Generálova žena - Nový svět

25. srpna 2018 v 21:54 | Azano |  Generálova žena
Oficiálně poslední kapitola je zde (ale ještě vyjde epilog). Doufám, že se bude líbit. Nakonec jsem ji napsala trochu jinak, než jsem měla původně v plánu, tak si ji snad užijete :)


O čtyři roky později...
Z toho, co se událo v Neumannově sídle, se udělal velký poprask. Našla se totiž velká spousta šťouralů, kteří to nechtěli nechat jen tak. Dopadlo to nakonec tak, že jednoho krásného dne se v médiích začaly objevovat videa a fotografie ohořelého domu, ale i mrtvých těl, která už byla ve velmi pokročilém stádiu rozkladu. Spustilo to vlnu spekulací a dohadů o tom, co se tam mohlo stát a kam se poděl ten zbytek, co v domě byl v době požáru. Nejoblíbenější verzí byla ta, kde si sám Hudson objednal generálovu smrt, ovšem místo něj zemřela jeho žena, její sestra, kapitán jedné vojenské jednotky a dva otroci. Zbytek otroků toho nejspíš prý využil a utekl, dokud to šlo. Vrah nebyl znám ani nikdy objeven. Škoda, že takhle to opravdu nebylo. Kromě této verze byla ještě spousta dalších a jako bonus se média zajímala i o sanatorium, ze kterého si generál udělal svůj dům. Byla to šílená doba...

Nic ovšem netrvá věčně. Díky tomu, co média hlásala se v srdcích lidí po celém světě spustil jakýsi obranný mechanismus. Začali se bouřit a protestovat proti systému. Nechtěli ve vedení člověka, který chtěl zabít vlastního generála. A tak se to neustále hromadilo a hromadilo, dokud se systém nezhroutil úplně. Na chvíli vypukl chaos, ale jakmile se několik schopných mužů a žen chopilo vedoucích pozic, chaos zase rychle ustal. Začalo se znovu budovat a svět teď vypadal... jinak. Lépe.

Generál z toho nevyšel nijak špatně. Pohřbil ostatky své ženy a její sestry, pohřbil dokonce Dylana a Jona. Samozřejmě nevynechal ani Waltra. Odstěhoval se zpáky do Evropy, na jih Řecka a zapojil do budování nového světa. Řecko se stalo jeho útočištěm, jeho domovem. Památek v něm už moc nezbylo, ale i když už neexistovaly, pořád byly součástí historie. Stejně jako generál sám. Něco mu ale přes všechen ten klid a pohodu chybělo. Někdo mu chyběl. Proto když se mu ozval jeden ze starých přátel, neváhal a vyrazil do Ameriky...

Union of Rebels bylo jedno z prvních nově vybudovaných měst v Severní Americe. Toto město založili lidé, kteří byli za Hudsonova systému označeni jako rebelové, teroristi nebo odbojáři. Ve městě tím pádem žijí hlavně nepohodlní lidé. Nyní je to ale nemuselo trápit. Každý občan přispívá svým dílem k chodu města a je čím se chlubit. Zakladatelé zvolili místo kousek od jezera, kde začali čerpat z trosek okolních drobných měst a postupně se rozrostly až právě do oných trosek, čímž na starých základech vybudovali zcela nové město. Po zhroucení diktatury se město obzvláště rozrostlo a přijalo velkou spoustu lidí, kteří byli před zhroucením v pracovních táborech, nebo čekali na popravu.

Gabriel do tohoto města přijel za účelem setkání se se starým známým, který na něj již čekal na náměstí v centru města. Blondýn vystoupil z taxíku a nechal se přivítat druhým mužem. "Gabrieli." Vydechl tmavovlasý muž jeho jméno. "Dereku." Reagoval blondýn. "Celý svět se díky tobě dočista změnil, jaký to je?" Zeptal se Derek. "Nevím, čím jsem se o tu změnu zasloužil." Odpověděl mu odměřeně. Derek se jen usmál. "Přestaň se takhle chovat. Mám pro tebe překvapení." Stiskl jeho rameno a pohlédl mu do tváře. Gabriel mu pohled opětoval, ovšem neměl nejmenší tušení o tom, co tu vlastně dělá. "Proč tu jsem? V tom dopise to znělo... dost naléhavě. Já už... se do Ameriky nechtěl vrátit. Říkal jsem ti to při našem posledním rozhovoru." Odvětil opět chladně Gabriel. "Hele klid. Kdyby to bylo možný, tak přijedu za tebou, taky to bylo v plánu, ale objevily se jisté... komplikace." Odtáhl se od něj. "Tak pojďte generále, je na čase ti ukázat město." Derek ho protáhl skoro celým městem, dokud se nezastavili před jedním ze spousty rodinných domů ve městě. "Tady bydlíš?" Zeptal se otráveně Gabriel. Nebyl připravený na pěší túru městem, takže ho to trochu znavilo. "Pojď. Někoho ti představím." Vzal ho za paži a dotáhl k hlavním dveřím. Zazvonil. "Jestli to je nějaká lest." Zamračil se Gabriel. "Huš." Stiskl jeho paži pevněji. Otevřely se dveře. "Dereku." Usmála se tmavovláska ve dveřích. "Vedu ti to překvapení." Usmál se tmavovlásek. "To je... vždyť jsme stejně staří." Řekla udiveně. "Co to má znamenat?" Dožadoval se blondýn vysvětlení. "Klid Gabrieli. Na všechno je čas." Žena je pozvala dovnitř. Odvedla je do kuchyně. "Jsem to ale nezdvořilá." Zavrtěla hlavou a natáhla ke Gabrielovi ruku. "Jmenuji se Angela. Moc mě těší generále." Blondýn si s ní potřásl rukou. "Gabriel." Zamumlal. "Už ale nejsem generál, asi tři roky." Dodal a neustále si jí s nedůvěřivým pohledem prohlížel. Derek ho totiž ne a ne pustit. Angela byla stejně stará jako on. Docela vysoká blondýnka s dlouhými vlasy spletenými do copu. Byla i lehce opálená. Oči měla výrazné, zelené. Na prsteníčku si všiml zásnubního prstenu, takže musela být vdaná. "To nevadí. Pro všechny jste pořád generál." Usmála se. "Můžete mi vysvětlit, o co tu jde?" Zeptal se nevrle. "Angela chce překvapit svoje děti. Milují historky o tobě. Chtěla je... překvapit." Blondýn se na Dereka zaraženě podíval. "To jim jako vyprávíte, jak jsem zabíjel nevinné? To jsou fakt hrdinské historky." Tmavovlásek ho usadil na židli. "Máme na mysli jiné historky." Blondýn jen pozvedl obočí. "Tak to jste asi žili v jiném systému, než já." Prohrábl si vlasy, které si nechal ostříhat. Teď je měl mnohem kratší, než kdy předtím. "A kolik jim je?"
"Šest a tři." Odpověděla Angela. "Tak to ty historky asi hodně přikrášlujete." Odhadl a opřel se do židle. "Tak... co teď?" Zeptal se rezignovaně generál. "Chceme tě požádat o takovou... laskavost." Začal Derek. "Angely manžel a já, nebo někdo z jeho přátel si oblékají takové... kostýmy... a pak jakoby bojují proti sobě. Děti to baví a dospělé taky. Mysleli jsme, že by sis vzal nějaký takový kostým a utkal se s jejím manželem. Nikdo kromě nás dvou o tvé přítomnosti nebude vědět."
"Mám se prát s jejím manželem? Jsem voják, neměl bych používat svoje chvaty proti civilistům." Namítl Gabriel. "On byl taky voják." Řekla Angela poměrně chvatně. "Navíc bych mu ráda dala nějakého pořádného soupeře."

"Páni. Vypadáte skvěle." Usmála se Angela. "Kdo tuhle hru vymyslel?" Zeptal se otráveně blondýn. "Můj manžel. Tvrdí, že to trochu zjednodušší pohled na určité věci, navíc před zhroucením systému jsme si trochu ulehčovali situaci právě tímhle hraním. Dávalo nám to... pozitivní náladu." Vysvětlila. "Navíc, dřív jsem to taky hrála. Pořádali jsme turnaje a tak, ale když je tu teď kolem tolik malých dětí, je třeba, aby jim dal někdo dobrý příklad, takže se toho poslední dva roky raději zdržuji." Uculila se. "Takže to hrají i ženy?"
"Ano. Spousta žen ve městě patřila mezi vojáky. Za války někdo musel bránit děti a seniory. Muži válčili proti vám a my... chránily slabé."
"To je mi líto. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Neměl jsem moc na vybranou." Vydechl Gabriel. "Já vím. My všichni to tu víme." Uklidnila ho. "Víte?"
"Ano." Ohlédla se. "Tak. Měl byste se připravit. Budete stát proti rytíři, tygřímu odstřelovači a Hádovi. Jde o to, kdo zůstane poslední. Protihráče zlikvidujete jakmile vám to displej ohlásí. Bude vám to hlásit i v případě, že hráče zlikviduje někdo jiný. Když někdo zlikviduje vás, dozvíte se to." Vysvětlila mu stručně Angela. "Budeme si tykat?" Navrhl Gabriel. "Oh... tak dobře." Podali si znovu ruce. Gabriel ji políbil na tvář. "Ta hra zní dost propracovaně. Muselo to dát práci. Viděl jsem nějaký záznam, co mi ukazoval Derek. Ty obleky opravdu fungují tak dobře?"
"Ano." Odpověděla blondýnka. "Bude se na vás dívat celé sídliště. Mapa je velká, tak si to užij." Podala mu helmu. "Jak jsi mě tam přihlásila?" Zeptal se Gabriel. "Jako Veterána." Odpověděla. "A neboj se předvádět. Nikdo neví, kdo jsi." Gabriel si nasadil helmu a sevřel v rukou pušku. Stál proti někomu, kdo byl oblečený jako futuristický rytíř, pak proti tygrovi s odstřelovací puškou a proti někomu, kdo mel nejspíš vypadat jako Bůh Podsvětí. Helma mu ukazovala různé statistiky, včetně kapacity nábojů a dalších věcí. "Hodně štěstí."
"Díky." Ohlédl se k ní Gabriel. On sám vypadal zajímavě. Měl černo-zlatou obrněnou uniformu včetně vysokých bot a helmy. Pomalu vystoupil ven. Okamžitě se mu ukázalo odpočítávání do začátku hry. Dveře za ním se zavřely. Nejdřív se udiveně rozhlédl kolem sebe. To byla nějaká tradice? No dívat se na to by mu asi nevadilo, ale být přímo hráčem? "Pamatuj Gabrieli, je to všichni proti všem. Přežije jen jeden. Hodně štěstí a... vypadáš fakt dobře."
"Díky Dereku. Doufám, že mě nesejmou během pěti vteřin."
"Tak to bys do toho měl dát všechno. Spoléháme na tebe." Hovor se přerušil. Jakmile skončilo odpočítávání, prostorem se rozlehlo hlasité troubení. Gabriel sevřel pevně pušku v ruce a skryl se za roh jedné z budov. Věděl, že stojí proti odstřelovači, který se nejspíš někam skryje a bude čekat, až se někdo ukáže. Ti dva zbylí by mohli být snazším terčem.

"Konec hry." Řekl a zastřelil posledního protivníka. Myslel si, že to pro něj bude složité, když to hraje poprvé, ale docela se mu zadařilo. Zabil dva ze tří. Jeho taky trochu zranili, ale tak nikdo není neporazitelný. Mapa se celá proměnila ve stupně vítězů. Gabriel hrdě zvedl zbraň. Ženský hlas oznámil: "Veterán vítězí." Potom se hra vypnula úplně. "Je to jen... obrovský skladiště." Vydechl Gabriel udiveně. "Jo. Nikde jinde to ani uskutečnit nejde." Zamumlal odstřelovač a sundal si helmu, stejně jako ostatní. Blondýn si helmu sundal jako poslední. "To mi ho vyndej." Vydechl rytíř. "Co zas?" Reagovali zbylí dva a podívali se stejným směrem, jako on. Odstřelovač upustil helmu. "Hádám, že jsem neměl překvapit děti." Vydechl zaraženě blondýn. Byl překvapený stejně, jako ti tři. "Gabrieli..." Probral se jako první Chris, který k němu došel a přátelsky ho objal. "Rád tě vidím generále." Odtáhl se od něj. "Zestárl jsi."
"To my všichni." Odpověděl s mírným úsměvem Gabriel. "Co noha?" Zeptal se blondýn Toma. "Už chodím, takže dobrý, i když to občas zabolí. Pořád ti hodně dlužím. Co takhle drink?" Usmál se starší. "Promyslím to." Tom k němu došel a též ho přátelsky objal. "Jinak skvělá střelba. Rozdrtil jsi mistra arény."
"Byl jsi fajn soupeř." Uculil se Gabriel. "Angela musí být pyšná žena." Dodal blondýn. "To je." Ozval se třetí muž, který se konečně vzpamatoval. "Stejně jako naše děti." Pousmál se na něj tmavovlásek. "Oh. Já myslel..."
"To je v pohodě." Mávl Bradley rukou. "Pojď. Představím tě dětem."

Gabriel jim řekl o Derekově a Angelině plánu, zatímco ho vedli na slavnost. Angelin šestiletý syn slavil narozeniny. Bylo jasné, že není Bradleyho, ale Bradley ho jako svého syna bral. Dcera ale Bradleyho byla. "Tak Gabrieli... tohle je Daniel a Anna." Představil mu jejich děti. "Ahoj." Pozdravil nejistě blondýn. "Ahoj." Pozdravili děti, i když holčička z toho neměla až takový rozum. "Viděli jsme tě v aréně. Byl jsi boží." Vydechl chlapec. "No nevím. Klukům se taky docela dařilo." Usmál se Gabriel. "Pojďte se najíst." Angela je odvedla do kuchyně, kde se děl Robert s Adamem. "Gabrieli." Adam vstal a objal ho. "Díky."
"Nemáš mi za co děkovat."
"Ale mám. Bradley mi všechno řekl." Pronesl šeptem Adam a odtáhl se od něj. "Roberte." Podal mu generál ruku. "Gabrieli." Usmál se starší. Všichni usedli ke stolu a začali společně obědvat. Povídali si o všem možném. Oslava pak pokračovala venku, kde se sešlo několik dětí, jejich rodiče a přátelé.

Seděl venku před domem na lavičce a prohlížel si noční zahradu. Nepořádek nejspíš plánovali uklidit další den. Neměl jim to za zlé. On tu byl jen hostem. Napil se piva z láhve a odložil ji na stolek vedle lavičky. Přišel k němu Bradley, který se usadil vedle něj. "Jak jsi... nás našel?" Zeptal se po chvilce ticha starší. "Derek mi poslal dopis, ve kterém stálo, že se musím urychleně dostavit do tohohle města, víc mi neřekl. Pak mě odtáhl do tohohle domu, kdy mi s tvojí ženou řekli, že mám v nějaké hře překvapit vaše děti a... no zbytek znáš." Vysvětlil stručně Gabriel. "To je šílený. Já jsem si myslel... myslel jsem si, že už tě neuvidím." Přiblížil se k němu. Čelem se dotkl jeho tváře a těžce vydechl. "Gabrieli..." Generál cítil jeho horký dech na svém krku a starší cítil blondýnovu vůni. "Celej den bylo tak... hrozně těžký předstírat, že k tobě nic... necítím." Gabriel dlaní přejel od beder ke krku až do vlasů. Poodtáhl ho od sebe. "Já vím." Odpověděl mladší. "Máš dvě děti a manželku, spoustu přátel. S nimi můžeš být šťastný. Do dnešního rána jsi s nimi byl šťastný." Bradley se opět těžce nadechl a vydechl. "Máš krásný oči." Usmál se Gabriel. Bradley se usmál. Po tváři mu steklo pár slz. "Nebreč. Pojď..." Tmavovlásek mu přilezl do náruče. Blondýn ho k sobě přitiskl. I když neslyšeli, co si povídali, Derek s Angelou je pozorovali z okna. "Byl to dobrý nápad." Usmála se blondýnka. "To byl. Udělalo mu to radost." Odpověděl Derek. "Ale... teď se bude trápit tím, co dál." Namítl. "Jsem ochotná podstoupit jakoukoli oběť." Řekla odhodlaně. "Ani jeden z nás tam tehdy nebyl. On mi neřekne, co se stalo a Gabriela se ptát nemůžu." Vydechla. "Nechme jim soukromí." Otočila se a odešla pryč. Derek po chvíli udělal to samé. "Pojď si lehnout." Zašeptal Gabriel. "Můžeme si povídat zítra." Dodal šeptem. "Já nechci..."
"Ale chceš. Vždyť mi tu usínáš." Usmál se blondýn. "Pojď. Uložím tě." Pomalu vstal a vytáhl ho na nohy. Vzal ho za ruku. "Tak pojď." Ohlédl se k němu Gabriel. Bradley se ještě chvíli nechal pobízet, než svolil a Gabriel ho odvedl do ložnice. "Tak jo. Tady si hezky lehneš a budeš spát. Zítra je taky den." Pohladil ho ve vlasech. "Co když... tu už zítra nebudeš?"
"Neboj se. Derek s tvojí ženou mě tu drží jako válečného zajatce." Bradley se zasmál. "Angela je super a Derek... se o nás postaral. Dostal nás sem. Tom má díky němu nohu zase pohromadě a Robert nezemřel na podchlazení. Všichni se mají dobře. Díky tobě." Podíval se na něj starší. "Co se tam vlastně stalo?" Gabriel zvážněl při jeho otázce. "Já... už... o tom nechci mluvit. Nemůžu. Nevím, jestli Chris, nebo Tom o tom mluvili, ale já... bych to asi nezvládl. Necítím se na to. Promiň."
"To je dobrý. Musel jsem to zkusit." Vysvětlil Bradley. "Tak jo. Teď už spi. Ráno až se probudíš, budu někde v domě, nebo venku na zahradě. Nikam ti neuteču. Budu tady a kdybys měl obavy, vzpomeň si na Dereka, na kterým dělali pokusy a dojde ti, že nemám šanci se někam vypařit." Ušklíbl se mladší. "Tak dobrou noc." Políbil ho na čelo. "Dobrou noc." Gabriel odešel pryč z ložnice. Po chvíli z koupelny vyšla Angela. "Tys... to poslouchala?"
"Jo." Posadila se k němu v županu na postel. "Ale nevadí mi to. Byl to můj nápad... ho sem přivést." Vysvětlila. "Ale jak jsi..."
"Občas mluvíš ze spaní a často... je to jeho jméno, co slyším. Tak jsem... se před časem zeptala Dereka a ten mi řekl o Gabrielovi víc, než bys asi řekl ty. Netušila jsem, že je to až takhle, ale budu ráda, když ty budeš rád. Každý z nás o něco přišel a... pochopím, jestli budeš radši s ním." Bradley sevřel její ruku. "Nikdy bych vás neopustil. Na druhou stranu nechci, aby odešel." Angela mu zajela prsty do vlasů. "Nikdo ho přece nevyhání." Sehnula se k němu a políbila ho. "Opravdu ho tu držíte, jak zajatce?" Angela se zasmála. "Neboj se. Nikdo mu nezkřivil jediný vlásek na hlavě. Chtěli jsme ho jen... donutit si s vámi zahrát tu hru. I když... možná bych Derekovi mohla říct, aby ti ho tu nechal na posteli s mašlí ve vlasech." Uchechtla se a políbila ho na ucho. "Mám tě ráda." Lehla si k němu, jakmile odložila župan. "Já tebe taky, Angie." Políbil jí do vlasů. "Myslíš, že bude někdy... schopný mi říct, co se v tom domě stalo?"
"Dej mu čas. Třeba ti to jednou řekne sám. Ty o té době taky nechceš mluvit. Třeba je to tím, že na to nejsi připravený a on zrovna tak. Prostě tomu dej čas."

"Jeden by řekl, že už nikdy nebudeš chodit." Zamumlal Gabriel. "To si mysleli všichni, ale technika se vyvíjí a... díky tomu moje noha funguje." Odpověděl s klidem Tom, než se usmál. "Můžu?" Posadil se vedle něj blondýn. "No... proč ne." Přeměřil si ho starší, než si vyhrnul nohavici ke kolenu. "Tehdy to vypadalo hůř." Vydechl překvapeně Gabriel. "Jak říkám... technika dělá divy." Pokrčil rameny. Blondýn se konečky prstů opatrně dotkl jizvy na jeho noze. "V těch stokách jsi mi otevřel oči." Narovnal se a podíval do jeho tváře. "Jak to myslíš?" Zeptal se nechápavě Tom. "Kdybys... tam se mnou nebyl, tak se nevrátím. Ale tys tam byl a nasadil mi brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že ti to dlužím. Vám všem." Vysvětlil Gabriel. "No... kdybys... tam nebyl... asi bychom byli všichni mrtví. Šel jsem klukům pro zásoby a... když jsem se vracel, překvapila mě v hale. Vyběhl jsem nahoru po schodech a tam se jí vyhnul, ale podruhy už se to neopakovalo. Chytila tu tyč a vytrhla mi jí. Strhla mě tak na zem a... pak už jsem jen cítil tu tyč ve svý noze. Nejdřív jsem křičel, ale rychle jsem přestal. Úplně mě to ochromilo." Krátce se odmlčel. "Vyrvala ze mě tu tyč a naznačila, ať jsem zticha, jakmile se dole ozval ten rámus. Ona mě... nechtěla zabít. Nevím, co se mnou měla v plánu udělat, ale tys jí to překazil." Zhluboka se nadechl a podíval na mladšího. "Třeba původně nechtěla zabít nikoho z nás. Roberta si v tý hale vůbec nevšímala. Šla jen po mě a Chrisovi." Reagoval zamyšleně blondýn. "Jak jsi poznal, že to je... ona?"
"Když jsem našel ten pokoj a ty fotky. Anna Troye nenáviděla. Přišlo mi to proto... zcestný. A když jsem pak viděl ten oblek, co měla, na světle. Došlo mi to. Taky mě jen natiskla na stěnu. Ani neměla v plánu mi ublížit. Nejspíš." Zajel si prsty do krátce střižených vlasů. "Už bychom... se tím neměli trápit. Je to za námi. Díky tobě má Adam nějaký dozor."
"A jak mu vlastně je? Včera jsem ho tady neviděl." Zeptal se Gabriel. "Trochu to přehnal s pitím a zůstal doma. Zůstal bych s ním, ale Angela naléhala na mojí účasti v aréně. Mimochodem na generála to nebylo špatný. Naučil jsi se v tom chodit rychle." Ušklíbl se. "Díky." Gabriel se natáhl k jeho noze a stáhl mu nohavici dolů. "Promiň... nemohl jsem si pomoct." Vydechl mladší. "To je v pohodě. Adam je stejnej. Pořád se o mě bojí."
"A vy dva-"
"Spolu? No, jo. Vlastně jo. Není to asi úplně normální vztah, ale oba jsme spokojení a to je asi hlavní. Podvolil jsem se mu. Nebylo to tak těžký, jak se na první pohled zdálo. Nejpozitivnější na tom je to, že mi rozumí. V tom domě sice nebyl, ale zažil toho spoustu předtím." Povzdechl si Tom. "Tomu rozumím." Přikývl Gabriel. "A ty jsi tu kvůli Bradleymu..." Usmál se starší. "Jak to-"
"Viděl jsem tě. I jeho. Jak se na tebe díval celej večer. Normálně tě chtěl sníst. Měl bys... za ním jít. Nejspíš už bude vzhůru." Gabriel jen přikývl a pomalu vstal. "Děkuju." Vydechl blondýn. "Já děkuju."

Vešel do domu a prošel přes obývák na chodbu. "To je skvělý. Jdeš mi akorát na ruku." Usmál se na něj Derek. "Cože? Hele jestli na mě zase hraješ nějakou levárnu-"
"Tak co? Nebuď furt tak podezíravý. I když... tohle mi asi později vyčteš." Usmál se tmavovlásek s fialovým a bílým okem. "Co?" Vydechl Gabriel. Vzápětí tlumeně vykřikl do jeho dlaně. Jako hadrová panenka zůstal viset v jeho rukou. "Sladké sny." Vyzvedl blondýna do náruče. Děti ještě spaly a v domě se nikdo zrovna příliš nepohyboval. Nebylo proto těžké Gabriela odnést do ložnice a položit ho na postel. Sundal mu boty a nechal ho tam ležet. V tichosti se pak zase vypařil, jako to dělal pokaždé, když měl nějaký podobný úkol, či spíš cíl. Blondýn se probral až po delší době. Pootevřel oči a lehce s sebou pohnul, než s tichým heknutím pohlédl do očí muže vedle něj. Muž mu držel dlaň na ústech a mile se usmíval. Pomalu stáhl dlaň na jeho tvář, po které mladšího pohladil. "Málem jsem dostal infarkt." Vydechl tiše Gabriel. "Tohle nebylo vtipný." Dodal, jako kdyby se bál mluvit nahlas. "Derek a Angela nám asi něco naznačují." Usmál se starší. "Tak ať to příště řeknou rovnou. Tyhle fóry mi od určitý chvíle nepřijdou vtipný. Děsí mě to a..." Zmlkl. Jen od staršího odvrátil tvář. "Chceš si o tom promluvit?" Zeptal se starší. "A bude to lepší? Myslíš, že to něčemu pomůže?"
"Tobě se rozhodně uleví a já... konečně budu vědět, co se doopravdy stalo. Měl jsem o tebe strach, víš?" Gabriel se na něj zase podíval. "Tak fajn. Já to... zkusím." Bradley se položil na záda vedle něj a nechal si od Gabriela hezky podrobně popsat, co se před čtyřmi roky stalo, když Adam, on a Anna odjeli do Berlína kvůli Hudsonovým portrétům...

Když Gabriel skončil, posadil se a přitáhl si kolena k sobě. Položil si na ně bradu a dlouze vydechl. "Teď už chápu Toma a Chrise, že o tom nechtějí mluvit. Robert pak třeba nemluví celý den, když se ho někdo zeptá." Bradley se posadil vedle něj. "A ty se jim divíš? Robertovi rozřezala oči, Tomovi zarazila tyč do nohy, viděli umírat svoje kamarády a... to je něco, co se těžko snáší. Ještě v době, kdy jsi jen obyčejný otrok." Povzdechl si. "Každý se s tím musíme nějak vypořádat po svém. Já se odstěhoval do Řecka. Budujeme novou civilizaci. V Řecku je krásně. Je tam teplo. Mám rád zvuky moře. Je to uklidňující. Díky tomu zapomínám, že ještě nedávno jsem velel celý armádě a zabíjel nevinný lidi." Obrátil k němu hlavu. "Třeba se za mnou jednou přijedeš podívat. Uvidíš tu nádheru na vlastní oči." Tmavovlásek k němu natáhl ruce a přitáhl si ho k sobě. Prsty jedné ruky mu zajel do vlasů. Druhá ruka ho k němu pevně tiskla. Ranilo ho to. Doufal, že tohle nepřijde a už vůbec ne tak brzy. Nemůže mu odjet. Nesmí odjet.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama