlčel. "A já jim na to jen řekl: viřiď dětem, že je mám rád." Vergil ho překvapeně pozoroval. "To je... to je zajímavý Chrisi, ale jaká je pointa tohohle vyprávění?" Chris se na něj podívá. "Ta lhostejnost."
"Lhostejnost?" Zeptal se. "Jo. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jaký důsledky to bude mít, když se mi něco stane a co je nejhorší, že se něco stalo. Mohl jsem tam zemřít, nikdo by mě nikdy nenašel a když už tak pozdě. Mohlo se stát cokoliv. Stačilo by jen, aby to Nathanovi a ostatním trvalo o chvíli dýl a moje děti by byly vystaveny tomu největšímu nebezpečí, před kterým se je snažím tolik let uchránit. Prostě a jednoduše by z nich byly sirotci. Moje děti." Prohrábl si vlasy. "Jak mě mohlo napadnout říct něco takovýho? Mohl jsem tam umřít." Bělovlásek si všimne Chrisova výrazu a instinktivně sevře jeho ruku. "Každý občas řekneme takovouhle kravinu." Snaží se ho utěšit. "Podívej se na mě. Nesnáším zimu a svým stěžováním jsem málem přišel o život. Takhle to prostě chodí. Co se mělo stát, stalo se. Dante by na tohle měl asi odlišný názor, ale ten tu teď není." Pomalu se postaví a poobejde trochu křeslo. "Jsem táta k ničemu a ještě horší matka."
"To není pravda, Chrisi. Dokázal jsi se o tu smečku postarat úplně sám. Jedno dítě zvládne každej, ale ty se staráš o patnáct dětí. To je pokrok, to něco znamená. Nejsi k ničemu, ani jako matka, ani jako otec. Jsi skvělý rodič." Opatrně se mu posadí do klína. "Myslíš si to? Doopravdy?"
"To všichni přece už dávno víme." Bělovlásek se usměje na staršího a pohladí ho po lehce zarostlé, ale udržované tváři. "Děkuju."
"Asi jsme si kvit, že?" Zeptal se Vergil. "Možná." Odpověděl Chris s malým úsměvem na tváři. "Fajn." Pousmál se Vergil. Rukou zajel do Chrisova klína a sevřel v dlani jeho rozkrok. Chris krapet trhaně vydechl. "Děje se něco?" Zeptal se ustaraně Vergil. "Ne nic. Překvapil jsi mě." Vysvětlil. "A teď?" Vergil opět sevřel v dlani rozkrok staršího a sledoval jeho reakci. "Teď už jsem to víceméně očekával."
"Opravdu? No, děláme pokroky." Uculil se mladší, než se sehnul, aby ho začal líbat na rtech. Chris byl nejdříve pasivní, ale pak polibky postupně oplácel. Vergil Chrise zuřivě líbal na rty, dokud se od něj s menším odporem neodtáhl, aby se na něj usmál. "Ještě, že ta noha už je v cajku, částčně."
"Proč?" Zeptal se Chris. "Pro tohle." Na chvíli z něj slezl a sundal si kalhoty i se spodním prádlem. Chrisovi rozepnul kalhoty a stáhl mu je trochu pod zadek. Pak sevřel jeho úd a chvíli mu ho kouřil. Nabudil tak Chrise i sebe. Jazykem se pečlivě staral o Chrisův úd. Škádlil ho a dráždil, dokud se opět neodtáhl. Posadil se mu do klína, hezky obkročmo. "Pane." Vydechl mu u ucha Vergil. "Jsem připraven trénovat." Provokativně vyšpulil prdelku, do které až po kořen ponořil Chrisův úd, který se Vergilovi otřel hned o prostatu. Bělovlásek Chrisovi zasténal u ucha jako nějaká levná coura. Když se na něm pak začal pohybovat pořádně a vcelku rychle, sténal jako coura ještě víc, dokud nesténal i Chris a dokud Chris nedosáhl vrcholu. Vergil zůstal nehybně sedět, zatímco mu z otvůrku, po Chrisově údu stékalo vlkodlakovo sperma. "Pro začátek to nebylo k zahození." Zamumlal udýchaně Chris a to defakto skoro nic nedělal. "To mi lichotí, kapitáne." Usmál se mladší. "Asi bych se měl nějak umýt."
"S párem berlí?"
"Jo? Máš lepší nápad?"
"Možná by tu jeden byl."

Zatínal mu nehty do kůže na zádech i na ramenou. Hlasitě sténal a vůbec se za to nestyděl. Byl v sedmém nebi. Choval se jak ta největší děvka pod sluncem. Chris mu dával pořádně do těla. Jeho tělo se třáslo pod jeho silnými přírazy, pod celou tou silou. Pod těmi svaly. Bylo to ak nádherné. Škoda, že Chris už teoreticky patřil někomu jinému, mnohem lepšímu, než byl nějaký Vergil. Tak aspoň teď si to mohl užít, ne? "Nepřestávej." Opakoval mu. "Víc. Prosím víc." Chris do něj opět vyvrcholil, ale tentokrát vystoupil mnohem dřív. Chvíli počkal, až se Vergil vzpamatuje, a pak se umyli. Samozřejmě si to oba nechali pro sebe. Tedy víceméně. Vergil si to pro sebe nenechal a hned se svěřil Dantovi, jakmile byla možnost.


Když se vrátili po pár týdnech domů. Deni se dozvěděl, co se stalo a Vergil pak skutečně proletěl oknem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama