Generálova žena - Otázky

12. srpna 2018 v 18:38 | Azano |  Generálova žena
Po osmi měsících a nějakých jedenácti dnech +/- se vám hlásím s čtrnáctou kapitolou Generálovy ženy! Hrozný, že jsem si s tím dala tak moc na čas, ale někdy to je zapotřebí. Hlavně je to o dost lepší, než když namatláte několik kapitol a nemá to hlavnu ani patu. Tak je pravda, že mezi touto kapitolou a tou předešlou vycházely jednorázové povídky a povídka "Až mě chytne stín", takže bylo stále co číst :). Generálova žena bude brzy končit. Do jejího konce chybí ještě dvě kapitoly a epilog, vy si teď ale užijte tuhle kapitolu :)


"Za jak dlouho budeme v hlavním městě?" Otázala se Anna. "Za šest hodin. Počasí není zrovna na naší straně. Může se to i protáhnout." Odpověděl pilot. "Sakra." Zavrčela. "Z města to trvá další tři hodiny. To je devět hodin, které se můžou ještě natáhnout." Prohrábla si zlehka tmavé vlasy. "Tohle mě zabije." Založila si ruce na prsou a opřela se do sedačky. "Ach jo." Povzdechla si a pohlédla k Adamovi s Bradleym. Už dlouho nepoužila zbraň a oni dva vlastně taky ne. Všimla si Dereka, kterého s nimi poslal Troy. Pořád na ní koukal, jak na cíl. Jeho fialové oko bylo tak nepřirozené, až jí nějak záhadně vábilo. Přehodila si pravou nohu přes levou. Čím dřív tam budou, tím líp.

Pootevřel oči. Jeho smysly byly stále otupělé. Skoro nic neviděl, přestože byla místnost relativně dobře osvětlená. Hlava mu stále nekontrolovatelně padala dolů, i když se ji snažil zvednout a udržet v nějaké lepší pozici. Tiše zasténal. Cítil se unaveně. Klidně by ještě usnul a chtěl usnout. Prospat se. Ale uvnitř jeho hlavy někde v pozadí zněly varovné zvonečky. Že se musí pohnout a zjistit, co se děje. Kde je. A jak se odtud dostat. Zlehka zavrtěl hlavou leknutím, když kousek od něj cosi plechového spadlo na zem. V pozoru jen jako socha naslouchal okolním zvukům, než se zase trochu víc uvolnil a pohnul tak konečně rukama, které zvedl ke své hlavě. Svázaná zápěstí si přiložil k čelu a přejel s nimi po něm několikrát zleva doprava. To mě trochu omezí v pohybu. Pomyslel si zamyšleně a ruce stáhl. Zapřel se rukama o zem a vrávoravě si nejdříve klekl, poté zvedl levou nohu a chodidlem se zapřel o zem, než to samé udělal i s druhou a prudce se vyšvihl na nohy. Na chvíli ztratil rovnováhu. Nechybělo mu málo, aby zase usedl na zem. Tělo ho nezklamalo a udrželo na nohou. Rozhlédl se. Konečně mu světlo v místnosti k něčemu bylo, nůž nebo jinou ostrou věc bohužel ani tak nenašel. Smířil se tedy s tím, že to se svázanýma rukama nějak přežije. Přešel do druhé místnosti, odkud se dostal na chodbu. Nesnášel to tady. Kdyby mohl, tak to tu zatopí, podpálí, zasype, zkrátka by udělal cokoliv jenom proto, aby se ujistil, že sem už nikdo nikdy nepřijde a nebude tu takhle dlouze bloudit, jako on a ostatní, se kterými ten psychopat nejspíše hraje na schovávanou. Tyhle myšlenky musel nechat v pozadí a soustředit se na chůzi. Rozhlížel se kolem sebe, zatímco kráčel směsicí chodeb a místností. Bylo s podivem, že to tu z většiny drželo pohromadě a ještě víc ho udivoval způsob, jakým se tu svítilo. Elektřina tu fungovala. Jak je to možné? Zatím viděl jen laboratoře, operační sály, koupelny, pokoje pro pacienty i nějaký malý sklad čehosi a kanceláře, ale nikde ani známka po kotelně, ale ani to nemusela být vysloveně místnost. Vždyť by stačil aspoň generátor, ale nikde nic. Možná je napojený na dům. Napadlo ho. A vlastně proč ne? Dům má vlastní generátor, dostatečně silný i pro to bludiště pod ním. Zastavil se. Už stál na několikátém rozcestí. Každá chodba mu přišla stejná. Dohánělo ho to k šílenství. Opřel se o zeď a s povzdechem zaklonil hlavu. "Vždyť ani nevím, kam jdu." Zamumlal si pro sebe do ticha.

Společnými silami prorazili onu zeď, o kterou se Tom celou dobu tak zajímal. Ještě ze sebe oprašovali omítku, když starší rozevřel kovové dveře, jejichž skřípot by rval uši i mrtvému. Dostali tvrdou ránu do obličeje. Hezky tvrdá rána plná smradu. "Zatraceně." Ve středu místnosti leželo tělo. "Musí tu ležet už dlouho." Zamumlal Gabriel a pomalu došel k tělu. "To je Walter."
"Sakra. Ten magor ho umlátil."
"Proč by to dělal?" Zeptal se Toma Gabriel. "Protože ho... znal?" Nadhodil Tom a sehnul se k tělu, ze kterého zvedl fotku. "To je Anna." Řekl Gabriel, když si vzal fotku od Toma. "S Walterem." Dodal a zvedl zrak k Tomovi. "Je to dva roky stará fotka. Jak by jeho nebo Annu mohl znát? Vypadá to, že tu žije už dlouho."
"Jo? A proč by měl tu fotku? Sakra!" Prohrábl si vlasy a rozhlédl se. "Musel ho poznat. Ten tvůj kapitán musel vědět, o koho jde. Musíme to taky zjistit, ať víme, s kým máme tu čest." Gabriel pokývl hlavou a podíval se znovu na fotku. "Jo. To bude nejlepší. Ale nechci být nepřipravenej, až nás najde."
"On nás nehledá." Zamumlal Tom. "Zná to tady. Čeká, až mu vběhneme do cesty. Jsi voják, měl bys to vědět líp, než já."
"To asi jo."
"Já jsem jen herec, zapomněls?"
"Nezapomněl."
"Fajn. Tak jdeme." Obešel tělo a vyšel druhými dveřmi z místnosti. "Nezapomněl."
"Tak jdeš, nebo co?" Zavolal na něj Tom. "Jo už jdu." Odpověděl Gabriel a krátce se podíval na mrtvolu, která se během těch několika posledních dní už viditelně začínala rozkládat. Schoval si fotku do kapsy od kalhot a vyrazil za Tomem, který za tu dobu Gabrielova vzpomínání na staré chvíle, našel cestu.

Jelikož šílenci nechtěl čelit se svázanýma rukama, přemohl se a zase dal do pohybu. Po bloudění v chodbách se dostal do zcela odlišné a uklizené chodby. Po stranách nebyly jediné dveře. Jediné a pootevřené byly na jejím konci. Za nimi bylo schodiště, po kterém Chris pomalu vyšel a dalšími dveřmi vstoupil do místnosti, která měla okna. Podle toho usoudil, že by možná mohl být někde nahoře. Možná přímo v domě? "Sayorovo sanatorium." Přečetl štítek pod obrazem. Před víc jak padesáti lety to tu sloužilo jako nějaké odkladiště pro mentálně zaostalé. Minimálně. Aspoň to teď vysvětlovalo tu změť chodeb pod domem. Ale co ten psychopat? Ten tu těžko mohl přežívat přes padesát let. Nebo to byl nějaký nevydařený experiment? Trochu ho zamrazilo. Všechno to znělo jako snůžka nesmyslů, ale v těchto chvílích nějak nešlo myslet racionálně. Po prozkoumání obrazů a pracovního stolu, pokračoval Chris ven do haly, kde to vypadalo trochu zchátralejší, než v obývané části domu. Vlastně dost zchátralé. Pořád tu ale byla šance, že by se mohl dostat do obývané části k ostatním. Určitě tam někde musel být aspoň Robert s Jonem. A tak vykročil odhodlaně vpřed. Proplétal se domem a procházel každou místnost, přestože musel sem tam nasbírat trochu té odvahy, jelikož chátrající nábytek, stěny, strop i podlaha dělal velice nepříjemné zvuky. Jedna z těch místností ale byla něco obzvláště speciálního. Otevřel dveře a vstoupil. Než se pořádně rozhlédl, zavřel za sebou a zvedl zrak ke stropu. Byla v něm díra. "Tudy by to šlo." Zamumlal a až teď se podíval kolem sebe. Jako kdyby tu někdo bydlel. Alespoň měl takový pocit. Oproti ostatním prostorám to tady vypadalo používaně. Nikde nezvykle tlustá vrstva prachu, ani velký nepořádek. Dokonce tu byly skříně plné oblečení dnešní doby. Co ho ale nejvíc zaujalo byl kosmetický stolek mezi jednou malou a jednou vysokou skříní. Po dřevěné desce byla rozházená spousta fotek. Pro Chrise jedna zarážející víc, než ta druhá. Posadil se na stoličku a prohlížel si fotky. Nechápal to. Nechápal nic. Teď už ne. Rozhlédl se. "Proč by tu... to je přece hovadina." Chrisova teorie byla šílená. Podle fotek usoudil, že se sem Anna chodila schovávat a vzpomínat na staré časy. Taky tu sem tam přespala, povečeřela, zkrátka a dobře byla tady. Důvodem mohly být právě ty fotky a její pocity z vlastního manžela. Jedna fotka byla z jejich svatby, další fotka zase ukazovala jí v sevření toho jejich šíleného německého diktátora. Jiná byla z vojenského tábora, další rodinná, z nemocnice, školy, dětství a tak dál. Anna se mohla zašít kdekoliv v obývané části domu, ale neudělala to. Jenže proč? Vstal od stolku a sebral nůžky, kterými si konečně přetrhl provazy, i když to trvalo dýl, než čekal. S volnýma rukama pak vylezl po schodech nahoru, které byly udělané z nábytku, skrz díru ve stropě. Vyšel ze dveří, které za sebou zavřel. Sešel schody dolů, než došel k dvoukřídlým dveřím, kterými prošel do obývané části domu. Dosti se mu ulevilo. Čisto a moderně zařízeno. Bez váhání se kvapem rozběhl do ložnice, kde byl schovaný Robert s Jonem. Násilím rozevřel dveře, čímž odsunul nábytek, který je držel zavřené. Propletl se mezi nábytkem a ihned se zhrozil. Jonovo tělo tu muselo pár hodin ležet v kaluži krve, která už zasychala do koberce. Robert tu nikde nebyl. "Roberte?!" Zvolal do ticha, ale bez odpovědi. "Sakra." Sebral ze země Jonovu sekerku. Takže se budu muset vrátit. Pomyslel si nepříliš nadšeně.

Protáhli se dveřmi, které byly pootevřené tak akorát, aby jimi šlo prolézt. "Tudy se tam nejspíš Walter dostal." Odhadl Gabriel. "To je dost možný." Souhlasil Tom. "Ale kam teď? Dvě chodby a troje další dveře." Tom se podíval na Gabriela. "Možná bychom... se měli zkusit rozdělit." Navrhl Gabriel. "Rozdělit? Nemáme ani zbraně. Co když se proti mě nebo tobě najednou vyřítí ten magor?"
"Budeme utíkat? Hele. Takhle to prohledáme rychleji, než kdybychom chodili spolu místnost po místnosti. Když jeden z nás najde cestu, rychle se vrátí sem. Za deset minut se tu sejdeme." Vysvětlil Gabriel. "Ale jak poznám, že uběhlo deset minut?"
"To poznáš." Ujistil ho mladší a vyrazil jednou z chodeb pryč. Tom se za ním chvíli díval, než se vydal prozkoumat tu druhou chodbu. Nebyl z toho nadšený, ale tak něco na Gabrielově plánu bylo. Společně by to prohledávali dvakrát tak pomalu.

"Jak dlouho ještě poletíme?" Zeptala se Anna. "Zhruba pět hodin." Odpověděl pilot spěšně. "Počasí nám dnes nepřeje." Dodal. Bradley si nervózně založil ruce na prsou a zahleděl se na špičky svých bot. Jeho obavy se stále stupňovaly a čím déle letěli, tím hůř mu šlo tyhle pocity skrývat. Adam se i přes velikou důvěru, kterou měl vůči Anně, držel raději u Coopera. Znal ho delší dobu a i přes veškeré poslední události a hádky si byl jistý tím, že by mu svěřil svůj život, kdyby bylo třeba. Anna shlédla na svůj zásnubní prsten. Přemýšlela nad tím, co se mohlo stát, že je sídlo hluchým místem. Co tak najednou. Netrápilo jí to ale překvapivě tak moc. Byl Gabriel naživu? Nestalo se něco hrozného? Vždyť... ten jejich vztah vlastně ani nebyla láska. Zachránil jí život a vzít si ji musel, jinak by zemřela, nebo někde dělala otroka. Ať už po erotické stránkce, tak i intelektuální. Bradley Annu chvíli z dálky pozoroval. Co se jí asi honí hlavou? Napadlo ho. Kolem Anny se hemžila spousta záhadných otázek, na které nebyla nikde odpověď. "Myslíš si, že se tam něco stalo?" Zeptal se ho Adam a tím ho vyrušil z mysteriózních úvah o Anně. "Hm?"
"Myslím... v tom domě. Nemyslíš si snad, že by je tam někdo povraždil, že ne?" Bradley pohlédl na Adama. Jako kdyby vedle něj sedělo malé dítě. Malé, ustrašené a nevinné dítě. "Nevím, kdo by je tam asi tak mohl vraždit, ale... je to divný, víš? Nemyslím si, že by je tam naháněl vrah se sekerou, jako v nějakým béčkovým filmu, ale taky si nemyslím, že třeba jenom nefunguje elektřina." Odpověděl mu starší. "Neměl bys nad tím tak přemýšlet. Všechno bude dobrý. Přijedeme tam a zjistíme příčinu. Nic víc. Uvidíš, že se není čeho bát." Adam se k němu přitiskl. "Víš, jak člověka utěšit." Zamumlal mladší. "Jasně. Jsem přece herec." Usmál se mírně Bradley a objal Adama kolem ramen, než zvedl zrak k Anně, která je celou dobu pozorovala a hlavně slyšela.

Pět hodin do příjezdu...
Chris se vrátil cestou, kterou přišel, zpátky do podzemních prostor sanatoria. Nyní už byl zase trochu odhodlanější. V ruce pevně svíral Jonovu sekerku, zatímco v druhé baterku, kterou našel v šuplíku v Gabrielově pracovně. Opatrně si svítil na cestu ve špatně osvětlených prostorech, ale jinak se ji snažil nechat vypnutou, aby na sebe příliš neupozorňoval. Uslyšel šramot, a tak se schoval do kanceláře, která měla okno přímo na chodbu, ve které se šramot ozýval. Chris se připlížil až k oknu a opatrně koukal skrz sklo ven. Chodba nebyla tak dobře osvětlená, ale pořád bylo co vidět. Chris vypnul baterku a zatajil dech. Hluk byl slyšet stále blíž, dokud se zpoza rohu nevynořila postava rozhodně drobnějšího vzrůstu, než byl vrah. Když se pak dostala trochu víc na světlo, Chris si s velkou úlevou oddychl a už se zvedal, když se ozval mnohem výraznější šramot, než ten, který dělal muž nalepený na stěnu. Chris nevěděl, co udělat. Kroky se rychle blížily, a tak Chris jen zoufale hleděl na Roberta, kterému neměl jak pomoct. Robert se rozrušeně a hlavně vyděšeně lepil na chladnou stěnu, díky které měl aspoň nějakou podporu při chůzi. Zhrozil se, když slyšel hlasité a těžké kroky blížící se přímo k němu. Než se stačil dát do pohybu, vrah ho chytil za paži a otočil čelem k sobě. Skrz masku si slepého muže prohlížel. Slepý se doslova třásl hrůzou i zimou. Vždyť na sobě vlastně skoro nic neměl. Neoblékli ho, jen položili do postele a tím to končilo. "P-proč? Nic jsem ti..." Vrah mu přiložil ukazováček na rty. Robert zmlkl. Lovec pustil jeho ruku a odešel do vedlejší místnosti, odkud přinesl polstrovanou židli. Postavil ji vedle Roberta, a pak ho na ni posadil. Naznačil mu rukama, aby zůstal sedět, ale slepý to těžko mohl vidět. Lovec odešel pryč a nechal tam Roberta sedět samotného. Chris to celé pozoroval. Nechápal to. Na kohokoliv lovec narazil, toho zabil, nebo aspoň omráčil, ale Roberta nechal být, přestože mu předtím rozřezal oči. Nebo rozřezal... vypadalo to tak. Chris ještě chvili vyčkával, než se pomalu postavil a rozhlédl. Potichu se přesunul ke dveřím a vykoukl. Podíval se na obě strany. Když chtěl ale vylézt ven a oslovit Roberta, těžké kroky se opět začaly ozývat. Chris opět rychle zalezl dovnitř a připlížil se k oknu. Sledoval bedlivě Roberta, který se kroků viditelně lekl. Lovec se vrátil k slepému. V ruce cosi svíral. Nějaký hadr. Nakonec se ukázalo, že to bylo triko s dlouhými rukávy. Triko bylo větší, proto na Robertovi trochu plandalo, když mu ho lovec oblékl. Robert byl stejně zmatený, jako Chris, který to sledoval z úkrytu. Vrah otřel Robertovi slzy na tvářích a narovnal se. Pomohl mu vstát a nasměroval ho směrem, kterým přišel Chris. Společně pak odešli pryč. Chris v tichosti vylezl ven. "Co to sakra bylo?" Zašeptal hystericky. Věděl, že stejným směrem jít nechce, ale zároveň tam nechtěl Roberta nechat.

"Prej rozdělíme se, bude to rychlejší... za deset minut se sejdeme tady... bla bla bla." Vrčel Tom. Gabriel se neukázal na smluveném místě, proto ho musel jít Tom hledat. Co našel? Pár kapek krve a cestu zpátky tam, odkud se celou dobu snažili utéct. Byla to dlouhá cesta, ale naštěstí nepotkal vraha. Gabriel ležel přivázaný rukama k železnému stolu, který měl nohy zapuštěné do podlahy. Starší se přikrčil a přeběhl místnost. Zastavil se u Gabriela, kterému se pokusil rozvázat ruce. Taky se ho pokusil probudit, ale podařilo se mu jen jedno. Probudit ho. "Kruci." Vydechl tom. "Překvapil mě." Zamumlal Gabriel. "To tě neomlouvá. Měl jsi zpoždění. Můžeš bejt rád, že jsem se vůbec rozhoupal k tomu tě jít hledat." Vrčel pořád starší. "Až budeme v klidnější zóně, klidně si kleknu a odprosím tě."
"To bych prosil." Nakonec se provazy podaří rozvázat. Pomůže Gabrielovi vstát a chvíli ho podpírá, dokud si generál není jistý na sto procent tím, že to zvládne sám. "Jak poznáme, že jdeme správně?" Zeptal se Gabriel. "To nevím, ale za zkoušku nic nedáme." Odpověděl mu soustředěně starší. "Fajn. Na tom něco je." Zamumlal Gabriel. "Proč sis vlastně vzal Annu?" Zeptal se po chvíli Tom. "Já vím, že na to není vhodná chvíle, ale prostě me to zajímá. Není... Árijkou, nebo jak tomu říkáte, navíc spolu nemáte nic společnýho." Gabriel si chvíli dával na čas. "Máš pravdu, není vhodná doba." Odpověděl mu. "Ale... pravdou je, že kdybych si jí nevzal, zemřela by, nebo by byla něčí štětka. Společnýho máme jen to, že oba nenávidíme tenhle systém, a i přesto mu sloužíme." Tom se zastavil u nějakých dveří. Pokusil se je otevřít tyčí, kterou našel při hledání Roberta. "A miluješ jí vůbec?" Zeptal se, zatímco páčil dveře. "Je to má žena." Tom se na něj podíval. "Na to jsem se neptal." Gabriel se s povzdechem opřel o stěnu. "Spali jsme spolu jednou a to ještě před tím vším. Pak už ne. Náš vztah se stal čistě profesionálním. Nebyly v tom nikdy žádný city. Před válkou možná, ale potom..." Tom ho sledoval. Bylo mu jasné, že to nefunguje tak, jak to předstírali tehdy na tom kolaudačním večírku. "Mám ji rád a chci pro ní jen to nejlepší, ale není to láska, co mě k tomu nutí. Je to povinnost a slib, který jsem si dal. Nebýt mě, zemřela by možná už tehdy na tom nádraží."
"Myslíš to bombardování na severu... Český republiky?"
"Jo. Bombardování Liberce bylo... bylo to šílený. V troskách toho nádraží zemřelo přes tisíc lidí a ve zbytku města byla téměř většina jeho obyvatel zastřelena. Přeživší se pak rozdělili na ty, kteří jsou hodni a na ty, kteří patří do koncentráku nebo na práce." Gabriel si prohrábl delší vlasy. "Asi si to nedokážu představit. Já už od začátku nepokojů cestoval s rodinou z místa na místo a hledal vhodný místo pro přežití. Při jednom nečekaným náletu jsem ztratil manželku, pak i děti a... ocitl se sám. Ani nevím, jestli ještě vůbec žijou nebo co vlastně. Ale o rodinu jsme přišli asi všichni." Odvrátil od něj pohled, aby se mohl zase věnovat páčení dveří. "To jo. Všichni jsme o něco přišli." Tomovi se podařilo dveře otevřít. Vlezli dovnitř. "Hele." Ukázal Gabriel na plán pověšený na stěně. "Pokud se budeme držet týhle značky, dostaneme se do stok a tím pádem ven."
"Super." Usmál se Tom. "Ale nejdřív se musíme ujistit, že to souhlasí."
"To je samozřejmost." Pousmál se Gabriel. "Tak jdeme na to." Tom slezl po žebříku první, po něm Gabriel. Naštěstí u toho plánu byly i svítilny. "Trochu staromódní, ale lepší něco než nic." Zamumlal Tom. "Souhlasím..." Měli štěstí. Šli podél značek, které si Gabriel zapamatoval z plánku a skutečně se dostali do stok a ven. "Konečně vzduch." Vydechl Tom. "Zvládli jsme to."
"Jo." Podali si ruku. "Vypadá to na pěknou bouřku." Zamumlal Tom s pohledem upřeným k nebi. "Asi jo." Rozhlédl se Gabriel. "Tak na co čekáme?" Zeptal se Toma. "Jak to myslíš?" Podíval se na něj starší. "No, jsme venku. V bezpečí. Můžeme odsud vypadnout. To jsi snad chtěl, ne?" Tom ho poslouchá. "Chtěl jsem se dostat ven, ale taky jsem slíbil, že se vrátím pro Roberta a nehodlám ho tam nechat. Je slepej. Nemá se o sebe jak postarat."
"Ostatní mu pomůžou."
"Jo?" Zamračil se Tom. "Když jsem viděl Chrise naposled, táhl ho ten magor pryč a Dylana zabil. Tím pádem zbejvá jen Robert a Jon. Jona pokousal jeden z těch vašich čoklů, takže Roberta určitě taky neochrání, natož sebe. Myslel jsem, že jsi generál, měl bys stát za svými muži."
"Ale oni nejsou moji muži, jsou to tví muži." Ohradil se Gabriel. "Máš pravdu. Jsou to moji muži, moji parťáci a přátelé. Jsi stejnej sobec jako ostatní. Záleží ti jen na tvým bezpečí." Tom ho obešel a vrátil se zpátky do tunelu. "Kam to jdeš?!"
"Najít přeživší." Odpověděl Tom. "Ale nemáš žádnou jistotu, že někdo přežil. Ten psychopat tě může zabít!"
"Aspoň nechcípnu jako srab!" Zavolal Tom. Nic víc už nezavolal, ani Gabriel ne. Stál tam sám a hleděl do tmy tunelu. Ohlédl se. Zesilující vítr si pohrával s jeho delšími blond vlasy. Vzhlédl k nebi. Začínalo pršet. Déšť postupně zesiloval, dokud nezačalo hřmít a blesky netančily po obloze. Díky černým bouřkovým mrakům se hodně setmělo, přestože mohlo být tak kolem druhé odpoledne. Radši nechtěl vědět, kolik času v tom podzemí strávil on, nebo ostatní. Venku to ale bylo krásné, i přes nevlídné počasí. Cítil se být svobodný, bez povinností vůči čemukoli a komukoli. Zhluboka se nadechl. Tuhle svobodu si ale nemohl dovolit. Byl by to moc velký luxus. Ještě si stále pamatuje ten den, kdy byla přesně takováhle bouřka, jen okolnosti byly mnohem příjemnější...

Květen 2025, vojenská základna, Los Angeles, Kalifornie
Už od rána zmítala Los Angeles silná bouřka. Déšť byl silný, skoro pořád hřmělo a všude se blýskalo. Eletřina sem tam vypadla, ale základna měla pro tyto případy zřízeny záložní generátory. Vojáci z dnešního počasí nebyli dvakrát nadšení, ale pozitivní pro ně bylo vědomí, že nepřátelská letadla ani nic podobného se nemůže ukázat. Proč by se něco takového taky ukazovalo? Všechen odpor byl nedávným útokem na poslední tábor v Panamě definitivně potlačen. Takže co bylo vlastně povinností vojáků v táboře? Zajistit, aby neutekl jediný vězeň a trochu se pokusit relaxovat.

Cvakl zámek a otevřely se dveře. Do předsíně vešel muž, který ze sebe začal sundavat mokré sako a čepici. Zul si boty a přesunul se do obývacího pokoje. Být nadřízený mělo spoustu výhod a on byl rád, že zrovna jedna z těch výhod se týkala bydlení v táborech a základnách. Měl vždy celý byt pro sebe. Prohrábl si své blond vlasy, jejichž konečky byly trochu mokré od dešťové vody a usmál se. Postavil se k pohovce a sehnul se přes opěradlo k muži ležícímu na pohovce. Políbil ho něžně na tvář a zase se narovnal. Odebral se do kuchyně, kde si dal vařit vodu na čaj. Kávu on totiž velmi nerad, tak si to vynahrazoval čajem. "Klidně bych to udělal sám. Stačilo mě vzbudit." Zamumlal rozespale starší. "To je v pořádku. Nemusí mě obskakovat všichni. Jsem rád, když si můžu něco taky udělat sám." Usmál se blondýn. "Ale tak od toho jsem přece tady, abych... dělal, co se mi řekne." Namítl starší. "To je pravda. Ale my už si tohle přece dávno vyjasnili v té cele, Bradley." Podíval se na něj konečně mladší. "Už jsi v tomhle bytě skoro čtrnáct dní a zatím jsi... sloužil dobře. Plníš moje rozkazy, jako nějaký poslušný pejsek." Usmíval se na něj. "Jsem rád, že ti tvá role stačila připomenout pouze jednou. Nerad bych té situaci čelil znova." Zalil si čaj horkou vodou. Bradley jen stál a poslouchal. "Tvůj úkol je jasný. Postarat se o mou nádhernou ženu, pokud by se něco stalo mě."
"Ale vždyť já jsem tady a ona někde v Evropě."
"Já vím. Shodou okolností si mi při nedávném tažení na Kanadu zalíbila jedna poměrně velká budova, kterou prostorově sice nevyužijeme celou, ale část určitě ano a v té bych chtěl se svou ženou žít a bydlet daleko od tohohle všeho a ty s těmi svými přáteli mi tam budete dělat křoví. Počítám totiž s tím, že mě brzy po návratu domů zase hned vyšlou někam na frontu, či jen na nějaké hloupé vyřizování všelijakých dohod a tak dál. Pokud bych se z nějaké takové cesty nevrátil, tvůj úkol je jasný... Postarat se o ní." Blondýn domluvil a mírně si odkašlal. "Ale jak? Já přece nejsem... Nepatřím k vám, jsem proti vám." Namítl opět Bradley. "To už nech na mě." Usmál se mladší. "Pojď si sednout. Nechci tu takhle stát. Celý den jsem na nohou." Vezme hrnek s čajem a obejde ho, při čemž si sedne na pohovku, kde Bradley spal. Ten se vedle svého pána posadí a zamyšleně hledí před sebe na okno, do kterého naráží kapky deště. "Buď rád, že jsi tady v teple. Ostatní vězni takové štěstí nemají." Podíval se na něj blondýn. "Ale proč já?" Zeptal se. "Protože jsi skvělý herec, navíc má žena tě měla vždycky za svého idola." Vysvětlí mu s ledovým klidem. Napije se čaje. "Hm... meruňkový." Vydechne a odloží hrnek. "Takže bych jí měl teoreticky i zkusit svést?" Zeptal se starší. "Svým způsobem ano." Přikývl mladší. "Pamatuj si, že na to nikdo nesmí přijít, proto se vůči tobě budu chovat tak, jako k ostatním, jako kdybych tě nikdy předtím nepoznal, jako kdybys... mi byl ukradený." Bradley se na něj podívá. "Prvního května jsem jí tenhle dům ukázal a ona tam teď dohlíží na všechny rekonstrukce, zatímco já jsem zase zpátky tady s tebou. To, že tam budeš žít s námi má důvod." Výraz staršího se viditelně změnil. "Chci tě mít na blízku." Natáhl k němu ruku a pohladil ho po tváři. "Měl by sis to trochu oholit." Usmál se zasněně mladší. "Tohle se ale... ale nesmí. Jsme na opačných stranách šachovnice a... pokusil jsem se tě zabít." Namítal Bradley. "A? Co naše poslední noc? To nemělo žádný význam? Jenom součást tvého hereckého představení?" Muž se natáhl pro hrnek s čajem a pořádně se napil, dokud čaj ještě nebyl vlažný. Polkl a podíval se na stále mlčícího herce. Mladší se vyhoupl na jeho klín a zavěsil se mu rukama kolem krku. Sehnul se k jeho rtům, na které ho začal jemně líbat. Oproti herci byl stále poněkud drobnější. Nejspíš v tom měl roli hlavně rozdil dvaceti let mezi nimi. Místností se rozléhalo jen tiché mlaskání. Bradley byl stále velmi pasivní a nechával se mladším hýčkat. Ten se z rtů přesunul na krk, který líbal o trochu dravěji. Pohyboval se v jeho klíně, aby staršího trochu vzrušil, což se mu dařilo, přestože se to starší prozatím úspěšně snažil skrýt. Klíčovým okamžikem byla chvíle, kdy blondýn cumlal hercovo ouško. Ten to už nezvládl a pevně v rukou stiskl generálův zadek. Blondýn se mu tiše zasmál do ucha. "Jak rozkošné." Vydechl a poodtáhl se od něj, aby mu viděl do očí. Bradley ho vzal jednou rukou za vlasy a přitáhl ho zase zpátky, aby ho zuřivě políbil. Zaskočený generál do jeho úst jen tlumeně vyjekl, než se jeho hrubému líbání zcela poddal. Bradley ho položil na pohovku a vyhoupl se nad něj. Mladší ho objal a nechal se jím dál líbat na krk i ústa. Herec mu násilím rozepnul košili a políbil na dokonale vypracovaný hrudník. Nebylo to tak přehnané, jak by u vojáka očekával, ale tak to je možná tím, že ve filmech jsou vojáci jen kulturisti. Vyhnal tyhle myšlenky z hlavy a vsál jednu z generálových bradavek do úst. Ten hlasitě zasténal. Bradley mu přiložil dlaň k ústům. Nestál o to, aby je někdo slyšel. Bůh ví, co by se stalo. Brzy před ním generál ležel nahý v celé své kráse přesně tak, jak ho bůh stvořil. Bradley si svlékl triko a sehnul se nad mladším, aby ho mohl políbit. Toho zastuděly Bradleyho psí známky na hrudi. Zase se od něj odtáhl a rozepnul si kalhoty, ze kterých vytáhl svůj naběhnutý a už dost tvrdý úd. Promnul ho několikrát v ruce, při čemž ho pečlivě sledoval, stejně jako mladší, který věděl, co přijde nyní. Herec zvedl a rozáthl mladšímu nohy a velmi pomalu do něj pronikl. Generál se pod ním svíjel v rozkoši i mírné bolesti. "Bradley." Vydechl mladší jeho jméno. "Ano? Gabrieli?" Olízl si starší spokojeně rty. Gabriel se jen usmál. Nejspíš mu to, co chtěl říct, stihlo vypadnout z hlavy. Starší začal pomalu přirážet, než postupně zrychlil své tempo na své největší maximum. Bradley se na něj zlehka položil, aby mu jednu ruku opět přiložil k ústům. Gabriel byl hlasitější, než očekával. Tvrdě si jeho nitro přivlastňoval, dokud z něj nevystoupil. Mladší se značně uklidnil, ale herec ještě neskončil. Přetočil Gabriela na břicho a postavil na všechny čtyři. Pronikl do něj a vyzvedl, takže generál pouze klečel. Zády natisknutý na staršího. Tmavovlásek mu opět přitiskl dlaň k ústům a druhou natiskl na jeho podbřišek, čímž ho tlačil stále na sebe, zatímco přirážel. Starší do něj brzy vyvrcholil. Nebyl zvyklý na takový sex, navíc vždycky byl dominantní Gabriel a ne on a to znamenalo, že on se k vrcholu neměl šanci dostat. Nehybně v něm setrvával, zatímco Gabriel v křeči s rukama lehce zvednutýma těžce oddychoval a přijímal fakt, že se do něj jeho "otrok" udělal. Bradley ho na sebe přestal tlačit a sevřel generálův úd, který mu začal pečlivě hodnit. Blondýn tak opět začal vnímat a sténat, dokud nevyvrcholil i on. Starší se s ním pomalu položil na pohovku a natiskl ho zády k sobě, zatímco mu dlaň stále tiskl k ústům. "Musíš... mi slíbit, že se vždycky vrátíš zpátky. Znám tě jen čtrnáct dní, ale jsem s tebou šťastný, i když to je... docela zvláštní vztah." Blondýn k němu obrátil svou tvář. Bradley ho s mirným úsměvem pohladil po tváři. "Pokusím se." Vydechl mladší. Otočil se k němu celým svým tělem a přitiskl k němu. "Vždycky se vrátím."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama