Generálova žena - Sbohem sanatorium 2/2

18. srpna 2018 v 9:00 | Azano
A tu je druhá část. Je škoda, že jsem to musela rozkouskovat, ale snad to nevadí :)


Bouře ustala ještě před příjezdem Anny, Dereka, Bradleyho a Adama. Čtyři přeživší seděli na schodech před domem. Všichni od krve. Většinou to byla jejich krev. Tomovi dali prášky proti bolesti, aby jeho trápení aspoň trochu utlumili. Taky použili koště, díky čemuž mu nohu zpevnili a ovázali. Robert seděl u Chrise, zabalený v dece. Konečně mohl chvíli odpočívat. Oči už mu sice nefungovaly, ale cítil, že by je rád na chvíli zavřel a usnul. Gabriel seděl beze slova vedle Chrise z druhé strany a hleděl před sebe. Nikdo se ho na nic neptal. Nikdo nemluvil. Jakmile si sedli ven, jako kdyby mezi nimi byla stěna. Pod schody zastavilo auto. Vystoupil z něj Bradley a Adam, pak teprve Derek s Annou. Adam vyběhl k Tomovi, zatímco Bradley stál na místě. Po chvíli ale sám vykročil vpřed. "Co se tu stalo?" Zeptal se nechápavě a zděšeně. Chris s Gabrielem zvedli současně ruku a ukázali za sebe. V tu chvíli se rozběhla Anna. Vyběhla po schodech a vešla do domu. Gabriel se podíval na Dereka. Ten jediný byl stále na svém místě. Ozval se výstřel. Všichni s sebou cukli, jediný Gabriel bez hnutí zavřel oči a Derek se nepohnul vůbec. Gabriel po chvíli pomalu vstal. Přešel k Derekovi. "Měl jsi v tom prsty? Ani mi nemusíš odpovídat." Gabriel se krátce ohlédl k přeživším. "Odvez je pryč." Řekl Derekovi. "Kam?"
"Prostě pryč. Někam daleko, kde je nikdo nebude hledat. Nech je ošetřit a dohlídni na to, že je nic nezabije."
"Ale proč?" Zeptal se Derek. "Zachránili mi život a já jim to dlužím. Navíc... jsem to slíbil." Vysvětlí stručně. "Taky zachraňuju zadek tobě. Až se Troy dozví, že jsi s ním vydrbal, bude tě chtít zabít." Derek nakonec jen mlčky přikývl. "Já bych... tu měl zůstat. Musím tu zůstat."
"Doufal jsem, že ti to řekne."
"Asi měla důvod... to neříct." Obrátil se k němu zády a došel k ostatním. Derek si mezitím vytáhl mobil a začal obvolávat svoje kontakty. "Co bude teď?" Zeptal se Chris, který podával Robertovi láhev s pitím. "Derek vás odveze pryč. Někam daleko... kde neřádí šílenci." Odpověděl mu. "A co ty? Počkáš na svoje lidi?" Zeptal se Robert. "Musím to dokončit." Řekl jen. "Tak pojďte. Čeká nás dlouhá cesta. Musíme vyřešit jednu zlomeninu." Chris vstal a pomohl Robertovi. Odvedl ho k autu a společně se do něj posadili. Adam pomohl Tomovi. "Na co čekáš?" Podíval se na Bradleyho Gabriel. "Zůstanu tu s tebou." Blondýn zavrtěl hlavou. "Svojí část jsi splnil. Teď jsem na řadě já." Usmál se Gabriel. Bradley ustoupil a pomalu odešel k autu. Ještě se ohlédl, než si sedl na místo spolujezdce. Zavřel dveře a díval se na Gabriela, dokud neodjeli z jeho dohledu.

Požár v Neumannově sídle se zapsal do historie, ovšem co se v něm všechno stihlo udát si generál nechal pro sebe. Tedy skoro pro sebe. Svěřil se Hudsonovi, který ze závěru vyprávění nebyl moc nadšený. Co bylo důležité, že to byl začátek něčeho jiného.

15. květen 2025 - sídlo generála Gabriela Neumanna
Už byla dávno tma, když po příjezdové cestě k Neumannové sídlu přijela černá dodávka, ze které vystoupilo několik mužů v uniformě. Muž s modrou páskou kolem pravé paže přistoupil k ženě, která stála na schodech a v tichosti je sledovala. "Paní Neumannová." Oslovil jí muž. "Nemusíš mi tykat, Dereku." Vydechla zamyšleně. Její ustaraný a unavený výraz mu drásal srdce. "Omlouvám se." Její oříškové oči klesly k jeho tváři. Anna se mírně usmála. "Neomlouvej se. Řekni mi, jak to probíhalo a nevynechej jediný detail." Řekla a zase zvedla oči k dodávce. "Dobrá tedy." Vydechl a krátce se odmlčel. Začal popisovat cestu a menší problémy, které nastaly, a tak dále, dokud neskončil a zhluboka se nadechl. "To bylo... až moc podrobné." Poznamenala Anna. "Ale nevadí. Hlavně, že je vše zařízeno a funguje tak, jak má." Sjela pohledem na jednoho z mužů, který vezl bednu k ní a Derekovi. "Co to je?" Zeptala se nedůvěřivě. "Bezpečnostní opatření." Odpověděl Derek. "V krabici..." Přeměřila si ho nedůvěřivě. "Nechte to v hale." Řekla nakonec. "Fajn." Derek se obrátil k dodávce a mávl rukou na ostatní. Z dodávky vytáhli osobu s plátěným pytlem přetaženým přes hlavu a svázanýma rukama. "Tohle snad nemuselo být." Zamračila se. "Věř mi, muselo." Ujišťoval jí. "Sundejte jí to." Rozkázala. Muži stáhli dívce pytel z hlavy. Dívka se rozpačitě rozhlížela kolem sebe. Nevěděla, kde je, co tu dělá a proč. Anna k ní přistoupila, čímž si získala její pozornost. "Jsem tady." Objala jí Anna. "Jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží. Budeš tu šťastná, uvidíš." Tiskla ji k sobě. "Rozvažte jí." Rozkázala generálova žena. Muži tak učinili a ustoupili. Dívka Annu objala. "Nanno." Vydechla tmavovláska. "Jsi v bezpečí." Odvedli Nannu dovnitř a nechali jí, ať se nají. Anna mezitím s Derekem odešla do haly, kde stála ta velká bedna. Muži už u ní stáli. Otevřeli jí. "Co to je?" Zeptala se nechápavě tmavovláska. "Oblek. Je to speciální oblek pro někoho, kdo pracuje ve velmi nebezpečném prostředí. Třeba v dolech." Vysvětlil jeden z nich. "K obleku je i speciální plynová maska a boty. Vypadáte pak vyšší a díky obleku mohutnější. Navíc ten oblek je z docela silný. Poznáte to už když si sáhnete. Je to směs několika látek, takže je to super pevné a jen tak to něco neprořízne. Díky tloušťce látky se to dokáže přizpůsobit tělu člověka. Neprojde tím téměř ani kulka. Defakto to funguje jako neprůstřelná vesta, jen dokonalejší." Když muž skončil svůj výklad, Anna se podívala na Dereka. "Proč to tedy nepoužívají Gabrielovi vojáci?" Muži kolem zrudli. "No... on... je to jen prototyp." Zamumlal jeden z nich místo Dereka. "Tak prototyp... Můj manžel tam venku riskuje život a vy mi tu dáváte něco, co by se jemu hodilo mnohem víc, než mě tady..." Derek slabě stiskl její rameno. "Ne." Vysmekla se mu. "Určitě to tu najde využití." Přistoupila k bedně ještě blíž. "Existuje něco, co by tu... látku mohlo poškodit?" Zeptala se jich. "Vlastně ano." Začal jeden z nich. "Pokud ovšem nechcete poškodit látku, stačí dobře mířená trefa čímkoliv dostatečně tvrdým na to, aby to způsobilo alespoň nějaký otřes. Podobně jako kulka u neprůstřelné vesty i dobrý úder tupou zbraní může člověka v takovém obleku ochromit." Vysvětlil. "A kam bych měla mířit?"
"Břicho, oblast ledvin, ramena a krk." Odpověděl jí. "A co ostré předměty? Třeba nůž nebo... střep..." Ptala se dál. "No... maska není tak odolná a pokud byste dobře mířila na krk, nejspíš by to mělo efekt."
"A má vůbec smysl střílet?"
"Určitě ne obyčejnou zbraní. Chce to silnější střelnou zbraň."
"Zajímavé." Vydechla zamyšleně. "Takže pokud člověk neví, kam udeřit, je osoba v tom obleku... nezničitelná?"
"Víceméně." Odpověděli. "Určitě to jde zničit..." Namítla spíše pro sebe. "Oheň. Oheň to zničit dokáže." Vyhrkli najednou. "Tak to vidíte." Uculila se. "Zůstaňte tu přes noc. Ráno můžete vyrazit. Do města to je ostatně daleko." S tím odkráčela pryč. Derek hleděl na své muže, než jim rozdal rozkazy. Bednu zavřeli. Derek doběhl Annu. "Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsi se vzepřela rozkazům samotného Vůdce." Anna se zastavila ve středu obývacího pokoje. Otočila se čelem vzad a hleděla přímo na něj. "Zvláštní. Ty se obvyklému skákání podle toho, jak pískne, taky docela vymykáš pravidlům." Namítla s klidem. "Je to má sestra a má jediná rodina. Měla jsem jí tam nechat? Aby jí popravili?" Její výraz byl tvrdý a dost jasně mu dával najevo, že nemá smysl se hádat. "A Gabriel o tom ví?" Anna od něj odvrátila pohled a pomalu přešla k oknu. "Má dost svých starostí. Vrátil se na konci dubna a po týdnu zas musel odjet, že ho potřebují v Los Angeles, aby něco vyřešil se zajatci nebo co. Nezdálo se, že by se tomu bránil, ale tak... co mu zbývá. Aspoň jsem měla možnost využít příležitosti." Odpověděla s povzdechem. "Je to generál, nejspíš nebude trávit tolik času doma s tebou. S tím se dalo počítat."
"Ale vždyť všichni tvrdí, že válka už skončila, že není proti komu válčit. Ale to je vlastně jedno. Nevadí mi, že je pryč." Derek popošel o trochu blíž. "Tomu nerozumím. Já myslel..."
"Spali jsme spolu jednou. Vzal si mě, protože jenom tak mě mohl ochránit. Kdyby nenašli Nannu v Paříži, tak jsem pořád v jeho hledáčku já."
"Myslíš..."
"Troy se mě snažil dostat. Pokusil se i o násilí, ale to mu moc nevyšlo." Pohlédla na vojáka. "Ale když teď Nanna zmizela... budeš zase jeho terčem."
"Co lepšího mám dělat? Nechat ji zemřít? To se radši obrním svou chladnou povýšeností a odpálkuju ho." Zadívala se zase z okna, i když v té tmě toho moc vidět nebylo. "Takže to Gabrielovi neřekneš?"
"Ne. Stejně jako spoustu dalších věcí." Konečky prstů se dotkla skla. "Kéž bych... to na tom nádraží tehdy nepřežila."

Utěšila ještě Nannu a uložila jí do postele, při čemž jí slíbila, že jí provede domem a tím myslela celým. Jakmile Nanna usnula, odešla Anna do své ložnice, kde se usadila ke svému kosmetickému stolu. Hleděla na sebe zamyšleně do zrcadla a uvažovala nad tím, co vlastně udělala. Zachránila Nannu... ale ona byla nebezpečná, pokusila se Troye zabít. Nebyla by ho žádná škoda, ale pořád... se pokusila někomu vzít život. To jí trochu trápilo. Co kdyby... se pokusila ublížit jí nebo Gabrielovi? Co pak? Na druhém konci místnosti se ozvalo klepání. Anna se postavila a přešla ke dveřím. Lehký hedvábný župánek, který měla sotva pod zadek vlál s ní. Milovala červenou, proto ostatně celý pokoj sladila do červené, nemluvě o oblečení, včetně toho co měla na sobě nyní. Pomalu otevřela dveře. "Dereku." Vydechla trochu překvapeně. "Miluješ ho?" Zeptal se. Tmavovláska tam chvíli jen mlčky stála, než jemně potřásla hlavou. "Chtěl mě ochránit. Nemůžu mu říct, že ho nemiluju. Tehdy jsem ho milovala, když... jsme byly děti." Odpověděla a skoro se zdálo, že se za to stydí. Že se stydí za to, že nemiluje svého manžela. "Ale proč se ptáš?" Zeptala se nechápavě a sledovala muže před sebou. "Pořád na tobě dělají pokusy." Zamluvila vlastní otázku. Muž se krátce podíval jinam. "Dělají ze mě zrůdu." Vydechl. Anna na něj zamyšleně hleděla. "Nejsi zrůda. Ještě máš svoje oči a vlasy. Pořád to není tak vidět." Pokusila se ho povzbudit. "Ale tys to poznala." Namítl. "Jedno oko mi fialoví." Tmavovláska k němu přistoupila blíž, až se Derekovi zatajil dech. "Skutečně. Jedno fialoví a druhé bledne." Vydechla udiveně. "Zvláštní, že mutuješ tímhle způsobem. Jinak by na tobě nebylo poznat, že jsi pokusným králíkem."
"Ty víš, jak člověka potěšit."
"V posledních dnech mi empatie moc neříká." Odpověděla ledově klidná. Ustoupila, čímž beze slova naznačila Derekovi, aby vstoupil. Zavřela za ním. "Fajn, tak jsi mě pozvala do své... ložnice. Červenou máš očividně hodně ráda." Zatímco Derek mluvil, ona ho obešla a postavil se před něj. Sundala ze sebe červený hedvábný župánek a odhodila ho na pohovku. "Páni." Vydechl. "Troy se tohle nesmí dozvědět." Anna se rozesmála, ale takovým roztomilým způsobem. "To by asi neměl." Souhlasila s ním. "Ale já nevím, jestli jsem hoden generálovy ženy." Poznamenal. "No... záleží čistě na tom, jak se na danou situaci díváš. Jsem Gabrielovi věrná a vždycky budu, ale... když je pořád pryč... by bylo fajn... mít zase pocit, že se mnou někdo leží v posteli, objímá a šeptá mi do ucha a..." Sledovala blondýna s modrýma očima. Už mu jedno oko bledlo a druhé naopak fialovělo, ale nebyl to takový rozdíl. "Chceš... abych si s tebou lehl do postele?" Zeptal se udiveně. "Nenutím tě." Odpověděla poměrně klidně. "No... já si myslím, že bych měl... měl jít." Řekl zamyšleně a nervózně zároveň. "Dobře." Přikývla Anna. "Dobrou noc."
"Dobrou noc, Anno." S tím Derek odešel. Anna za ním hleděla, než došla k posteli a usadila se na ní. Takhle by se chovat neměla. Byla si tím víc, než jistá, ale v první chvíli její potřeby vyhrávaly nad rozumem.

Druhý den s Nannou prošla celý dům. "Máš tu spoustu místa a nikdo tě nebude rušit. Můžeš si tu dělat, co se ti zlíbí." Usmívala se na své dvojče. "Jediný háček je ten, že Gabriel neví o tvé přítomnosti." Nanna se na ní podívala. "Chci mu to říct na té kolaudační slavnosti. Až všichni hosté odejdou a bude konečně klid, řeknu mu to." Slíbila jí.

2. červen 2025 - Neumannovo sídlo - Kanada
Nyní byla jediná vhodná příležitost. Gabriel se šel osprchovat a teroristi byli zamčení v kleci. Líp to dopadnout nemohlo. Odemkla si dvoukřídlé dveře vedoucí do neobývané části domu. Zavřela za sebou a začala volat Nannino jméno. Slyšela ovšem jenom pláč. Anna šla po sluchu. Nalezla svou sestru, která se krčila v rohu a plakala. Tmavovláska k ní pomalu přistoupila a sedla si vedle ní. Přitiskla ji k sobě a konejšila ve vlasech. "Neměla jsem šanci mu to říct.... dal mi... dárek..." Nanna k ní zvedla svou uslzenou tvář. "Šest mužů." Odpověděla. "Nemluví česky ani německy." Dodala. "Chtěla jsem mu to říct, ale dal mi tenhle šílený dárek a... pak už jsem neměla možnost se vytratit ani mu to říct. Nejspíš... bude lepší mu to neříct vůbec. A sama tu nebudeš. Budeš tu mít Connora. Je to dobrý společník, i když jen psí." Pokusila se jí povzbudit. "A já za tebou budu chodit." Její němé dvojče se mírně usmálo. "Tak a teď budu muset vymyslet, jak s nimi naložím." Zamumlala.

13. červenec 2026 - Neumannovo sídlo - Kanada
Jako každý den se vydala za Nannou, aby se podívala, jak se má, jenže ji nemohla najít. Ve svém pokoji nebyla. Nanně se tu za ten rok velmi zalíbilo. Měla obrovskou část domu jenom pro sebe a mohla si tam dělat, co jí napadlo. Nikdo totiž neměl ani klíče, ani důvod do neobývané části domu lézt. Slezla po skříních dolů do prvního patra a z něj sešla do přízemí. Otevřela dveře od jedné z kanceláří a nakoukla dovnitř. "Nanno?" Bez odpovědi. Pokračovala tedy dál, dokud nenašla jinou kancelář se schody vedoucími ještě níž. Možná sklep? Napadlo jí, ale ocitla se spíše jen ve změti chodeb, které nebraly konce. Naštěstí se všude svítilo. Zděsila se, když v jedné z místností našla Waltra. "Waltře." Přiskočila k němu a sehla se pro něj. Byl v bezvědomí. "Prosím prober se." Kapitán pootevřel oči, ale zase je zavřel. "Odvedu tě odtud." Postavila ho na nohy a podepřela. Byl těžký, ale ona měla odhodlání to jen tak nevzdat. Vedla ho zpátky nahoru. Během toho jí Walter postupně začal víc pomáhat nohama, takže částečně šel i sám, ale pořád ho Anna musela podpírat. "Ještě kousek." Snažila se na něj mluvit, aby byl při vědomí co možná nejdéle. "Něčím... mě nadopoval..." Řekl jí s obtížemi. "Nenamáhej se. Jen zůstaň při vědomí, ano?" Dovedla ho až k dvoukřídlým dveřím. Stačilo jen vzít za kliku, jenže jí někdo srazil k zemi. Walter spadl vedle ní. Anna se pomalu posadila. "Nanno?" Vydechla zděšeně. "Co jsi mu to provedla." Nanna nijak nereagovala. Chytila Annu pod krkem a vystrčila jí ven. Vzala jí klíč a zavřela dveře, které zamkla. Anna se otupěle vyškrábala na nohy a chvíli bušila na dveře. "Waltře..." Klesla pomalu na kolena. Ohrozila ho ona. To ona přivedla Nannu. Ona jediná nese za Waltrovo zmizení odpovědnost a možná i za jeho smrt...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama