Výprava

26. července 2018 v 23:56 | Azano |  Jednorázové
Tady je ta "zrcadlová" jednorázovka, o které jsem vám psala v úterý :)


Vyšplhali po deset metrů vysokém skalním útesu a podívali se kolem sebe. "To je ale výhled." Řekl udiveně Dante. "A to jsme teprve v polovině." Usmál se Nathan. "Tamhle je Tenzinova vesnice, že?" Zeptal se mladší. "Správně."
"Je tam i Chris a Vergil." Jeho slova snad jakoby na něco narážela, ale Nathan to přehlédl, přestože to slyšel. "Pokračujeme dál." Vyrazil podél srázu výš do hor. Dante za ním pomalu vykročil. Nezdálo se mu, že by o tom chtěl Nathan nějak mluvit. Takže jejich cesta byla na pár dalších hodin spíše tichá. Občas zaznělo nějaké varování, ale jinak nic.

"Takže tady stál kdysi vchod do tý... bájný země?" Zeptal se Dante při pohledu na zavalené schody vedoucí kamsi dolů do nějakého tunelu. "Bájného města, ale jo... tohle byl ten vchod." Rozhlédl se zamyšleně. "A co teď?" Vyrušil ho Dante. "Zkusíme to tu prohledat. Třeba něco najdeme." Odpověděl Nathan. "Ale co máme hledat?"
"To poznáš." Ujistil ho starší. "No dobře." Rozdělili se, aby něco našli, ale po nějaké době se spíše zdálo, že hledání nemá smysl. Dante vlezl do jedné z chátrajících budov a spíše koukal po cennostech, ne jako Nathan, který spíše hledal nějaké určité vodítko. Dante ovšem opět nic nenašel. Trochu rozčílením a možná i zoufalstvím kopnul do dřevěných dveří, které se opíraly o stěnu. Trochu u toho poskočil, až pod ním podlaha zapraskala. Ustoupil o kousek zpátky. Usoudil, že bude lepší rychle zmizet, ale to už se pod ním podlaha zcela propadla. S překvapeným křikem padal kamsi dolů, dokud nedopadl do vody. Vyplaval nad hladinu a panicky se rozhlížel kolem sebe. Voda ani nebyla tolik ledová, jak by v Himalájích čekal. Problém bylo jeho oblečení, které ho táhlo ke dnu. Doplaval na břeh a sundal ze sebe aspoň bundu, kterou odložil vedle sebe. Teprve teď se pořádně rozhlédl kolem sebe. "Asi jsem se při tom pádu flákl o šutr." Usoudil při pohledu na okolní prostředí. Jako kdyby se propadl do jiného světa. Vždyť to tu vypadalo a celkově se to i chovalo, jako tropická oblast. Bylo tu teplo, spousta exoticky vypadajících rostlin a zvířat, nemluvě o troskách budov, které byly vidět na míle daleko. Vzhlédl k místu, odkud nejspíš spadl. Tmavý otvor. Bůh ví, jak dlouho padal. Prohrábl si mokré vlasy a pomalu vstal. Vysílačka díky vodě nefunkční, mobil nechal v chatě ve vesnici. Nebyla žádná šance spojení se s Nathanem nebo kýmkoliv jiným.

Naštěstí pro Danta slyšel Nathan jeho křik. Na místo dorazil ovšem příliš pozdě. Baterkou si posvítil do černé propasti v podlaze. Nejdříve se kolem sebe rozhlédl. "Možná bych..." Přešel k sloupu před domem a zkusil s ním zacloumat, než ho obešel kolem dokola, aby se ujistil, že je pevný a z kvalitního kamene. Pak kolem něj uvázal provaz a postavil se k díře v podlaze. "Tak jo. Tohle snad nějak přežiju." Posadil se na okraj. V ruce si držel rozsvícenou baterku. Pomalu se začal spouštět dolů, dokud nezůstal viset těsně nad vodou. Rozhlédl se kolem sebe a nadšeně usmál. Byl si jistý tím, že to nezaniklo celé, ale že by to bylo až takhle dobré... Radost ho ale po chvilce přešla, protože Danta nikde neviděl, jen na břehu se cosi válelo. Spustil se tedy ne moc nadšeně až do vody a odvázal se. Doplaval ke břehu, kde našel Dantovu bundu a mikinu, dokonce i většinu vybavení. Jediné, co nenašel v té hromadě věcí, byla jedna z Dantových zbraní a baterka. Na jednu stranu nepochopil už při cestě do Tibetu jako takového, proč si se svým bratrem vzal zbraně. Nikdo tu přece být neměl a vlastně se ani nepočítalo s tím, že se do ztraceného města dostanou. No cíl to byl popravdě Nathanův. Dante se jen nabídl, že pojede a vzal s sebou rovnou i Vergila. Chris jel spíše jako bodyguard, navíc mu Deni nařídil dovolenou. Nikdy nedoufal, že tu nádheru zase uvidí. Při hledání tohohle města málem zemřel a teď tu byl znova. Sundal si bundu a odložil batoh, ze kterého vytáhl speciální tyč, kterou ještě prodloužil tím, že ji roztáhl a zapíchl ji do země. Na nejvyšší bod tyče připevnil jasně červený kus látky, aby se tyč snáze hledala. Stejně jako Dante vyrazil do srdce bájného místa jen s tím nejnutnějším... baterkou, vysílačkou a mobilem, svým zápisníkem a láhví s vodou. Zbraň měl na výpravách vždycky u sebe. Obzvláště po té poslední.

Oproti jeho poslední návštěve to tu vypadalo rozhodně jinak a to o dost. No tak většina budov, mostů, sloupů a soch se zhroutila. Vypadalo to tu spíš víc jako nějaká džungle, než město. No teď to byly spíš už jen ruiny. Jak se Nathan prodíral přírodou, uvažoval nad tím, co se stalo Chrisovi a Vergilovi, taky přemýšlel o těch zbraních. Normální zbraň by ještě pochopil, ale proč si s sebou Vergil musel brát tu katanu? Nevešla se ani do kufru, takže na sebe dost upozorňovala. On měl důvod svou zbraň nosit u sebe. V těchto ztracených místech jsou často stvoření, která vlídná slova nezabijí. Z jeho přemýšlení ho vytrhlo cosi podobného výbuchu. Instinktivně, jako kdyby to věděl, se podíval na strom, na kterém jakoby rostl zvláštní modrý krystal ve tvaru bublin. "No nazdar." Vyběhl kvapem k místu, odkud se výbuch ozval. Proběhl kolem několika rozpadlých budov, pak zase mezi stromy, kde už slyšel Dantův vyděšený, ale spíše rozčílený křik. "Chcípni ty potvoro! Do hajzlu!" Střílel do o hlavu vyššího muže s nafialovělou kůží v domorodém úboru s palicí v ruce. Nathan prudce "zabrzdil", aby nespadl dolů do řeky, která nevypadala moc hluboce. Dante byl na druhé straně. Hnědovlásek se ohlédl a vyběhl oklikou. Vyběhl po polorozpadlých schodech na vcelku neporušenou dlážděnou cestu, na kterou se napojoval most. Ten ale končil lehce za jeho polovinou. To ale Nathanovi nevadilo. Svůj účel to rozhodně mělo splnit. Vyhoupl se na okraj mostu a běžel po okraji. Na konci se odrazil a přeskočil na druhou stranu. Pak už jen běžel za střelbou. Vyběhl po spadlém sloupu a skočil domorodci na záda. Střelil ho do ramene, čímž ho ze sebe hromotluk shodil a ucouvl o kousek dál. "Střílej!" Okřikl Danta Nathan. "Vždyť mu to nic neudělá!"
"Střílej do tý modrý věci na stromě za ním!" Dante zvedl zbraň a střelil do modrého bublajícího krystalu, který vybouchl a odhodil tak domorodce pryč. "Sakra! Je to... je to mrtvý?! A co to bylo?! Mělo to bejt opuštěný!" Nathan se celý udýchaný jen začal smát. "Čemu se směješ?!" Okřikl ho Dante hystericky. Nathan mávl rukou a malátně se posadil. "Tomuhle se říká... dobrodružství, víš?" Smál se. "Nechat se zabít není zrovna dobrodružný."
"Čekal bych, že ty zrovna budeš drsnej a takovej ten... tvrďák, co všechno a všechny pokosí. Místo toho jsi hysterickej jako ženská." Posmíval se starší, než se postavil a rozhlédl. Ze země sebral svojí zbraň a otřel si slzy, které mu tekly smíchy po tváři. "Jsi v pohodě?" Zeptal se Dante. "Je mi skvěle." Odpověděl Nathan s chichotáním. "Fajn..." Zamumlal podezíravě mladší a též vstal. "Přiznávám, že mě to vyvedlo z míry. Jsem zvyklej na všechno v tomhle šíleným světě... ale měl jsem za to, že se jdeme podívat jen po památkách a ne, že se propadnu do zracenýho města." Vysvětlil Dante. Nathan se na něj, teď už jen s upřímným úsměvem, podíval. "Rozhodně to je lepší, než pořád jen sedět doma nebo ve třídě plný dětí, nebo v kanclu."
"Ummmm... Myslel jsem si, že tě učit nový generace baví. Předávat jim informace. Historie je přece tvůj šálek kávy, tak proč by tě to nemělo bavit?" Namítl Dante zaraženě. "Je super učit děti, vědět, že jsi udělal něco proto, aby některý věci nikdo nezapomněl, ale tohle... tohle to riskování a cestování, nebezpečí, exotika i ty potvory... to všechno je mojí součástí, nebo vždycky bylo a v posledních letech... jsem... jen učil a dohlížel na to, aby každý důležitý okamžik, byl v Barevném městě zaznamenán. To ale není život, kterej bych si představoval až do svojí smrti. Chci zase objevovat, cestovat, dělat tohle... prostě žít aspoň zčásti jako dřív. Deni se mnou už těžko bude jezdit na výpravy, ani po Chrisovi to nemůžu teď už chtít. Chtěl jsem jen zase znovu okusit ten pocit." Dante ho celou dobu bedlivě poslouchal a postupně si složil obrázek. "A důvod týhle výpravy?" Zeptá se ho tedy. "Jelikož je Deni milovníkem historie a pár měst se mnou nenavštívil, navrhl mi, že bych se sem mohl vydat a podívat se, jestli tu z Shambaly něco nezbylo. Chris by normálně nejel, ale Deni mu to nařídil, protože už potřeboval taky nějaký to volno. Měl tu být se mnou, při tom objevu, ale... jsem rád, že tu je se mnou aspoň někdo. Vlastně nebýt tebe, tak to možná nenajdeme. Tím pádem se tohle místo zase dá dohromady, časem..." Dante si opět skládá obrázek. Dneska mu to moc nemyslí, to bude tím mrazem. "Počkej... Deni chce tohle místo zrekonstruovat? A jak by to jako provedl?"
"Děláš, jako kdyby byl Deni demoliční expert."
"No, pár míst už díky němu dostalo pěkně na frak."
"Ale to i díky mě. Každý jsme se zasloužil o nějaký to zničený město." Pokrčí rameny. "Každopádně pořád vedu." Dodá Nathan a trochu se pousměje. Od Lary jsem dostal povolení, že můžu sestavit tým studentů a vzít je na expedici, kam si určím a... nejspíš už mám favorita. To byl taky jeden z důvodů téhle výpravy. V průběhu dalších dvou měsíců mě čekají ještě tři, tak snad budu mít stejný štěstí, jako dneska." Dante so založí ruce v bok a povzdechne si. Krátce sklopí hlavu, než se podívá na staršího. "Hádám, že ty děti mají štěstí taky... když mají tak super profesora." Nuceně se pousměje. "Pojď, měli bychom se vrátit." Řekne ještě Dante a vykročí zpátky k místu, kde se propadl. Nathan za ním hledí trochu zmateně, ale pak ho doběhne. Spolu se propletou zpátky k řece. Pan Drake tam tyč nechá, není důvod ji tahat s sebou. "Polezu první." Oznámí Dante Nathanovi. Chce už vlézt do vody, když ho Nathan chytne za paži. Mladší se ohlédne a lehce se zamračí. "Jak jsi mluvil o Chrisovi a Vergilovi..." Začne. "Taky jsem o ně měl strach. O oba, ale... nemůžu riskovat Chrisovo zdraví a Vergil se o něj určitě postará. Zvládnou to tam tu chvíli sami. Pořád si to vyčítám. Měl jsem na ně dávat větší pozor, vždyť Chris má spoustu dětí a Crane je nemůže vychovávat. Ostatně proto jsou v Chrisově výhradné péči. Co kdyby to nepřežil? Co kdyby tady zemřel? Byla by to moje vina." Dante ho poslouchá. Chápe jeho obavy a je rád, že o tom konečně taky trochu promluvil. "Není mrtvý a to je důležitější. Žije. I Vergil žije. Nemusíš se tím víc trápit. Co trápí mě... je to, že tu s námi nejsou, aby viděli tenhle objev, co jsi udělal." Nathan jeho ruku pustí. "Já jsem tenhle objev udělal kdysi, teď jsi ho udělal ty." Opraví ho starší. Mladší se usměje. "Polezu první." Vyrazí k vodě. "Počkej. Nemůžeme se namočit. Nahoře bychom umrzli." Zastaví ho Nathan. "To je pravda, ale jak... jak se chceš dostat k tomu provazu?" Zeptá se. Nathan se jen mlčky rozhlédne. "Můžeme použít ty kusy dřeva tamhle. Když využijeme ty větší kusy, uděláme z toho něco jako vor a z něho už se bude šplhat líp, no ne?"
"Tak se do toho dáme."

Vor jim trvalo postavit mnohem dýl, než očekávali. Když pak vylezli ven, byla už tma. "Pokud si pospíšíme, dostaneme se zpátky do vesnice do dvou hodin. Z kopce to bude mnohem jednodušší." Oznámí Nathan. "Tak na co čekáme?" Dante si dopnul bundu a ohlédl se k díře v zemi. Nemohl uvěřit tomu, že tam dole je úplně jiný svět. "Jdeme." Zavelel Nathan a vyrazil cestou, kterou sem přišli. Brzy se skutečně dostali do vesnice. Nathan si jen odložil věci, které měli s sebou a okamžitě šel volat Denimu, kterého zpráva o znovunalezení města velice potěšila. Ovšem o Chrisovi a Vergilovi nic neřekl. Pak se Nathan vydal za Tenzinem. Dante oproti tomu zkontroloval Vergila s Chrisem. Chris tvrdě spal a Vergil se mu, hned jak svého bratra uviděl, svěřil s tím, co se dělo. Tmavovlásek z toho nebyl moc nadšený, protože moc dobře věděl, že Chris už je víceméně majetkem někoho mnohem... lepšího. Tak jako tak s tím stejně už nemohl nic udělat. Stalo se a zrovna on čas vracet neumí. Bratra nechal bratrem a zavřel se u sebe v pokoji. Tam se posadil ke krbu a zamyšleně čučel do ohně.

Nathan se vrátil až druhý den ráno. Nechtělo se mu spát, nebyl ani unavený, měl prostě jen radost z toho, jak úspěšný den to byl. Zavřel za sebou hlavní dveře a prošel dům, aby se ujistil, že nikomu nic není. Chris spal, Vergil taky a Dante... taky. Našel ho ležet na kožešině na podlaze u krbu, který vyhasínal. Přešel k němu s mírným úsměvem. Pomalu si klekl. Když Dante spí, hezky se na něj kouká. Pomyslel si. Moc dobře si uvědomoval, že nebýt jeho, město nenajde. Nemohl a nechtěl předstírat, že to bylo jinak. Chtěl, aby Dante věděl, že byl pro jejich výpravu cenným členem a měl významnou část zásluh na nalezení města. Zajel mladšímu prsty do vlasů a s úsměvem ho pozoroval, než s ním jemně zatřásl. Dante nejdřív nereagoval, než po chvíli pootevřel oči a tiše zamručel. "Kolik jsem toho vypil?" Nathan se rozhlédl. "Umh... nic? Není tu jediná láhev." Odpověděl zmateně starší. "Tak to bude asi hodně brzo ráno, jinak si to neumím vysvětlit." Usmál se. "Tyhle tvoje vtípky." Uchechtl se Nathan. "Je pět ráno. Teď jsem se vrátil od Tenzina. Mám z toho objevu takovou radost, že nechci spát." Dante k němu zvedl zrak. "Samozřejmě nebýt tebe, tak to město nenajdu. Díky tobě byla výprava víc než jen úspěšná. Byl jsi úžasný společník dobrodruh." "Díky, asi." Odvětil a zase položil hlavu do kožešin. "Proč sis nešel lehnout?" Zeptá se Nathan. "Přemýšlel jsem a nějak se zakoukal do krbu, pak jsem asi prostě usnul. Nevím." Odpověděl. Pomalu zase zavřel oči. "A neměl... bys... já nevím... si jít lehnout? V posteli ti bude líp, ne?"
"Samotnýmu ne." Nathan zlehka zrudl ve tváři. "No tak se zvední... já s... já si tam s tebou lehnu, než usneš." Dante se pomalu posadil. "A nebude ti to vadit?"
"Ne. Určitě ne." Ujistil ho starší a zvedl se ze země. Došel s mladším k posteli. Ten si sundal kalhoty a vysvlékl se z mikiny. Vlezl si do postele a přikryl se. Nathan si zul boty a vylezl k němu. Položil se trochu výš vedle něj. Dante se k němu po krátkém váhání přitulil a položil mu hlavu na hruď. Naslouchal jemu klidnému tlukotu srdce a nádechu i výdechu. Jeho hruď se plynule zvedala a klesala. Bylo mu takhle hezky, ale Nathanovi by to asi nedokázal říct. Jejich vztah byl zvláštní. Takzvaní "přátelé s výhodami". Jinak by to ani nenazval. Nathan mu v sexu vždycky vyhověl, i když ho Dante vždycky nejdřív pracně nabudil, ale nakonec si starší dal říct i v případě, kdy na Valentýna s Vergilem měli tu... smůlu. Všichni s nimi vytřeli, ale Nathan ne. Byl o dvacet let starší. I když na věku pravděpodobně vůbec nezáleželo. Deni je starší skoro o čtyřicet let od svého současného manžela, takže to asi vážně nemá význam, pokud se mají rádi a vyhovuje jim to. "Chci abys... se mnou jel na příští výpravu."
"Myslíš si, že to je dobrý nápad?"
"Proč by nebyl? Na Madagaskaru sníh není, ani v poušti v blízkém východě, ani v Jižní Americe." Vysvětlí starší. "Aha. Ale i tak. Co když se zase někomu něco stane? Nebo co když něco objevím a ty... si připíšeš zásluhy? Jako včera..." Nathan se od něj poodtáhne. "Co prosím?" Přeměří si ho. "Je to několik minut, co jsem ti řekl, že nebýt tebe, tak to město nenajdu. Neřekl jsem, že jsem si připsal tvoje zásluhy. Ty jsi ho našel včera, já před lety. Nikomu slávu neberu, ani mi o ni nejde. Jsem rád, že mi lidi dali konečně aspoň částečně pokoj." Zamračil se. "Jak tohle můžeš říct? Před chvíli, když jsem mluvil, jsi mě neposlouchal? Dante co po mě ještě víc chceš? Zatraceně." Slezl z postele. "Proč myslíš, že jsem tě vzal s sebou? Tss." Odfrkl si. "Zrovna já jsem ten, kdo si bude připisovat cizí zásluhy, to je přesně můj styl." S tím Nathan odešel z pokoje. Hlasitě za sebou zabouchl dveře a odešel pryč. Nejdřív měl v plánu se jít zlít, ale nakonec skončil u Chrise v pokoji, kde si sedl do křesla a sledoval spícího vlkodlaka. Pohled mu spočinul na berlích, bez kterých by Chris nikam nedošel. Na něj se taky hezky dívalo, když spal. Skoro na každého muže, kterého zná, se dívá dobře. Jen žádný není víc, než by chtěl. Za ty roky se bez partnera obešel, tak proč by se nemohl obejít i nadále. Svůj pohled upřel k oknu, ve kterém byl krásně vidět východ slunce. To už bylo tolik? Vždyť vůbec nespal. To se na něm ale později podepsalo.

"Zvláštní. Mám pocit, že o tom prohození oknem se Vergil v Tibetu zmínil." Usmál se na muže v drahém obleku, který vypadal, jako kdyby se mu zrovna psychicky náramně ulevilo. "Vážně? Mě to přišlo docela vhod. Sotva přijede a už mě takhle vytočí." Upravil si límeček a manžety. "Už nejsme manželé, ale pořád jde o muže, se kterým mám čtyři děti." Odvětil. "Pojď, sedneme si." Vyzval ho muž v obleku a společně odešli do jeho domu. Muž ho odvezl k sobě domů, kde se Nathan pozdravil s jeho manželem. Odebrali se na terasu, kde už na ně čekala káva, teda ta byla pro Nathana. Jeho hostitel se držel spíše limonád a obyčejné vody. "Musím říct, že jsem rád, že jste něco našli. Nemyslím si, že je nutnost všechna tahle místa nechat ztracená, navíc když jsi tam byl, šlo spíš jen o to najít jiný vchod. A to se povedlo." Usmál se. "Nepočítáš ale doufám s tím, že to bude všude takhle stejně snadný, že ne?" Přeměřil si ho podrážděně Nathan. "Samozřejmě, že ne." Odpověděl. "Něco se děje. Poznám to."
"Nic se neděje." Trval si na svém starší. "Nathane." Oslovil ho. "My dva se známe už pěknou řadu let. Hodně jsme toho spolu prožili, hodně si vytrpěli i užili, proto se na mě nezlob, když říkám, že se něco děje. Vím, jak to vypadá, když se nic neděje. Normálně bys vtipkoval a usmíval se." Nathan si povzdechne. "Já si našeho přátelství velmi cením, Deni. Je to jedna z věcí, které si cením víc, než svýho vlastního života. Já jen... nechci si pořád stěžovat u tebe. Možná bych si měl psát deníky, jako to dělá Darwiny." Deni se usměje. "Myslím si, že bys dopadl jak já. Mám v domě obří knihovnu a jedna ta velká skříň jsou jen moje deníky. Myslím si, že by to u tebe vypadalo podobně." Nathan se usměje. "To asi jo."
"Tak vidíš." Opře se. "Co se děje? Klidně se svěř." Vybídne ho znovu. "Prohledávali jsme to místo, kde byl původně vchod do Shambaly. Chodili jsme kolem v těch domech i venku a... Dante se v jednom z těch domů propadl podlahou do Shambaly. On našel Shambalu, ne já. A pak mi řekl, že si připisuju cizí zásluhy. Chtěl jsem, aby jel se mnou na Madagaskar a on... mi řekne tohle. Rozčílilo mě to. Zbytek našeho pobytu jsem byl s Chrisem. Hrozně jsem si vyčítal, že musel trčet sám v tom domě. Měl si to užít. Byla to jeho dovolená. Všechno se podělalo." Deni ho poslouchá a pokyvuje hlavou. "Myslím si, že bys to měl nechat být. Ty zrovna nejsi typ, co si připisuje cizí zásluhy. On udělal chybu, že ti něco takového řekl. A Chrise by sis taky neměl vyčítat. Stalo se. Nikdo s tím nemohl počítat. Co naštvalo mě, že za to zčásti mohla Vergilova bezohlednost. Měl si hlídat cestu. Ne si furt stěžovat, což dělá skoro pořád, když zrovna někoho nedohání k šílenství." Odpověděl mu. "Ovšem to ale neznamená, že bych byl vůči tomu, co se stalo nějak lhostejný. Mohli umřít, ale přežili to a to je hlavní. Za to jsem rád. Každá smrt je pro mě těžká. Vždy je to velká ztráta." Nathan ho poslouchá. "Děkuju. Jsem rád, že jsi mě opět vyslechl a řekl mi svůj názor."
"Jak s tím ale naložíš je na tobě." Usměje se Deni. "To je pravda."
"Fajn. Takže příště můžeš jet na ten Madagaskar, jak jsi říkal. Expedici se studenty máš schválenou, takže pak můžeš navrhnout místo a já s Larou ti dáme zelenou. Ale... Shambalu bych nechal pro starší studenty. Přeci jen... hory a Madagaskar je rozdíl a obzvláště po tom, co se stalo Chrisovi a Vergilovi, si nemyslím, že to je bezpečné. Dokud se neprovedeme analýzu oblasti, bude lepší Shambalu ponechat jen odborníkům."
"Jistě. Původně jsem chtěl právě tam, ale když jsi to podal takhle, tak mi dochází, že to asi fakt není vhodný místo pro děti."
"Neboj se. Pro ty děti to bude zážitek už jenom proto, že se podívají do světa." Nathan se na něj usmál. Oni dva si vždycky dokáží porozumět a vyhovět si. Ještě chvíli si spolu povídali, pak Deni Nathana vyprovodil s tím, že mu zavolal i taxík a ten ho odvezl domů. Doma na Nathana čekal vzkaz, kde se jistá osoba omlouvala za své chování. Nathan omluvu přijal, ale uvnitř ho to stále velmi mrzelo...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama